Zamyšlení a svědectví

Žijeme dnes ve zvláštní době. Alespoň mě to tak připadá. Občas si říkám jak ji asi bude charakterizovat historie až se po letech ohlédne zpět. Pro mnohé je dnešní doba zklamáním ....

Konečně se stalo to, v co už málo kdo doufal. Přišel listopad 1989 a pád komunistického režimu. Přehoupl se Nový rok a my jsme si pozvolna začali uvědomovat, že vlastně padly také důvody našeho odchodu ze Vsetína. Psal jsem o tom v této rubrice již dříve v příspěvku nazvaném : „Malé velké zkušenosti s vírou, aneb jak jsme svařovali bojler“. Jak to ale bylo dál, ví málokdo. Těch několik let života neznamenalo jen to, že jsme se stali čtyřčlennou rodinou (narodili se nám za doby pobytu v Čechách dva synové), ale pochopili jsme, že na Moravě máme své hluboké kořeny. A tak nabídka možnosti bydlení v horním patře rodinného domku, která přišla od mých rodičů, nakonec znamenala rozhodnutí k návratu na rodné Valašsko ....

Jak jsem uvěřil...

Možná si někdy i vy, současní křesťané, kladete otázku : „Proč dnes nejsme svědky množství podobných zázraků jako byli lidé za dob Ježíšových ?" Copak by to nebylo pro mnoho lidí přesvědčujícím důkazem Boží existence ? Chce se mi říct :"Nebylo!", ale myslím, že odpověď

Konečně nastal ten kýžený čas prázdnin a dovolených. Čas k načerpání nových sil, odpočinku a poznávání nových míst. Nebo také k práci na zahradě či kolem domu. Neznám nikoho (mimo nemocné workoholizmem) kdo by rád alespoň na pár dní nevypadl ze stereotypního kolotoče pracovních dní. Každý tráví tento čas po svém a podle svých možností.

Tato otázka mi vyvstala na mysli v kontextu toho co právě prožíváme s mojí ženou, a v kontextu článků uveřejněných na sborovém webu . Jeden se jmenoval : „Budoucnost Evangelické církve“, a ten druhý : „Víra bez církve“. V této souvislosti chci poděkovat Pánu Bohu za Diakonii. Za Diakonii jako živý a hmatatelný projev víry. Často slýcháme .....

Vůbec nevím proč, ale téměř po třiceti letech jsem si uvědomil jak jsem nevděčný. Nebo lépe vyjádřeno jak málo si uvědomuji s jakou samozřejmostí přijímám vyslyšení svých modliteb. Připadám si jako dítě, které pořád o něco prosí, stále vidí spoustu toho co by bylo dobré a co by potřebovalo, ale jen zřídka vnímá kolik toho přijímá .....

To bylo místo kam jsme se i s manželkou, tak zvaně, „uklidili" před tehdejším režimem, který nám šel (s trochou nadsázky řečeno) po krku. Nebyli jsme tak naivní, abychom si mysleli, že před bolševikem utečeme ze Vsetína do pohraničí někde v Čechách a tam už dlouhé prsty režimu nedosáhnou. Naopak. I tam s námi putovala hlášení všudypřítomné STB. Šlo však o to, že jsme nebyli na očích v bydlišti našich blízkých, které jsme nechtěně ....

V mysli si říkám : „Však já proti nikomu nic nemám, každému jsem odpustil". Pak ale potkám člověka, který mi (byť už kdysi dávno, třeba nevědomky) ublížil a cítím, že můj vztah k němu není úplně ryzí. Nerad jej potkávám ....