V minulosti jsem si vždycky myslel, že křesťan (a asi i obecně- člověk) má pouze vnější nepřátele. Třeba v podobě lidí kteří náboženstvím pohrdají, odsuzují jej, nebo jsou prostě nepřátelští ke všemu a ke každému.
Dnes přicházím na to, že tím největším nepřítelem jsem pro sebe já sám. Nikdo mě totiž nedokáže tak dokonale klamat jako to umím já. Nechci-li něco v životě vidět či uznat, pak do toho můžu téměř vrazit čelem a stejně to nevidím. Nelíbí-li se mi nějaký názor, nebo se mi jednoduše „nehodí do krámu", pak najdu obdivuhodné množství protiargumentů v jeho neprospěch. A stejné je to i co se týká libovolné činnosti do které se mi taky právě nechce. I tady s bravurní vynalézavostí najdu nespočet všelijakých „proč ne". Ne nadarmo se říká, že kdo chce, hledá způsoby a kdo nechce hledá důvody…
Když jsem se tak zvaně „obrátil" (stal věřícím) bylo mi řečeno, že jsem nový člověk. Znovuzrozený, lepší, dokonalejší. Ne že by mi to tak pověděl někdo konkrétní, ale vnímal jsem to z ovzduší prostředí ve kterém jsem se pohyboval a myslím, že jsem si to i sám (a rád) namlouval. Tady "uvnitř" byli ti spasení, zachránění, ti správní. Tam „venku", okolo, zase svět. Nepřátelský, nevěřící, hříšný. A to je nebezpečný blud, kterému mnozí rádi podléháme. Není pak divu, že nekřesťané, v takovém případě, místo lásky, cítí nadřazenost, která je nikdy nemůže kladně oslovit. Ani momenty kdy jste sami sebou přistiženi při chybách či dokonce při hříchu, vás nepoučí. Jak by taky. Přeci nemůžu dovolit, aby se otřásla má víra v samotných základech (!?).
Když po určitých vlastních životních peripetiích to celé promýšlím, přicházím k závěru jak je důležitá práce s nově obrácenými. Oni více než kdokoliv jiný potřebují mít před očima vzory a příklady zralého a upřímného křesťanství. Jestliže znovuzrození přirovnáváme k vykročení na úzkou cestu, kterou se nevalí pohodlně davy, ale často jí klopýtají, obrazně řečeno, jednotlivci, pak musíme ten obraz rozvést šířeji. A totiž, že po cestě se dá i bloudit, kličkovat, vrávorat, klopýtat, jít krok dopředu a dva zpátky, nebo se úplně zastavit či z ní sejít. A co nejhůře, vytyčený cíl lze docela minout. Každý z nás vlastně potřebuje určité vedení odpovídající úrovni vlastního poznání a zrání. A to ať už si to uvědomujeme či nikoliv.
Mě podobné vedení chybělo (což mě ovšem, v žádném případě, nezbavuje zodpovědnosti za vlastní život). Tak jsem dlouhá léta žil bez potřebné sebereflexe, nekonfrontován žádnými vzory. Žil jsem ne vždy příkladně a čestně a z celé Bible jsem se ochotně přidržoval hlavně míst, kde se praví, že ne skutky, ale vírou jsme spaseni. O tom, že existují i služebníci neužiteční a líní jsem ve vztahu k vlastní osobě mnoho nepřemýšlel. Stejně tak na podobenství o stromu a ovoci se dá pohlížet jako na měřítko k posuzování (hlavně) druhých. Ale abych byl zcela konkrétní. Ač věřící s určitým poznáním, šťastně ženatý se dvěma dětmi, žil jsem dlouho sobecky a neužitečně. O to větší nároky byly kladeny na mou manželku. Málo, nebo vůbec, jsem jí nepomáhal s dětmi a ona šla celá léta z jedné směny do druhé. Ráno do zaměstnání, aby mi pomohla uživit rodinu, odpoledne k plotně a pračce, aby byla rodina sytá a čistá. Hlavou rodiny jsem byl ovšem já a tak se mnoho věcí podřizovalo mým náladám i potřebám. Dnes vím, že jsem o mnoho ochudil nejen své blízké, ale i sám sebe. Dlouho trvalo než jsem na to přišel. Ne že by se mi to občas žena nesnažila naznačit, ale většinou z podobných pokusů vzešla zbytečná hádka. Myslím si, že tak nějak se bortí mnoho partnerských vztahů. Když oba nejsou jedno. Pak se snadno stane, že jeden už nemá sílu neustále ustupovat. Nebo vlastně zvládat zátěž i za toho druhého. A vy jste tím, kdo žije v sebeklamu, který vám brání věci změnit. Jak jsem řekl už v úvodu. Nikdo jiný pro vás není přesvědčivějším advokátem (= nepřítelem) obhajující vlastní nevinu, než vy sami. Ve skutečnosti se v tomto případě (u mne) jednalo o obyčejné sobectví a hloupou sebestřednost, které mi zaslepili oči, abych viděl potřeby toho druhého.
Pro koho je přirozená obětavost, nesobeckost, kdo svého partnera vidí důležitějšího než sebe, ten mým úvahám asi příliš nerozumí. Šťastný to člověk…Jsou ale lidé i s opačným problémem. Ze všeho obviňují sebe, stále přemýšlejí kde udělali chybu a vyčítají si za co ani nemohou. Ale o těch jsem mluvit nechtěl. Mým záměrem bylo zamyšlení se nad vlastním životem. Přiznání chyb a vyslovení radosti z naděje, že vím o někom kdo to s námi nevzdává a s kým lze vítězit nad sebou samým. K užitku svému i všech bližních.
