Ráda bych, aby toto svědectví posloužilo každému člověku, který nechce žít stylem dnešní chaotické doby. Kéž slouží jako podpora těch, kteří čelí velkému tlaku, kvůli tomu, že si vybrali cestu Páně nebo prostě proto, že se rozhodli konat dobro. Prosím, Pane Bože dej, ať je má mysl a mé ruce vedeny Duchem Svatým.
Jako malé dítě jsem bydlela s otcem i mámou v paneláku v Zábřehu na Moravě. To trvalo asi čtyři moje roky. Pak se naši rozvedli. Otec se zamiloval. U soudu „vyhrál" náš byt a mamka zase mě a bráchu. Tak jsme se stěhovali k babičce a dědovi na paseky na Vsetín. Tady jsem prožila tři krásné roky svého dětství asi nejblíž Pánu. Milovala jsem všechny zvířata, přírodu, babičku i dědu. Byla jsem šťastná a zdravá.
Pak jsem začala chodit do školy. Chvíli jsem dojížděla a pak se mamce podařilo „nasbírat dostatečný počet bodů" na úřadě pro pavlačový byt v cikánské čtvrti Vsetína. Tak jsme se přestěhovali. Nebylo to nic moc, no dva pokoje a malá kuchyň a do koupelny jsme chodili přes dvě patra do podkroví, ale člověk si zvykne všude, když musí. Moje máma byla zdravotní sestra, ve Vsetíně dostala místo v Charitě, tak chodila ošetřovat lidi domů. Moc peněz za to nebylo, ale říká se „lepší než drátem do oka". Byli jsme rádi, že se máme rádi a nějak se vyjde. Taky jsme tehdy v neděli chodívali občas do kostela. Já jsem byla dítě a kostel na mě působil studeně. Nejhorší mi připadalo to dlouhé stání.
Ve škole to bylo pro mě horší. Jako „pasekářské" dítě jsem byla zvyklá být venku s bráchou a se třemi dětmi mámina bratra, takže dvacet osm dětí ve třídě bylo pro mě opravdu hodně. Už ve školce jsem byla z dětí rozpačitá a nevěděla jsem pořádně jak se k nim dostat. Vždycky jsem byla hodně emotivní- potřebovala jsem vyjadřovat své nálady a pocity nahlas a úplně, ale společnost dětí ve mně vzbuzovala velké napětí, takže jsem se držela spíš v ústraní. V pubertě to bylo pak se spolužáky čím dál těžší. Mě šly všechny předměty kromě matematiky a tělocviku. Tam jsem vždycky trpěla – zvlášť při vybíjené. Měla jsem jednu nejbližší kamarádku Lucku, která bydlela přes kopec a tak jsme občas po víkendech něco podnikaly u jedné nebo druhé z nás. Jinak jsem se ve třídě nijak moc hlasitě neprojevovala, ale neuměla jsem se ani bránit – dřív jsem to ani nepotřebovala- a tak jsem vždycky jen tiše trpěla, když mi holky co seděly za mnou, ničily oblečení fixama, nastavovaly nohu, a jak jejich troufalost vrcholila – to bylo kolem 10. a 11. roku ustřihly mi i vlasy a pak s nimi vítězně běhaly jako se skalpem. Věděla jsem, že to nebylo správné, ale prostě jsem se bála a nevěděla jsem, co dělat. Moje víra vlivem věcí, které se mi děly postupně klesala k bodu mrazu. Naučila jsem se akorát potlačovat své pocity a potřeby, což jsem si přála, protože už jsem se nechtěla trápit.
S mamkou jsme si tehdy vůbec nerozuměly – obě jsme byly zraněné a prožívaly jsme úplně odlišné období života. Já jsem pořád míň žila a víc pozorovala a snila. Pořád jsem si představovala, že se něco stane a že mě někdo zachrání. Boží vůli jsem přijmout nechtěla, zlobila jsem se na něho, nechápala jsem, proč za svou citlivost musím tak platit. Někdy jsem až vybuchovala v neutišitelný vztek na mamku a bráchu. V 6. třídě jsem jela na tábor, a když jsem se vrátila, dostala jsem ve spánku jakýsi záchvat, který byl neuroložkou označen jako epileptický. Dostala jsem taky pěkně silné léky, které jsem asi nechtěla jíst a k tomu ponaučení, co všechno nesmím (čokoládu, alkohol, cigarety, jakékoliv světelné a zvukové efekty).
