„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod sluncem svůj čas" říká kniha Kazatel.
„Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje".
…a já pro sebe dodávám : „Je čas mluvit (nebo psát) i čas mluvení zanechat a něco dělat." Tak nějak to v současných chvílích cítím a prožívám. S velkou dychtivostí a touhou se rozdělit, jsem usedal ke klávesnici a popisoval své životní prožitky a zkušenosti (viz. jiná místa této rubriky). Psal jsem o svém uvěření i o svém odpadnutí. O svém životě v církvi, odchodu i svém návratu. Také jsem popisoval jak mne nebavilo žít a Bůh se mi zdál velmi vzdálený.
Dnes mohu říct, že cítím jak se dá žít na plno a při tom radostně a s nadějí. Jako bych postoupil do vyššího ročníku životní školy a nahlédl do nových učebnic, plných úžasných a zajímavých informací. Najednou vidím co jsem dříve neviděl. Chápu to, čemu jsem dříve nerozuměl a prožívám co jsem nezažil. A jak je možná tato změna? Sám bych rád znal odpověď. Vím jen, že dříve jsem žil jen pro sebe. Sobecky a tím i jaksi na prázdno. Je to jako když honíte vítr. Dosáhnete toho a onoho, ale štěstí srdci a pokoj duši to nepřináší. Točil jsem se v bludném kruhu hledání svého štěstí a ono mi protékalo mezi prsty jako voda, kterou sice cítíte, vnímáte, ale v dlaních neudržíte. Dnes přemýšlím jak hodnotu svého života vylepšit. Paradoxně to lze odvracením soustředění na sebe sama, směrem k druhým. Jde to ztuha, ale jde to.
„Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk z veškerého svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí…" říká Bible.
A co já a Horní sbor? Dlouho jsem měl čas jen přijímat a užívat si statut hosta. Nasávat slavnostní atmosféru bohoslužeb a společných shromáždění a nevědět nic o špinavém prádle, které se přeci v každé fungující domácnosti (byť v soukromí) pere. Hostům se neukazuje neustlaná postel ani špinavé ponožky, které nebylo čas uklidit. Host je vážený a dostává jen to nejlepší.
Mluvím o chvílích, kdy jsem znovu začal chodit do kostela. Životní zkušenost mě ale naučila, že to tak nemůže trvat věčně, totiž prožívat jen vše pozitivní. Buďto budu stále oním hostem a zároveň zůstanu na okraji společenství, nebo se do tohoto společenství nechám vtáhnout a přijdu o iluzi bezstarostného ideálu. Něco za něco. Stanu-li se domácím se všemi výhodami, musím také počítat se zápory. Nazveme-li to, že vzájemné soužití vždy přináší střety názorů a práci, záporem. A tak po oné době sladkého nic-nevědění přišly, chvíle deziluze. Kde je člověk, bývá i problém. Kde je mnoho lidí je logicky i mnoho problémů. Mám za to, že je více těch, z řad křesťanů, kteří s velkým nadšením přijmou víru a později bývají rozčarováni či zklamáni. To předně když se setkají s projevy v jednání a chování křesťanským normám neodpovídajícím. Jako by ono úžasně osvobozující a povznášející evangelium ztrácelo na věrohodnosti. A někdy možná mnozí z nás opravdu zapomínáme, že naše největší zodpovědnost je právě ve znevěrohodňování křesťanství. Pokud nežijeme v co nejtěsnějším souladu s tím co vyznáváme. A to nemluvím o tom, že na cestě klopýtáme, chybujeme ani o tom, že každý z nás se nachází na jiné úrovni poznání a duchovního růstu. Mluvím o nedostatku sebereflexe a upřímnosti k sobě samému, kdy mé vlastní jednání neodpovídá tomu co vyznávám. Mluvím o trámech ve vlastních očích, které mě paradoxně neoslepují, ale naopak zostřují můj zrak do té míry, že v oku bratra rozeznám i nepatrnou třísečku. Věřte mi. Něco o tom vím. Sám jsem léta žil s dobrým pocitem znovuzrozeného, kterého tato zkušenost omlouvá v tom, když na sobě přestane…co přestane, ani vlastně nezačne pracovat.
