Je to jen několik málo let zpět od doby kdy se toho, v mém životě, tolik změnilo. Dnes mám život doslova naruby… Ale po pořádku.
Seděli jsme v tichém letním večeru na zápraží jedné jihočeské chalupy v okolí Suchdolu nad Lužnicí. Stmívalo se a byl tu úžasný klid. Takový, který asi nejvíce umí ocenit lidé z rušných měst.
Chalupa je našich přátel Pavla a Mirky. Pavel, můj spolužák ze základky, je sice vsetíňák, ale z Třeboňska pochází jeho žena a když se jim naskytla příležitost ke koupi staré usedlosti vhodné k přebudování na rekreační chalupu, neváhali. Dnes jsme tu byli na Mirčino pozvání. Oni se s Pavlem totiž rozvedli a tak se chalupa stala Mirčiným náhradním domovem. S mou ženou, tedy s Majkou, nás to hodně zasáhlo. Máme rádi oba dva a rozpad letitého vztahu nám nebyl (a není) lhostejný. Bolelo to a mrzí vlastně dodnes. Původně náš výlet do Jižních Čech, měla být společná dovolená. Než k ní došlo, bylo všechno jinak. Ale to teď není předmětem mého zamyšlení.
Chalupa leží uprostřed luk na tak odlehlém místě, že jsme ji, při svém příjezdu, jen těžko hledali. Tím je vysvětlen klid, který tady panuje a jenž jsme si právě, po celodenním výletu po okolí, vychutnávali. Vysprchovaní a příjemně unavení sedíme před chalupou na malém dvorku. Nebe je bez mráčku, v občasném vánku šumí listí a vysoká tráva. Znáte ten pocit, kdy nechcete aby taková chvíle skončila. S nohama pohodlně nataženýma před sebe se lehce sesunete tak, aby si bylo možno opřít hlavu o nízké opěradlo a očima hltáte okolní krajinu otvírající se před vámi do dálky. Na konci dvorku stojí majestátně stará lípa či dub (už nevím a je to jedno) a vy přemýšlíte co všechno tento krásný strom pamatuje. Kolik generací lidí za léta jeho růstu zde prožívalo své příběhy. A přeci mi něco scházelo…
Po létech strávených mimo sborové společenství jsem více než kdy jindy pocítil hlubokou a tesklivou prázdnotu. Až dnes vím, že to bylo první hlasitější Boží zavolání na cestu zpět. Tehdy jsem to ještě nevěděl a zklamán pokryteckými křesťany nebo spíše životní realitou nedokonalých lidí, v mém tehdejším sborovém společenství, jsem si naivně myslel, že jsem, jako sám voják v poli, schopen uhájit si čistotu i pevnost svojí víry. Bral jsem to jako jakési nevyhnutné zlo. Jinou cestu ani řešení jsem neviděl. V mnohém jsem se vlastně podobal marnotratnému synovi ze známého podobenství. Jen on byl na tom líp. Pochopil, že se musí vrátit do otcovského domu. Já ne. Nebylo kam !(?). A tak ani nevěda proč, mi mezi prsty unikala životní síla a elán. Mnozí se vrhnou na sport či cestování. Věnují se rodině, koníčkům a zaplní tak svůj čas. Já, ač jsem dosáhl všech svých cílů, jsem cítil prázdnotu. Prázdnotu a jakousi bezcílnost své životní pouti. Jak říká kniha „Kazatel", nic nového pod sluncem. Člověk se lopotí a usiluje o to či ono. Hromadí majetek aby nic nechybělo, usiluje o výchovu dětí a těší se z jejich úspěchů. Když to dobře jde pomalu stárne a ztrácí síly. Drží ho vidina dospívajících dětí, které budou pokračovat v jeho úsilí, aby se jim dobře žilo. Ale kam, kam to všechno směřuje? Dříve či později přijde smrt. Někdy krutá, jindy milosrdná, ale vždy jistá.
Všechno je to marnost. Celý ten kolotoč života je marnost. Samá marnost. To byly myšlenky, které mě navštívily v onen podvečer. Byly pesimistické a kruté, ale paradoxně neodmyslitelně související s oním vlahým, pohodovým večerem, jako souvisí pozitiv s negativem filmu. Melancholici mi jistě rozumí.
Neuběhlo mnoho vody v řece, od oné dovolené, a já i moje milovaná žena jsme s vděčností využili pohostinnost a otevřenost Horního, evangelického sboru. Není to místo dokonalých lidí, kteří vždy názorově souzní jako jeden muž. Jsou to lidé jako my. Se svými chybami, slabostmi i prohrami. Ale také s vírou, která se projevuje na mnoho způsobů. Až četba výročních zpráv jednotlivých aktivit mě překvapila, kolik se toho děje. Kolik drobné práce a úsilí tito lidé, na první pohled nijak se nelišící od jiných, věnují ve prospěch druhých..Ale oni se liší a moc. Mají svého Boha, kterého rozpoznali a přijali v Ježíši Nazaretském zvaném Kristus. To on jim ukázal (a také mě), že to jediné co má v životě hluboký a věčný smysl, je milovat a odpouštět. Je to jediný a univerzální lék hojící zraněnou duši naleptanou sobectvím, pýchou a nevěrou. Je to jediná možnost jak zastavovat a negovat účinky zla snažícího se o nadvládu nad našimi životy. A nepopírejme, že i když je válka Kristovou obětí vyhrána, je a bude ještě spousta našich drobných prohraných bojů. Třeba proti náboženské pýše a zkostnatělosti v nás samých. To ovšem nic nemůže změnit na smyslu našeho usilování a boje víry, jak nás k tomu vyzývá apoštol Pavel a vlastně celá Bible.
