….ten večer, jako v poslední době už mnohokrát, jsem trávil v rodině kazatele. Se svou ženou a čtyřmi dětmi bydleli tehdy ve sborovém bytě, v těsném sousedství našeho domu. Byla to vlastně jedna z okolností, která mi umožnila setkat se zblízka s křesťany. Stalo se to jako by mimoděk. Ani už dnes nevím které z dětí kazatele chodilo do školy s mou mladší sestrou. Není to důležité. Snad jen potud, že tak jsem se s touto rodinou sblížil i já. Bylo to fajn. A tak není divu, že jsem domů z oněch návštěv nijak nespěchal. Povídali jsme si, jedli pizzu a jiná jídla která jsem z domu neznal. Nikomu nevadilo, že mám brýle a nosím obnošené šaty po starším bratrovi. Nemusel jsem mít své obvyklé mindráky. Cítil jsem se respektovaný a rovnocenný. Večer příjemně ubíhal. Jak už to zpravidla bývá, v tom nejlepším se ozval domovní zvonek. Vůbec mu nevadilo, že jsme právě v dobrém rozmaru, všichni kolem stolu. Neodbytně zvonil znova a znova. Připomínal psa u boudy, který ohlašuje příchozí a je mu zcela lhostejné zda jde o hosty zvané či nezvané. Na svém krátkém řetězu se vzpíná a škube jako když jde o život. Crrrr…crrrrr…crrrrr…neutichal zvonek. Kazatel se zvedl ze židle a spěchal dolů. Snad nehoří! Bylo slyšet cvaknutí zámku a …. křik! Ten hlas zněl zlověstně a velmi rozčileně. Kuchyňka ve které jsme seděli je v prvním poschodí a tak nebylo slyšet oč jde. Proud slov splýval v jakýsi nepříjemný hluk. Jen rozčilení hovořícího nešlo přehlédnout. A pak bylo ticho. Jen malou chvíli trvalo než kazatel vstoupil zpět do místnosti, pohlédl na mne a stručně řekl : „Ivane, je tu otec. Máš jít hned domů". Jeho pohled neprozrazoval ani špetku rozrušení. Jen se mu z očí dalo vyčíst nevyslovené : „..to bude dobré, neboj se, jsme s tebou.". Rychle se loučím a bez většího otálení sbíhám po schodech dolů. Ve vstupních dveřích je vidět povědomá silueta vystupující ze tmy. Jen světlo z předsíně té tmě brání proniknout do domu a osvěcuje otcovu rozzlobenou tvář. Chytá mě za paži a prudce mnou smýkne směrem ven ze dveří. Z nového proudu slov nabitých zlobou už dobře rozumím co říká. „Já si dítě kazit nenechám!" Křičí otec a brunátní. „Nějakým takovým…" mává rukou do vzduchu směrem ke kazateli, který mne šel vyprovodit, jako by mu to mělo pomoci najít vhodný výraz. Kazatel mlčí, ale není to mlčení poraženecké. Je to spíše projev moudrosti, která ustupuje zlobě. Ale ne aby jí udělala více místa, ale proto, aby tím otupila sílu, která neopětována ochabuje. Jako když nepřiložíte na oheň. Otec mě vleče přes ulici směrem k našemu domu. Mlčky škobrtám a vidím černobíle. Pohodu a úsměvy kazatelovy rodiny kolem prostřeného stolu, na straně jedné a chlad, zlobu a křik doma. Možná se to zdá jako paradox, ale vím, že z tátovy strany, šlo tehdy vlastně o projev nejhlubšího rodičovského strachu o své dítě. Ve spěchu přebíháme ulici, vcházíme do předsíně a za zavřenými dveřmi domova se bouře otcovy zloby rozpoutává v nové síle. Výčitky, křik, cloumání a… a nakonec rána pěstí. Brýle letí na zem a se zlověstným cinknutím jsou z nich střepy. Otec jako by si uvědomil, že zašel dál než vlastně chtěl a rázem ubírá na decibelech. „Jen mě mlať. Buš do mě hlava nehlava", pomyslel jsem si a zmizel jsem v bezpečí svého pokojíku.