Slova : „Jdi a nehřeš víc" a také „Miluj a odpouštěj, jako je tobě odpuštěno", se scvrkla v samolibé sebeuspokojení, že krev Kristova je dokonalý samočistící, a nekonečně znovu a znovu omývající prostředek.
Důkaz o Boží lásce pro mne osobně existuje v tom, že jsem dostal novou šanci. Jiný důvod pro to, mi tuto šanci dát, mě ani nenapadá.
A tak jsme se po určité době, pravidelného navštěvování bohoslužeb, přihlásili (i s manželkou) ke členství ve sboru a církvi. Stali jsme se konečně domácími. A už se před námi neschovává ono ušpiněné prádlo. Statut hosta, který je jaksi na okraji a jen lízá smetánku, jsme vyměnili za výsadu domácích, kteří jsou bráni na roveň, ale se vším. I s problémy a těžkostmi se kterými se společenství musí potýkat. Nelze jen brát, nelze se jen vézt. Je to často lopota a někdy i rozčarování. Zkušený rolník však ví (říká obrazně Bible), že spolu roste všelijaká bylina a není na nás dělat čistku. To nechejme Hospodáři. S dostatkem sebereflexe mějme naopak zdravou míru obav, abychom sami prošli pomyslným sítem. Ba nad to. Abychom byli užiteční. A tak jak jsme byli sami přijati, chceme přijímat jiné. Povzbuzeni povzbuzovat ostatní. Jeden vnitřní rozklad společenství už jsme kdysi prožili a nechceme jej zažít znova. K tomu je potřeba se zapojovat do práce, nemlčet nebo i zmlknout když je potřeba. a je proto ten správný čas
Někdy mne napadá, jak snadno zapomínám, že cesta našeho Mistra, než zvítězil, byla cesta kříže a trnové koruny. Co mám čekat jestli jej chci následovat? Vavříny, chválu a stupně vítězů? To bych opravdu předbíhal…
Jeden bratr mi občas s nadsázkou, obrazným lomením rukou a s úsměvem říká : „Kam ses to jen bratře dostal…!?" A myslí tím do jaké společnosti a s jakými problémy, které se tu a tam vyskytnou a vyskytovat budou. Ale sám to nevzdává a ví, že nevyhraje ten kdo uteče!
A tak jako rozmanité společenství s různými potřebami i názory každého jednotlivce, hledáme místo pro pískoviště, řešíme co se zanedbanou farskou zahradou, která se jedněm zdá optimální když zarůstá bez údržby a jiní vidí potřebu zásahu odborníka. Přemýšlíme jak se podělit o práci které přebývá a o peníze jichž se nedostává. Jestli je vhodné zavádět novoty v bohoslužebném scénáři nebo lpět na tradici. Myslím, na příklad, novoty v podobě oslovování dětí a jejich zvaní do čela kostela v rámci tzv. „Slovíčka pro děti" v úvodu nedělních bohoslužeb. Zda kazatel neklade moc otázek a nebo nestojí ke shromážděným někdy zády. Některé starší členy trápí hlasitost a četnost nedělí pro mládež, kdy mají mladí možnost slavit Boha podle svého, aniž by docela zmrazili svůj horkokrevný mladický temperament, plný vděčnosti a síly. Síly, která těm starším již ubývá a často se dobíjí zpěvem žalmů a prastarých tradičních a táhlých kancionálů. Někomu (v tomto případě myslím, že většině) se líbí, že jsou v kostele i maminky s kočárky a mrzí je když dítě zapláče a matky překotně kostel opustí v obavě, že ruší vážnost probíhajícího programu. Jiným zase možná vadí když dítě zapláče a vyruší tak „posvátný" obřadný klid a jejich soustředění. Nedomýšlí už, že rodiče oněch dětí, kteří neunesou pocit narušitelů, tak přichází o jedinečnou přítomnost na bohoslužbě i o kázané poselství. A kdo má, v těch všech i mnoha dalších případech, pravdu? Všichni přece víme, že ten, kdo usiluje o vzájemnou lásku, úctu i toleranci. Ten kdo ponejprv zametá před vlastním prahem a druhého považuje za přednějšího sebe.