Nevím jak je to možné, ale tehdy o dovolené, v onen letní večer když jsem prohlásil, že život mě už nebaví, nenaplňuje, neřekl jsem to jako by do prázdna, ale bylo to namířeno k Bohu. Vím to já a On to ví také. A protože to bylo z hloubi zraněného a bolavého srdce, nepřišel výchovný pohlavek (což by se jinak dalo čekat), ale následovalo láskyplné a něžné otcovské pohlazení. Vím, že tehdy mi Pán Bůh řekl : „Cítíš se sám? Nešťastný a frustrovaný, opuštěný a marný? To je proto, že žiješ jen pro sebe. Pro své pohodlí a cíle. Můžeš být šťastný a já to tak pro tebe chci. Vždycky jsem to chtěl, ale musíš chodit po mých cestách. Kam já tě povedu. Jen to ti přinese štěstí a svobodu".
A Pán Bůh nelhal. Nikdy nelže! A v mém životě se začaly dít velké změny. Pomalu a postupně. Pracujeme na tom společně. Něco musím udělat já a na co nestačím s tím mi pomůže On. Smrt už není konečná a není ani žádným řešením čehokoliv. Vnímám ji jen jako bránu, kterou musíme projít. Jako temné údolí, kterým ovšem nemusíme procházet sami. Za tou strašidelnou soutěskou nás pak čeká otevřená krajina plná jasu a světla.
Původně jsem vlastně chtěl psát o výročním sborovém shromáždění konaném v našem sboru 17.3.
Projednávaly se zde praktické otázky fungování našeho společenství. Z evidovaných sedmnácti set třiceti devíti členů se nás na bohoslužbách pravidelně schází v průměru pouze jedno sto šestnáct. Není to mnoho. O to více jsem šťastný, že k těm několika málo můžu patřit i já! O to více si uvědomuji proč tu jsme. Ne jen pro sebe, abychom se povzbudili a pevněji utužili naše, léty zažité tradice, které cítíme, že snad (?) mohou být něčím ohroženy. A to ať už novotami v podobě anglických textů „fjůžňáckých" písní, nebo promítáním písniček i textů na průčelí kostela či netradičními aktivitami v podobě „loutek", Alfy nebo třeba i snahou mladých o zútulnění a proměnu „sboráku". Nemluvě o výzvě k větší finanční obětavosti ve svých příspěvcích a darech po příští léta. Ale nemylme se bratři a sestry. Nic z toho, co jsem jmenoval, nás neohrožuje více než naše vlastní strnulost, neohebnost, zkostnatělost či neochota cokoliv položit za ztrátu ve věci víry a následování Krista. Ne nechci moralizovat druhé. Vím a vnímám to sám podle sebe. Nechci napomínat a nevděčně tím přehlížet množství obětavců, kteří nám jdou příkladem. Naopak. Díky za ně, že tu jsou! Také nechci brojit proti prospěšným a potřebným tradicím. Recept na probuzení jistě není v převracení, všeho co fungovalo a funguje, na ruby. Recept vidím ve změně sama sebe. Svého mnohdy strnulého a nepružného pohledu, v malé připravenosti přiskočit a udělat vlastníma rukama co vidím, že je potřeba, když to nikdo jiný nedělá.
Jsem vděčný za množství sester i bratrů kteří jsou mi ve své horlivosti a přičinlivosti příkladem.
I proto mám Horní sbor tak rád. Proto si v něm i já chci najít to své místo a být alespoň něco málo platný. Začnu následovně :
Ublížil-li jsem někomu byť nevědomky, nebo něčím kohokoliv pohoršil, prosím za odpuštění. Nejsem-li někomu sympatický, prosím modlete se za mě. Stejně tak pokud se vám zdá, že se v něčem mýlím. Já to s láskou dělám a budu dělat i nadále, za vás, také.
Pane Ježíši, když jsi se za nás modlil, prosil jsi Otce abychom byli jedno. Z toho vidím, že to je asi náš problém, že jsme či býváme často rozděleni. Prosíme tedy nyní my Tebe, abys nám pomohl k jednotě v lásce a Duchu, navzdory odlišnosti našich povah, názorů i životních cest. Pomoz nám, prosíme, mít vždy za přednějšího toho druhého, aby tak mnozí poznali, že jsme Tvoji a našli k Tobě cestu.
