Až později mi došlo, že toho člověka znám. Sice jsme si nijak nepadli do oka, jak se říká. On se mi zdál vždy příliš ke všem kritický a přísný. Na sebe už méně. Ale to v té chvíli nebylo podstatné.
Auto a jeho řízení se mu stalo nezbytnou nutností pro potřeby běžného života. Patří však mezi řidiče, kterým „šoférování" nijak neučarovalo. Naopak. Mám za to, že bývá, při této činnosti, nervózní a nejistý. Zkušeností také mnoho nemá. Ten den spěchal domů. Napadlo hodně sněhu a mrzlo. Silničáři neměli šanci boj s bílými hordami vyhrát. Byli někde na hlavních tazích a vedlejší komunikace musely počkat. Ve městě leží rozježděná, kluzká kaše, tvořící dlouhé bílé pruhy. To díky pneumatikám kol projíždějících aut v ranní špičce. Kdo ví, na co v té chvíli myslel. Snad na to, aby už byl rychle doma v teple, na nějaké povinnosti které jej ten den čekaly a nebo na něco úplně jiného. Možná se i modlil za bezpečnou cestu. Je věřící. Také to tak někdy dělávám, když jsem v časové tísni. Rozhodně se však jeho myšlenky nezaobíraly skrytým nebezpečím, zrádně číhajícím pod koly jeho auta. Měl totiž před sebou most. Dlouhý táhlý o několika jízdních pruzích, ale hlavně řádně, v těchto ranních hodinách, promrzlý. Jestli to jinde tolik neklouzalo, pak právě na podobných místech ano. Zběžně a jaksi automaticky mrkl do zpětného zrcátka zda je vedlejší pruh volný a chystal se zařadit vlevo. Tudy totiž vedla jeho cesta k cíli. Nejezdil rád, ale snažil se být opatrný. Neměl ve zvyku riskovat. Snad i proto, že v autě především vozíval svou rodinu. Tentokrát jel ale sám. Roční období vůbec neodpovídalo náhlé sněhové nadílce. Zima ve své agonii naposledy zaťala drápy, aby všem znepříjemnila toužebně očekávaný příchod jara. A tentokrát se jí to skutečně povedlo…
V zrcátku bylo vidět, že pruh do kterého chce odbočit je volný. Sláva. Dal blinkr doleva a stočil volant. Za normálních okolností to je obvyklý manévr, který dělají řidiči dnes a denně snad tisíckrát. Jen díky vrstvě neuklizeného sněhu, vyjetým kolejím a námraze to však dopadlo zcela jinak než očekával. Kola narazila na sněhovou bariéru a díky náledí neměla dost sil usměrnit dráhu vozu, jehož tíha spolu se setrvačností auto tlačila dále v přímém směru. Lekl se a volantem ještě více pobídl kola k poslušnosti. Marně. Auto se ve snaze změnit směr natočilo, ale na ledě ztratilo pevný kontakt s vozovkou. Byla to přímo modelová situace. Ještě se snažil volantem udržet směr, ale to už se vůz stal neovladatelným. Několikrát sebou smýkl sem a tam jak reagoval na povely kol, ale součet všech fyzikálních veličin tohoto vražedného vzorce přinesly jediný možný výsledek. V řidičské hantýrce se tomu říká „chytit hodiny", ale stejně výstižné by bylo i slovo kolotoč. Auto se otáčelo kolem své osy a řidiči v danou chvíli nezbylo než zoufale čekat kdy jeho kinetická energie zeslábne na tolik, že se ona plechová konzerva, jejímž byl nyní on obsahem stejně jako je slaneček bezmocně uvězněný ve svém obalu, sama zastaví. Snad ještě zoufale a křečovitě vyšlápl oba pedály spojky a brzdy a s hrůzou v očích čekal nekonečně dlouhé zlomky vteřin na to, až tato jízda smrti skončí. Vůz se ještě jednou otočil kolem své podélné osy a s konečnou a definitivní platností ukončil tuto ďábelskou jízdu smrti. Jako obrovské zvíře, čenichající v ústí nory po kořisti, zabořilo auto svůj plechový čenich do sněhové bariery, naváté na krajnici a přilehlém chodníku. Ještě chvíli nehybně a zcela paralyzován hrůzným zážitkem seděl a civěl před sebe. Až do chvíle nehody byl přeci on tím, kdo řídí a rozhoduje jestli zpomalí, zrychlí, zahne či zastaví. Jen nesmí udělat chybu. Pak se role vymění a on se stává hříčkou fyzikálních zákonů, donucen bezmocně čekat, jaký to vezme konec…tak nějak to asi mohlo být.
