Tématem mého dnešního zamyšlení je strach. Ano strach. Tato, neodmyslitelně k životu patřící, někdy paralyzující síla, která je buď důvodem k zoufalství a trápení, nebo může být i určitou, život chránící pojistkou. Zná ho, v různých podobách, každý z nás.
Nevím proč, ale můj největší strach byl vždy z lidí. Ne takový ten přirozený, který vás varuje a chrání před zlými lidmi jenž by vám mohli třeba nějak ublížit, ale jakýsi zvláštní. Patologický. Stydlivý, nedovolující se mi svobodně se projevovat před ostatními. Nic ze svého života si tak živě nevybavuji, jako právě traumata spojená se strachem z lidí, provázející mě už od útlého dětství. Jedním z nejhorších bylo, když jsem poprvé musel do mateřské školky. A to se prý na to špatné rychle zapomíná. To mi povídejte!
Bydleli jsme tehdy v činžáku na Rybníkách a školka kam mě rodiče přihlásili byla v Rokytnici. Dodnes cítím křeč v rukou když si vzpomenu jak jsem se pevně držel branky vedoucí do školní zahrady. Nevím jak to dlouho trvalo než mě rodiče přemluvili, abych se pustil a strávil dopoledne s ostatními dětmi, ale museli mi slíbit, že mi koupí nové hračky. Auto a letadlo. Stejně jsem ale díky tajné vysílačce, v podobě skládacího otvíráku na konzervy, volával domů, aby si mě už vyzvedli. Také se dodnes potím hrůzou když si vzpomenu na nucení k sólovému zpěvu u klavíru. A to už dávno s jistotou vím, že v oné rokytenské školce byly jen samé hodné paní učitelky.
Další strach jsem měl z kolektivu na základní škole. Sice jsem si časem zvykl na nové prostředí, ale když se jednou rozbila snad váza (nevím už přesně) na psacím stole a já jsem byl poslán, abych ve vedlejší třídě poprosil o smetáček s lopatkou, bylo pro mne schůdnější utéci ze školy než zaklepat v sousední učebně a před zraky celé třídy vyřídit potřebné. Tehdy mi velkou službu prokázala maminka, která mne doma, po mém útěku ze školy, přistihla, a místo politování mne s přísným pokáráním obratem poslala zpět do školy. Jak to tehdy vysvětlila mé třídní učitelce nevím, ale vím, že mi tím vyslala jasný signál. Útěkem se problémy řešit nedají. Ne vždy tedy platí ono oblíbené úsloví, že kdo uteče ten vyhraje!
Z čeho jsem naopak strach jako dítě neměl, bylo hrát si se zápalkami, zkoušet kouřit a provádět obvyklé klukoviny. Vlastně on tu strach z dopadení taky někde byl, ale musel se prostě ignorovat. Jinak bych byl ochuzen o spoustu „zajímavých" poznatků. No ne!? Uznejte přeci!
Další strachy pak přicházely, jak šel život, následovně. Strach z vody ze zubaře, injekčních stříkaček a různých lékařských zákroků, strach z pětek a dvojek z mravů, strach z tanečních, přijímacích zkoušek a zkoušek závěrečných, strach z maturity a z vojenské služby, strach o zaměstnání, budoucnost a o svou těhotnou manželku, o děti, zdraví, práci, bydlení,….Vyjma tedy bezpočet drobných strachů či spíše prospěšných strášků jako jsou : obava o včasné probuzení, „chycení"autobusu či vlaku, strach z prochladnutí a následné nemoci, strach že mi uteče zajímavý film nebo vyprodají vytoužené zboží v krámě, obava jaké bude počasí a tak dále…
Celý život nás provází tento neodbytný a všude přítomný společník. Jednou nám svazuje ruce i nohy tak, že nemůžeme kloudně promluvit či se přirozeně pohybovat, jindy nás ochrání od pádu z výšek, nehody na silnici, nebo zbytečného riskování. I o strachu se dá tedy říci ono okřídlené „dobrý sluha, ale zlý pán". A nebyla by to rubrika křesťanského zamyšlení, kdybych nezmínil strach z Hospodina. Onen životadárný strach, který lidé ve velké míře umlčeli, aby si mohli žít nevázaně a po svém. Strach, který je dobrý (ba ten nejužitečnější), protože nám brání dělat zlé věci a osvobozuje nás od všech strachů jiných. Je to bázeň pramenící z vědomí vlastní nehodnosti a nejistoty sebou samým před Hospodinem. Bázeň, kterou člověk neznající víru nechápe. Při hlubším sebezpytování se stydím a vyznávám, že jsem se v životě často více bál jak budu vypadat před lidmi a už jsem nemyslel na strach před svým Stvořitelem. Proto jsem vděčný, že mám ještě možnost své strachy přesměrovávat a přehodnocovat. Učím se bát se více Boha a paradoxně ustupuje strach z lidí i strachy ostatní. Třeba strach o práci a budoucnost mě už tolik neděsí jako dříve. A to je úžasně osvobozující!
Jsem si zcela jistý, že slova Izajášova proroctví patří stejně tak dnes křesťanům jako kdysi Izraeli, který byl varován, aby se nebál svých sousedů a nesdílel jejich strach. Znamená to ovšem také nepřijímat jejich životní styl, názory a nepřizpůsobovat se těm co žijí bezbožně.
Dnes více než kdy jindy býváme svědky strašení například všemi možnými krizemi. Ekonomickou, politickou a dodejme i mravní a morální. A v kolika případech (ptám se sám sebe) překonám stud a strach a vyznám, že já se o svou budoucnost bát nemusím když jsem ji svěřil Bohu !?
Iz 8, 12-13
„Neříkejte zrada všemu, čemu říká zrada tento lid, a čeho se bojí, toho vy se nebojte a nestrachujte. Dosvědčujte svatost Hospodina zástupů! Jeho se bojte a strachujte!"
1Pt 3,14-15
„Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. Strach z nich ať vás neděsí, ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte."
Prosíme odpusť nám Bože, že se Tě tak málo bojíme a více se strachujeme o své pohodlí, zajištění
a budoucnost. Pomoz nám více se bát Tě zarmucovat a zklamávat, abychom důvěrou vkládanou do Tvých rukou mohli být osvobozování od strachů z kohokoliv a čehokoliv a přesvědčivěji tak ukazovali na Tebe.