Šikana spolužaček vyvrcholila a mamka se rozhodla s tím něco udělat. Šla za třídní a vyřešilo se to třídními důtkami a dvojkami z chování a pro mě přestupem na jinou školu. Můj problém se tím ale nevyřešil, jen jsem ho potlačila a utekla od něho. Říkala jsem si tehdy, že když jsem neuspěla se svou zranitelností a citlivostí, tak to zkusím jinak. Na druhé škole mě měli rádi, můj intelekt a krása byly obdivovány a moje sebevědomí rostlo. Chováním to byl obrat o 180°, ale uvnitř se nic nezměnilo. Začala jsem se chovat pyšně. Teď jsem si hrála s lidmi kolem sebe já. Už jsem nechtěla, aby mě někdo ponižoval a nechtěla jsem k tomu dát nikomu příležitost. Taky jsme se přestěhovali, takže nový byt a nová kamarádka. S tou jsme chodily za školu stopovat a zkoušet různé zakázané věci. Můj přístup byl takový, že zkusím, proč je to zakázané, však co se mi může stát. Stejně mi bylo pořád uvnitř mizerně a nemohla jsem o tom s nikým mluvit, tak jsem se rozhodla přebít to nějakými výraznými zážitky. Měla jsem strach ze záchvatů a z toho, že umřu, tak jsem toho chtěla stihnout, co nejvíc. Jenže jsem byla pořád víc vyčerpanější a takovou míru zážitků, jaké jsem chtěla stíhat, jsem vůbec nestíhala. A tak to jelo: útěky z domova, celostátní pátrání, „zajímaví kamarádi", diagnostický ústav, ustrašená mamka, naštvaný brácha, špatné známky.
Pak jsem se dostala na uměleckou střední školu. A začala jsem si splňovat představu o zajímavých lidech. Tak jsem různě experimentovala jak se vzhledem tak se společností, do které jsem se dostala. Chvíli jsem měla dredy, pak červené vlasy, pak číro a pokaždé jsem se snažila o svém vzhledu přesvědčit i chováním. Hned v prvním ročníku mě vyhodili ze školy – pro užívání návykových látek – to ale nebyla kromě těch povolených vůbec pravda a tak jsem měla do sbírky další nespravedlnost. Navíc jsem se octla ve věku, kdy obyčejně lidem připadá svět nespravedlivý. Mě ale připadal nespravedlivý natolik, že jsem se rozhodla vzbouřit. A taky jsem se velice potřebovala realizovat, tak jsem si zazpívala v punkové kapele a kromě muziky jsem přebrala i jejich názory. Když jsem musela odejít z umělecké školy, jedním telefonátem jsem se dostala na hotelovou školu, kde jsem strávila dva roky. Pak mě přestalo bavit dojíždění i škola, tak jsem přešla na podnikatelskou, kde jsem to ale vůbec nezvládala. K přestupu bylo potřeba hodně zkoušek a po jejich splnění mi kvůli uplynulému ročníku vypsali ještě další a to už jsem vzdala a „vrátila" se na hotelovou školu, jen zase do jiného města. Průběžně jsem studovala v Ostravě relaxační tvorbu – umění jsem se nechtěla vzdát a taky jsem ji úspěšně dokončila, ale v té době už na mě toho bylo tolik, že už jsem vůbec sama sebe nestíhala. Jako bych paralelně žila různé životy, ale ani jeden neměl SMYSL a důsledky byly sebezničující a to doslova. Pořád jsem něco (někoho) hledala, kdo by mě zbavil nevyhovujících věcí (záchvaty, trápení z minulosti, přítomnosti i budoucnosti, ukřivděnost z nespravedlnosti světa, nevyhovující rodina), kdo by mě zachránil od mého šíleného „nespravedlivého"života a dal by mu smysl.