Nutno snad jen dodat, že toto se stalo v době komunistické totality. Otec byl učitel, sourozenci studovali na vysokých školách a já tím, že jsem se začal aktivně účastnit náboženského života, jsem všechny, svým způsobem, ohrožoval. Tento příběh jsem si připomenul, když jsem byl požádán o příspěvek do mládežnického programu na téma „ Společenství". To konkrétní, křesťanské bylo pro mne tehdy tak přitažlivé, že jsem byl ochoten pro něj ledacos vytrpět. A nešlo zdaleka jen o přátelství s kazatelovou rodinou. Tehdejší baptistická mládež mě do svého středu vtáhla na tolik, že později jsem mohl uvěřit v Ježíše Krista jako svého spasitele a nechat se i pokřtít. Dnes je to sice už třicet let, ale pořád vnímám důležitost svého tehdejšího rozhodnutí a zásadní vliv křesťanství na svůj další život.
Abychom si však nelíčili všechno jen v růžových barvách. O něco později, přišlo i určité „rozčarování". Ba doslova zklamání z některých věřících lidí. Já jsem všechno prožíval tak intenzivně a opravdově, že vlažnost nebo i obojakost některých členů sboru mě málem stála víru. Neuměl jsem si srovnat v hlavě jak na straně jedné mluví, modlí se, jsou zdánlivě aktivní a jak na straně druhé žijí. A nebylo ničím ojedinělým setkat se s pomluvami, tvrdostí v jednání, obojakostí a falší. To je něco co mladého křesťana může vážně ohrozit. Dokonce přišla i doba kdy jsem s některými věřícími nechtěl mít nic společného. Následoval i odchod z církve. Bylo to životní období odumírání mé víry a posupného vzdalování se a odcizování Bohu. Ale to by bylo jiné vyprávění. Ještě, že Bůh, jednou podanou ruku, nikdy nebere zpět. Ba co víc, dává nám nové šance.
Dnes jsem členem Horního sboru ČCE. Vůbec však ne proto, že by byl právě tento sbor tím nejdokonalejším křesťanským společenstvím, ale spíše proto, že zde převažují lidé, kteří jsou ochotni si připouštět své chyby, omyly i svou nedokonalost. A pokud ,oni a jim podobní, převažují nad pokrytci, je to dobré. Mám za to,že vlastně ani dokonalé společenství (v naší časnosti), které tvoří hříchem porušení lidé, neexistuje. A ať je jakkoliv nedokonalé, je lepší než stát mimo něj. I to jsem totiž zkusil. Dnes vím, že v každém společenství jsou lidé upřímní a bohabojní, ale také vlažní nebo neupřímní. S těmi prvními si pak můžeme a musíme být vzájemnou oporou a pomocí. Jde o to nenechat se otrávit a znechutit, pokud se setkáme s projevy falešné zbožnosti, roztržkami nebo dokonce neláskou.
Nelíbí se mi některé názory a projevy některých věkem starších členů sboru? Pak přemýšlím o tom jaký jsem já sám a jaký budu až zestárnu a přijdou mladí s novými pohledy a představami o sborovém životě. Nebo se mi zdají naši mládežníci příliš nespoutaní nebo nepoddajní? Vzpomenu si na vlastní mladá léta odhodlaného, nekompromisního a přirozeného radikalismu, dnes již léty obroušeného. Nedejme se otrávit, neutíkejme jinam, ale spojme se v usilování o to, aby právě to naše společenství bylo co nejopravdovější. Vždyť jen takové může hodnověrně svědčit o Tom, který si přeje, abychom všichni byli jedno.
Díky Pane za to, že s námi máš trpělivost a dáváš nám nové šance. Vyznáváme, že ač sami nedokonalí býváme často rychlí ve svých soudech. Pomoz nám prosím, abychom měli sílu čelit všemu zlému, prosazovat právo a pravdu a milovat bližní. Dej ať to co je v našich společenstvích negativní nevede k malomyslnosti, poraženectví a k rozkladu, ale k novému odhodlání bojovat ten pravý boj víry podle Tvého příkladu.
