Těžko se mi o tom mluví, ale měl jsem vážný problém. Už je to za mnou. I tak. Kdo by se chtěl chlubit svými slabostmi, byť překonanými!? Myslím, že nikdo.
Jenže pokud o tom budu mlčet, nikomu to neprospěje. Zveřejněním riskuji, snad jen to, že se odhalím a v očích někoho se tak třeba ztrapním, nebo poklesnu jako slaboch. Nevadí. Jsem ochoten to riskovat. A možná tento můj příběh někoho inspiruje a pomůže mu najít odvahu bojovat, či dodá naději. Pak to bude mít dvojnásobný smysl. A také je dobré a potřebné vydávat svědectví o Boží uzdravující moci, projevující se v našich životech.
Možná by se našlo více lidí mající různé problémy, ale oni o nich nemluví. Tiše trpí a možná se snaží bojovat. Jejich mlčení způsobuje, že jsou na to sami. Nebo rezignují a nezadržitelně se řítí do propasti. Někteří si zase nalhávají, že žádný problém není. Těch co svými silami a houževnatostí dokáží vážné problémy překonávat je myslím menšina. Alespoň když se dívám kolem sebe.
Před vánocemi si vzal život jeden můj známý, kterého jsem občas potkával. Už ho nepotkám. Oběsil se… Prý „jel" v hazardu a přišel o všechno včetně bytu. Nakonec vzdal i život. Neviděl jinou možnost.
Jako lidé jsme každý jiný a jinak reagujeme na to, co život přináší. I statistiky mluví o nárůstu počtu sebevražd, navzdory tomu, že se říká : „Není hanba poklesnout, ale hanba je zůstat ležet". Ale ono se to snadno řekne…
Lidská společnost totiž funguje na jiných principech než je pochopení pro slabší. Ale na principech úspěšnosti, síly, zdraví, krásy a bohatství. Co je slabé a nemocné nemůže přežít. Musí ustoupit. Boží logika je úplně jiná. Ježíš to sám řekl. Přišel jsem, abych hledal to co zahynulo. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Také mi v této chvíli proběhla hlavou myšlenka, že každý kdo se kdysi snažil vyhledat Ježíše a říci si o pomoc, se tím vlastně před zraky ostatních přihlížejících odhalil. Ano jsem to já! Ten, který si neví rady a potřebuje pomoc. Lhostejno jestli jde o nemoci tělesné či jiné. A je-li touha po uzdravení, u takového člověka, větší než stud co tomu řekne okolí, je z velké části vyhráno. Vzpomeňme třeba na příběh Zachea, který ovlivněn Ježíšovým učením přiznal, že kradl a změnil svůj život.
Někdo žádné vážné problémy nemá, ale jiný ano. Třeba v manželství, v zaměstnání v rodinných vztazích, nebo prostě sám se sebou. S neodolatelnou chutí hrát, pít a podobně. Mým problémem byl alkohol. Nebyl jsem piják který je celodenně „naložený v lihu" a bez skleničky se mu třesou ruce, ale časem se to mohlo stát. Stalo by se to.
Vyrůstal jsem v rodině kde se alkoholu neholdovalo a načatá láhev mohla stát třeba celá léta v barové skříňce, trpělivě čekajíc na to, až přijde například nějaký host či nastane vhodná chvíle k přípitku. Také v manželčině rodině to bylo podobné. Nadbytečná úroda ovoce se sice zpravidla nechala vykvasit a vypálit v lahodnou slivovici, ale ta pak převážně sloužila k vylepšení finanční situace rodiny či jako platidlo za různé služby řemeslníkům. To až v letech puberty jsem (co by učeň) začal zjišťovat, že odmítáním alkoholu jsem pro ostatní divný. Postupně jsem slevil, abych se přizpůsobil svým vrstevníkům. Dát si pár piv nakonec není nic tak špatného. A to, když se mi to párkrát vymklo z ruky a opil jsem se? Bylo jen nutným zjištěním jaké to je, být opilý a taky kde jsou mé hranice v počtu vypitých sklenic. Ovšem výmluva, že za všechno může prostředí a kamarádi, nic člověku neubírá na jeho vlastní zodpovědnosti. To byla doba mé puberty, mládí a zkoušení, které k tomuto období neodmyslitelně patří. Podotýkám jen, že v těch časech (hluboké totality) se pilo hodně. To režim toleroval i na pracovištích. A tak jsem se s alkoholem seznámil i já.
Od té doby uběhlo několik desítek let. Ledacos se změnilo, včetně pádu komunistického režimu.
Nechci vším tím co tady píši, vnutit čtenáři názor, že alkohol a jeho konzumace jsou špatné. Alkohol jako i mnoho jiných věcí k životu jistě patří. Ale nesmí nás ovládat a poroučet nám. Má mít své přísně vymezené místo, svůj čas. Tak nás může (třeba v podobě sklenice výborného vína) i obohatit. Působit nám radost a potěšení. Jakmile však někoho opanuje, je to zlé a vede to k destrukci, jak člověka samotného, tak i vztahů jejichž je součástí. A mě se to téměř přihodilo. Sám sebe jsem vždycky považoval a označoval za konzumenta. Milovníka dobrého vína, piva i kvalitního tvrdého alkoholu. A ono to tak zpočátku skutečně bylo. V tom je veliké nebezpečí. Hranice vedoucí mezi pravidelnou konzumací a závislostí bývá velmi tenoučká. Snadno a většinou nepozorovaně se překročí. Nikdy bych, ale svým blízkým nepřiznal, že s pitím mám nějaký problém. To bych o tom přeci nejdříve musel něco vědět já sám! Vnější okolí (myslím mimo rodinu) vás vždy také spíše podpoří. Omluví. Toleruje. Chce být totiž, zpravidla samo omlouváno a tolerováno. Tak proč někomu zvyšovat laťku morálky a slušnosti, kterou samo nechce akceptovat.