Vůbec mě tehdy nenapadlo, že vlastně všechno můžu mít. Mohla jsem chodit do kostela, vyhledat společenství by se dalo v každém městě, kde jsem studovala , mohla jsem číst Bibli (měla jsem ji z konfirmace). Ale vůbec mě nenapadlo něco takového dělat. Cítila jsem se Bohem opuštěná, připadalo mi, že jako ochránce zklamal. To byl postoj tolik výhodný pro ďábla, který tak čím dál hlasitěji našeptával: "Lidé Tě zranili už na škole – zraní tě zase, mamka tě neochránila, nedokáže ochránit ani sama sebe, nikdo ti nepomohl (uzdravit se) – nikdo ti ani nepomůže, tato doba tě semílá jak mlýnek na maso, ty jsi jiná, jiná než ostatní, moc citlivá – oni tě NIKDY nepochopili a nepochopí, nikdy ti nepomohli a nepomůžou. Jsi SAMA a všechno musíš zvládnout sama – a ty na to nemáš a nikdy jsi neměla – jakou cenu má takový život? Umřela jsi citově, umřeš duševně a nakonec i fyzicky. V této zmatené době není pro tebe místo, ani uplatnění. Takoví lidé jako ty to nezvládají a nemůžou zvládat, tak už to vzdej, nemá to cenu – nic v tvém životě nemá cenu." Takto ke mně ďábel mluvil. Můj duševní stav se podle toho měnil ve strach, úzkost, vztek na všechny a na všechno a hlavně na sebe, nenávist, pohrdání, sebelítost… stav úplné beznaděje a sklíčenosti se ale taky střídal. Měla jsem pořád naději, že potkám někoho, kdo mě uzdraví, vysvobodí: tak jsem se mezi lidmi dostávala do stavu jakési euforie – nadšení, pokušení bylo lákavé a pro rady ďábla jsem nemusela chodit daleko.
Střední školu jsem dokončila po návratu z léčebny. Tam jsem se dostala na doporučení neuroložky pro dospělé a taky z vlastního přesvědčení, že tuto variantu léčení jsem ještě nezkusila. Doktorům jsem ale po všech těch vyšetřeních a pobytech v nemocnicích a klinikách (kvůli podezření na Epilepsii, které ale – jak jsem se pak dozvěděla – vůbec nebylo výsledky podložené) už vůbec nevěřila. Tak jsem se zkoušela léčit pomocí léčitelů (kteří se mi ale zdáli podezřelí už na první schůzce a tak na druhou už jsem většinou ani nešla). Zkoušela jsem všechno možné a mamka mě ve všem podporovala -„ hlavně kdyby to pomohlo," říkala. Marně, nic mě nepřesvědčilo do hloubky mé duše, kde se mé zranění ukrývalo.
V průběhu dvou let na střední škole, kde jsem odmaturovala, jsem v jednom music clubu potkala muže, s kterým jsem chtěla navázat trvalý vztah. Byl to takový tajemný umělec – hudebník, který mě velice zajímal a přitahoval. Tak jsem kolem něho párkrát prošla a svůj zájem naznačila a za dva týdny už jsem bydlela s ním. Studoval v Praze – městě, jehož jméno mi v uších vždycky rezonovalo kulturou, uměním, slávou a možností výdělku. Po roce, který se mnou strávil ve Vsetíně, jsem se po léčbě, kterou jsem v Praze absolvovala, odstěhovala k němu do jeho pokoje. Rok jsem se tam trápila a šílela z nezdařeného hledání práce a nesplněných očekávání, které jsem si vysnila od svého přítele. Zajímavé je, že jsem nikdy nebyla spokojená se spoustou věcí, které k němu patřily (bázlivost, kouření, alkohol a jiné) a přesto jsem se s ním nedokázala rozejít. Pořád jsem doufala, že se změní kvůli mně. Jak sobecké a naivní. Změnil se, ale jen na určitou dobu. Moje oči náš vztah nikdy nechtěly vidět střízlivě. Prostě jsem měla „svého" zajímavého umělce a ostatní nedostatky (vlastně důležité rozdíly v očekávání a směru cesty), kvůli kterým jsme se pořád hádali, se mi tehdy zdály překonatelné, a když člověk zavřel obě dvě oči, tak ani tak zásadní pro vývoj našeho vztahu. Realita byla jiná a pokusů a zklamání bylo hodně. Poslední rok, co jsme spolu kousek od Prahy bydleli v domku, jsme se už na sebe často nemohli ani podívat a kdyby tam nebyli další spolubydlící, bála bych se i o fyzické zdraví nás obou. Potřebovala jsem zase nějaký únik kombinovaný (nebo maskovaný) touhou po uzdravení.
