Domů » Zamyšlení a svědectví » Strana 2
....ten večer, jako v poslední době už mnohokrát, jsem trávil v rodině kazatele. Se svou ženou a čtyřmi dětmi bydleli tehdy ve sborovém bytě, v těsném sousedství našeho domu. Byla to vlastně jedna z okolností, která mi umožnila setkat se zblízka s křesťany. Stalo se to jako by mimoděk. Ani už dnes nevím které z dětí kazatele chodilo do školy s mou mladší sestrou. Není to důležité. Snad jen potud, že tak jsem se s touto rodinou sblížil i já ...
„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod sluncem svůj čas" říká kniha Kazatel. „Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje". ...a já pro sebe dodávám ...
Ráda bych, aby toto svědectví posloužilo každému člověku, který nechce žít stylem dnešní chaotické doby
Až později mi došlo, že toho člověka znám. Sice jsme si nijak nepadli do oka, jak se říká. On se mi zdál vždy příliš ke všem kritický a přísný. Na sebe už méně. Ale to v té chvíli nebylo podstatné. Auto a jeho řízení se mu stalo nezbytnou nutností pro potřeby běžného života. Patří však mezi řidiče, kterým „šoférování“ nijak neučarovalo. Naopak. Mám za to, že bývá, při této činnosti, ......
Je to jen několik málo let zpět od doby kdy se toho, v mém životě, tolik změnilo. Dnes mám život doslova naruby... Ale po pořádku. Seděli jsme v tichém letním večeru na zápraží jedné jihočeské chalupy v okolí Suchdolu nad Lužnicí. Stmívalo se a byl tu úžasný klid. Takový, který asi nejvíce umí ocenit lidé z rušných měst.
Nevím jak vám ve vašem případě, ale mě připadá, že se mnou (čas od času) musí něco zacloumat, abych uviděl věci které jsem dosud neviděl a pochopil něco čemu jsem doposud nerozuměl. A jsem ...
Tématem mého dnešního zamyšlení je strach. Ano strach. Tato, neodmyslitelně k životu patřící, někdy paralyzující síla, která je buď důvodem k zoufalství a trápení, nebo může být i určitou, život chránící pojistkou. Zná ho, v různých podobách, každý z nás. Nevím proč, ale můj největší strach byl vždy z lidí...
V minulosti jsem si vždycky myslel, že křesťan (a asi i obecně- člověk) má pouze vnější nepřátele. Třeba v podobě lidí kteří náboženstvím pohrdají, odsuzují jej, nebo jsou prostě nepřátelští ke všemu a ke každému. Dnes přicházím na to, že tím největším nepřítelem jsem pro sebe já sám. Nikdo mě totiž nedokáže tak dokonale klamat jako to umím já. Nechci-li něco v životě vidět či uznat, pak do toho můžu téměř vrazit čelem ...
Těžko se mi o tom mluví, ale měl jsem vážný problém. Už je to za mnou. I tak. Kdo by se chtěl chlubit svými slabostmi, byť překonanými!? Myslím, že nikdo. Jenže ....
A to je něco, co mě vždy dokáže nadzvednout. Ne ona snaha o získání nového čtenáře, ale samotná existence obrovské spousty těchto neseriozních tiskovin. Jenomže vydavatelé podobných novin a časopisů, mohou prosperovat jen pokud budou mít dostatek „senzací" chtivých čtenářů. Sám sebe se pro jistotu ptám. Máš s tím nějaký problém? ...