Dnes, kdy se raději alkoholu zříkám, setkávám se s údivem. Proč? Přeci jsme tě nevídali chodit podnapilého!? Nevrávoral jsi po ulicích ani jsi denně nevysedával po hospodách. To je pravda. A přeci jsem měl s alkoholem problém….
Nejprve to zpozorovali a pocítili mí nejbližší. Možná i na základě jejich reakcí jsem byl nucen k zamyšlení zda jejich vnímání je objektivní a správné. Ale znáte to. Co mi kdo bude vykládat !? Já přeci musím vědět nejlíp, že je všechno v pořádku. Prostě mi chutná….no co. A kdo by dělal vědu z nějaké té skleničky navíc? Posuďte sami. Třeba u celkem pravidelného, letního, víkendového grilování..Přiblíží se páteční nebo sobotní večer, pomine stres po celotýdenním pracovním úsilí.
V krbu praská a na roštu voní opékané maso. Opěradla u pohodlných zahradních křesel se lehce skloní blíže k horizontální poloze, soumrak je předzvěstí nadcházející teplé letní noci a před vámi je, v myšlenkách i fakticky, kýžené víkendové volno. I dobré víno není dnes nijak zvláště drahé. Tak proč si nedopřát. Ale rodina rychleji než já vnímala, že už jsem vypil o nějakou tu sklenku víc než by bylo vhodné. Dostavila se obvykle bujará a povznesená nálada, ovšem ta obyčejně přecházela v náladovost, nasupenost a nervozitou ve všedních dnech. Alkohol je veliký lhář. Tváří se, že vám dá zapomenout na starosti a stres všedního života, ale jako správný lichvář si všechno vybere zpět i s mnohonásobnými úroky. Oč více vám pomáhá se uvolnit ve chvílích jeho konzumace, o to v horších náladách se ocitáte mimo jeho dosah. Podobně jako fungují i drogy. Nějakou dobu jsem si ještě namlouval, že všechno mám pod kontrolou. A konečně není přeci nic snazšího než to taky dokázat, sobě i druhým. Například přísným půstem! A abych sebe i Pána Boha přesvědčil, že se bez alkoholu obejdu, rozhodl jsem se pro jedno-či dvoutýdenní, absolutní půst od alkoholu v jakékoliv podobě. Pokud nejsem závislý tak to přeci není žádný problém, říkal jsem si. Závislý člověk by si přeci něco dát musel. Já ne….Také v minulosti jsem občas držel příležitostné půsty, abych tak projevil určité nasazení v zápase za různé modlitební předměty. Nepochybuji, že každý křesťan ví o čem mluvím. Pomáhá to odpoutat se od věcí tělesných a více se soustředit na ty duchovní. Ale co jsem nikdy nezažil, je Boží odmítnutí svého půstu. Až tentokrát.
Popsat ten pocit nedokážu. Pocit to vlastně ani nebyl, ale v určité chvíli naprosto jasné a průzračné vědomí marnosti svého počínání. Jako když si „z čistajasna" vzpomenete na něco dávno zapomenutého. Tak bych to přirovnal. Tak jsem naráz vnímal prázdnotu a zbytečnost svého úsilí. Došlo mi, že obelhávám především sám sebe. Dva týdny? To myslíš vážně? A poté se už těšíš jak si zase, při nejbližší příležitosti, dopřeješ ?! Jsi bláhový! Ne dva týdny, ale dva roky! Pak se uvidí.
A co se událo dál? Pochopitelně se dostavil pocit marnosti. Marnosti z toho, že můj život už napořád bude ochuzený o „jakousi" část radosti. Že nebudu mít pocit svobody a volnosti. Už nejsi člověkem kterému je dána svoboda volby a rozhodování o samém sobě! Co je to za svobodu když něco nesmíš! Copak se svobodný člověk musí omezovat? Takovými i jinými ataky se snažil zpochybnit mou volbu pokušitel. Ale netrvalo to dlouho a převládl jiný pocit. Pocit svobody a vítězství. Okovy spadly. A radost se znásobila když jsme celou věc otevřeně prodiskutovávali v kruhu rodinném. Opovržení se nedostavilo. Místo něj radost, podpora, povzbuzení a pocit vzájemné sounáležitosti. A nejúžasnější na tom je, že ona svoboda je dokonalá. To jsem si uvědomil ve chvíli když mě spolupracovníci pozvali k posezení do restaurace. Jak se hovorově říká : „Na pivo". Nemusel jsem se vymlouvat nebo se cítit mimo hru. Jen jsem se, prostě a jednoduše, obešel bez alkoholu.
Podle statistického úřadu byla v České republice během roku 2010 spotřeba 100% alkoholu 9,8 liru na osobu. Z toho každý z nás zkonzumoval 7 litrů 40% lihovin, 144,4 litru piva a 19,4 litru vína. Tato čísla jsou vypočítána na celkový počet obyvatel, včetně novorozenců. Dospělý člověk tedy vypije průměrně mnohem více než je zde uvedeno. Vyčetl jsem také, že spotřeba alkoholu stoupá zároveň se životní úrovní. Čím se máme lépe, tím více toho vypijeme.
Iz.58,6
„Zdalipak půst, který já schvaluji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?"
Díky Pane za dokonalou svobodu kterou nám nabízíš a kterou jsi neváhal zaplatit vlastním životem. Prosím odpusť nám když ji špatně chápeme nebo špatně používáme. Prosíme za všechny jakkoliv a čímkoliv zotročené.