Měla jsem asi od čtrnácti let, kdy jsem se poprvé setkala s člověkem, který mi nabídl spoustu duchovních knih, které jsem se za každou cenu snažila přečíst a pochopit, sen potkat jakéhosi guru, který by osvobodil moji duši, povznesl ji a naučil mě praktiky, díky kterým bych už nikdy nebyla zranitelná a slabá. A taky by mě mohl pomoci duchovně vzrůstat až do závratných výšek známých mi z filmů a zmíněných knih, kde bych už si všechno mohla zajistit sama a byla bych tak mocná, že už bych nikdy nepotřebovala ochranu, kterou jsem nikdy neměla. Tak o takových cílech jsem tehdy snila. Tak moc jsem si to přála, že jsem po pár šamanských seminářích, jejichž cena se dá propočítat v tisícovkách, se dostala k paní, která léčí. Oproti jiným léčitelům šarlatánům jsem z ní cítila obrovskou pokoru a velikou duchovní úroveň, kterou se ale lacině nechvástala. Pracovala pomocí reiki a věděla jsem, že opravdu chce pomáhat, i když jsem za to taky musela platit, ale cena mi přišla spíš symbolická. A hlavně: konečně jsem měla někoho, komu jsem mohla věřit a to jsem strašně potřebovala a ona to splňovala. Jak šly roky, vznikl mezi námi příjemný vztah založený na pomoci z její strany a na obdivu, zájmu a naslouchání ze strany mé. Od ní jsem vždy odcházela nabitá energií tak, že jsem cítila i nejmenší kamínky pod nohama. Když jsem se ale vrátila do bytu, všechno bylo zase stejné a energii jsem zase rychle ztratila na řešení svých problémů a depresí a vzteku ze svého života. Nechápala jsem to. Věděla jsem, že mi ta paní pomáhá, ale jak to, že jen na tak krátkou dobu.
Když jsem se dostala na univerzitu do Ústí nad Labem, měla jsem pocit, že jsem konečně svobodná. Přítel zůstal v Praze a našel si jinou, rodina daleko a já na VYSOKÉ škole!!!! "Konečně jim to doma pořádně natřu" říkala jsem si. Všichni mě podceňovali (nebo aspoň jsem to tak vnímala) a teď jsem tady, tak dokážu všem včetně sebe, že na to mám. Svoboda byla ale pouze zdánlivá a uvnitř si seděli démoni a požírali mě zevnitř. A taky postupem času jsem cítila své vnitřní hodiny a čím dál víc jsem si přála mít vlastní rodinu. To jsem ale zároveň se svou umírající duší vzdávala a strašně jsem se trápila tím, že já asi nebudu moct mít dítě a kdoví jestli neumřu ještě dřív, než ho mít budu. Průběžně se studiem jsem jezdila ke své léčivé paní do Prahy a poznávala a zdokonalovala své schopnosti. Jenže jsem je taky občas použila sobecky a pak už jsem z toho měla takový zmatek, že jsem vůbec nevěděla, co se sebou mám dělat.
Dneska mám holčičku, díky které jsem si uvědomila, že život je dar a že není jedno, jak se rozhodujeme, protože rozhodnutí je naší svobodnou vůlí, ale všechno ostatní nám dal Bůh prostřednictvím svého Syna. Moje proměna je v uvědomění si tohoto největšího daru, kterého se dostalo i mě. A tak jsem pocítila obrovskou milost Pána Ježíše a vím, že si mě teď používá a cítím se mu zavázaná svým životem, který jsem mu dala celý i se svými hříchy z minulosti, které jsem mu vyznala a chci mu sloužit. Otevřela jsem oči a vidím a potkávám lidi, které si Pán používá i pro pomoc mě všude. Nevím, jestli jsem zdravá, ale vím, že pokud je to Jeho vůle, tak zdravá budu a cítím, že Jeho slovo mě uzdravuje a povzbuzuje. A všímám si, jakou mám teď s Ním chuť do života. Že chci založit křesťanskou rodinu, a pořád s Ním být, hovořit a konat v Jeho jménu. Čtu jeho slovo a zjišťuji, že jsou zde odpovědi na všechno, co mě kdy zajímalo, že jsou tu rady, povzbuzení, mravní ponaučení a věty, které nesou zlaté ovoce, když někdy vydřené v potu krve, ale o to pak víc chutnají. Teď vím, že nemusím být a nebudu nikdy mocná. Jsem zranitelná a citlivá a někdy trpím, ale tak jsem ženou víc, než kdykoliv před tím a snažím se nevzdávat a překonávat lenost a pýchu pro Něho. A tak jeho cestu všem doporučuji a Tobě, Pane, Děkuji. Amen. Veronika