Já jsem ten den měl jít plavat. Je to má oblíbená disciplína, která mi pomáhá udržovat tělo v kondici. Musím si však přivstat a ještě odvézt Majku do práce. Spěchám. Jde to však špatně díky sněhovému nadělení. Klouže to. Dnes tedy fakt hodně. Na mostě míjíme auto prapodivně „zaparkované" v protisměru s nosem u zábradlí, jako by nahlíželo zvědavě z mostu co se tam dole děje. Zas jeden neopatrný co spěchal a nepočítal s náledím ani zmrazky na vozovce. Za těch „x" stovek tisíc najetých kilometrů už jsem absolvoval i pár nehod a tak vím co to dovede. Na svých cestách za prací do sousedního Bavorska jsem zažil mnoho podobných situací a viděl mnoho mrtvých. Vždy to však byly nehody u kterých již pomoc nebyla potřebná. Tady to vypadalo podobně. Řidič seděl uvnitř auta a zřejmě čekal na odtah. Obvyklá situace. Asi jako jednoho z mnoha desítek kolemjedoucích řidičů mě napadlo, že v době kdy má každý mobilní telefon je o vše postaráno. Pokračoval jsem dál nemaje času nazbyt. Na cestě zpět jsem byl v autě sám. Jak už jsem zmínil někdy se v autě modlívám a i ten den jsem prosil o svou použitelnost na Božím díle. „Pane! Toužím být pro tebe užitečný…." modlil jsem se a právě jsem znovu míjel ono havarované auto! Další slova mi uvízla v krku. Okamžitě jsem zastavil. Co na tom, že nestihnu co jsem měl v plánu a o chvíli se zdržím? Pomocí lana se mi podařilo dotyčného vyprostit. A ani to dlouho netrvalo a mohl odjet. V tu ránu mi spadly klapky z očí. Hanba mě fackovala. Pane promiň… Jak mě jen mohlo nenapadnout zastavit hned? Desítky řidičů kolem projelo a možná si všichni říkali: „Však každý má dnes u sebe telefon. Proč si mám komplikovat život právě já?" Ale co když ten člověk telefon zrovna nemá? Nebo se mu vybil? A nebo se mu udělalo nevolno? Proč raději nezastavit zbytečně!?
V té chvilce mi bylo hanba ale zároveň mi svitlo v hlavě. To je pravá zbožnost, pravé následování Ježíše. Pomáhat bližnímu. Mít oči otevřené a vidět co jiní nevidí. Udělat co jiní neudělají. Jen tak bude naše víra věrohodná a živá. V onu chvíli jsem byl skutečně šokovaný jak snadné je neudělat co je potřeba. Jak děsivě jednoduché je podlehnout stereotypu doby a být nečinný! Byl jsem tak zabraný do své zbožnosti a soustředěný na modlitbu, že jsem se zachoval jako kdysi kněz a levita na cestě z Jeruzaléma do Jericha, v podobenství o milosrdném Samařanu. Minul jsem potřebného stejně jako oni, aniž bych mu nabídl pomoc. Děkuji však Bohu, že mě znova a znova zastavuje a vychovává. Je to pro mě důkaz, že mě miluje. Být mu lhostejný, nechal by mě jistě jít kam mě nohy ponesou.
Děkuji Ti Pane, že nás zastavuješ když chceme jít vlastními cestami. Děkuji Ti, že ty nejúžasnější duchovní zážitky a zkušenosti můžeme prožívat v těch nejobyčejnějších situacích našeho každodenního života a být Ti právě tehdy, paradoxně, nejblíže. Díky!