Jen díky poslušnosti příkazu vzájemné lásky pak můžeme prožívat mnohé z toho co v sekulární společnosti tolik chybí. Porozumění, pocit sounáležitosti i nezištnou a obětavou pomoc. To jediné, co v tom veškerém našem pachtění se, jenž je našim odvěkým údělem, má opravdový smysl. A to je být druhým bližním. Nedělám si iluze, že při rozličnosti našich temperamentů, povah a lidských vlastností si budeme všichni blízcí. Ale jsem přesvědčen, že si máme být bližními. To je těmi, kteří se ustrnou, slitují a přemýšlí co je dobré pro druhé. Mladí pro staré, staří pro mladé. Já pro tebe, ty pro mne.
Mluvím-li za sebe, jsem rád, že mladí bojují za to, aby byly bohoslužby i pro ně. Problém nastane až nebudou bojovat, protože do kostela nepřijdou. Těší mne snaha oslovovat a smysluplně zaujmout děti. To jistě není lehký úkol. Oceňuji nápaditost promítání textů písní či veršů z Bible na stěnu a chápu, že se někdy vloudí i pravopisná chyba. Textů je jistě veliké množství a obětavců ke korekturám málo nebo žádný!?. Chápu starší generaci, že ji občerstvuje dodržování zaběhaného řádu, stejně tak jako vítám vybočení ze stereotypu. Mám radost když vidím jak se myslí i na ty nejmenší a naši faráři se učí jak být pohotovými vypravěči, dnešním jazykem řečeno moderátory, kteří osloví a zaujmou děti v omezeném čase. Bojím se doby když nebude v kostele slyšet zaplakání nemluvňat, ale jen šustění papírků od bonbonů některých nejstarších, jenž potřebují nutně zahnat sucho v ústech. Dnes už dobře vím, že se společenství církve snáze obejde beze mne, než já bez něj. A pak je tady modlitba. Tento úžasný prostředek (křesťana) pro řešení každého problému. Ten funguje opravdu zaručeně. Zvláště pak pokud spolu s ním použijeme i dalších darů jako jsou třeba pracovité a obětavé ruce a ochotné srdce.
P.S. Horní sbore!
Mám tě rád. Tys nás přijal takové jací jsme a proto i já, chci-li být přijímán, snažím se sám přijímat ostatní. Neptal ses co jsme zač, když jsme našli útočiště ve tvých lavicích a oázu klidu ve tvých zdech. Byl jsi tu když já jsem ještě nebyl a budeš dál až já zase nebudu. Nejsi dokonalý, ale jsi náš. Proto stojíš za nějaký ten mozol na rukou při práci na společném díle, či ztrátu některé z iluzí o tvé dokonalosti. Alespoň tak lépe vyniká dokonalost Toho kdo ti dává svého Ducha, život i samotný smysl tvého bytí.
Pane děkuji Ti za Tvou církev, které dáváš zvláštní a jedinečná zaslíbení. Děkuji, že každého z nás přijímáš a neděláš mezi námi rozdílu. Děkuji Ti také za náš Horní sbor i každého jednotlivě. Pomoz nám, prosím, v našem soužití, aby se v něm zrcadlila Tvoje láska a bylo v něm místo pro každého kdo o to stojí.
Autor: Ivan Vodák
