Tato otázka mi vyvstala na mysli v kontextu toho co právě prožíváme s mojí ženou, a v kontextu článků uveřejněných na sborovém webu .
Jeden se jmenoval : „Budoucnost Evangelické církve", a ten druhý : „Víra bez církve".
V této souvislosti chci poděkovat Pánu Bohu za Diakonii. Za Diakonii jako živý a hmatatelný projev víry.
Často slýcháme výzvy ke sbírkám a podpoře této činnosti. Možná nám to připadá jako jedna z celé řady výzev bez toho, aby se nás to dotýkalo Jsme přeci zvyklí, že po nás stále někdo něco chce a k něčemu nás vyzývá.
Maminka mé ženy má osmdesát dva let a díky mozkové příhodě se ocitla (před rokem) nejdříve na interním oddělení vsetínské nemocnice a záhy na oddělení pro dlouhodobě nemocné.
Jen díky službám, které poskytuje Diakonie jsme, poté, byli schopni vrátit maminku do domácího prostředí. Já i žena totiž pracujeme a na našem příjmu jsou závislí také naši synové.
A právě služba Diakonie nám umožnila pracovat a zároveň mít jistotu, že o maminku je postaráno. Pověřená pracovnice ji přijde zkontrolovat a poslouží jí v tom co je právě potřeba. Mytí oken, příprava jídla či odvoz k lékaři. A klientů je mnoho.
Jedná se o každodenní a vysilující řeholi. Starat se o člověka (v tomto případě) nesamostatného, psychicky labilního a ne vždy dobře naladěného, to je něco víc něž obyčejná práce. Nebojím se říci, že jde spíše o poslání ne-li přímo o oběť.
Ano, je to služba za kterou pracovníci dostávají plat, ale ten svou výší (domnívám se) neodpovídá náročnosti práce. To se konec konců týká i zdravotního personálu na odděleních LDN i jiných.
A tak dovolte, aby tyto řádky byly adresovány jako poděkování konkrétním lidem i jako poděkování Bohu a církvi, která tak naplňuje smysl svého poslání.
Neplní jej pouze šířením evangelia, ale zároveň jeho uváděním do praktického života.
Můžeme kázat Krista od rána do večera, ale nebudeme-li jednat jako on, jde o plané a prázdné volání.
Já jsem si tuto pravdu citelně uvědomil, až jsme služby Diakonie byli nuceni sami využít. A pokud půjde Evangelická církev dále touto cestou, nemám o její budoucnost strach.
Díky všem kteří v Diakonii pracují i všem, kteří ji podporují.
