Vůbec nevím proč, ale téměř po třiceti letech jsem si uvědomil jak jsem nevděčný. Nebo lépe vyjádřeno jak málo si uvědomuji s jakou samozřejmostí přijímám vyslyšení svých modliteb. Připadám si jako dítě, které pořád o něco prosí, stále vidí spoustu toho co by bylo dobré a co by potřebovalo, ale jen zřídka vnímá kolik toho přijímá s velkou samozřejmostí.
Dnes se za mnou zase zastavil můj starší brácha Zdeněk. Uvařili jsme si kafe, sedli si do stínku vedle rozkvetlých truhlíků plných květin a vedli debatu. Debatu o všem možném. Jako bychom doháněli resty z minulosti kdy komunikace vázla a nebo byla zhola nemožná. Každý jsme totiž byli někde jinde. Ne v jiném městě či státě, ale míjeli jsme se názorově a svými životními cestami. To především.
Já jsem byl tehdy mladý a nadšený, čerstvě obrácený, křesťan a on uzavřený a do sebe ponořený introvert tápající životem. Kluk s nadprůměrným IQ, který neznal ve škole jinou známku než jedničku, ale zároveň člověk, který k tomu, aby mohl nasednout do autobusu či vlaku, nebo jen prostě ráno přijít do třídy mezi spolužáky na gymnáziu, potřeboval dávku alkoholu.
Dlouho se to doma tajilo. Ani vlastně nevím kdy jsme, my, ostatní sourozenci pochopili co se děje.
A to ještě na základě tajně vyslechnutých vzrušených debat rodičů za zavřenými dveřmi. Vlastně až na konci kteréhosi školního roku, vyšlo najevo, že o desítkách Zdeňkových zameškaných vyučovacích hodin rodiče vůbec nevědí. Jak je možné, že tento jinak, premiant je najednou absentérem a podvodníkem, který falšuje podpisy rodičů na omluvenkách. Vím také, že se řešil případ krádeže alkoholu v prodejně potravin „u Bambucha". Později pak spálené osobní doklady, které měly předcházet Zdenkově sebevraždě.
Rodiče byli zoufalí, a dělali co mohli, aby své dítě zachránili. Pro mě to bylo jasné. Tam kde si lékaři, učitelé ani pedagogové neví rady, může pomoci už jen Pán Bůh. Ovšem o víře nechtěl brácha ani slyšet. Jednou se mi jej sice podařilo přivést na setkání se zdejším baptistickým kazatelem, ale jak se zdálo s nulovým výsledkem.
Ani nevím jak Zdeněk vlastně odmaturoval a dokonce pokračoval ve studiu na vysoké škole. Problémy ovšem měl stále. Jen se je naučil zvládat pomocí psychofarmak zapíjenými alkoholem. Stal se z něj „závislák", kterému nebylo pomoci. Jeho problémy narůstaly. Domů jej občas přivezla policie nebo se někde po městě válel opilý a do domu rodičů se vkrádal, pozdě v noci, sklepním okénkem. Když začal fyzicky napadat matku, bylo nutno soudně jej zbavit trvalého pobytu u rodičů. Znamenalo to „vyhazov" na ulici. Opakovaná protialkoholní léčba nezabírala. Nebylo mu rady a tedy ani pomoci. Ale myslím, že sám si už ani pomoci nemohl. Nakonec jej odmítali vpustit na přenocování i do azylového domu. Tam totiž nikdo podnapilý nesmí. Netušili jsme jak je to zlé. Známí říkali, že jej viděli opilého a bez bot potloukat se městem. Mnoho lidí se modlilo, ale jako by marně. Zdeněk si potřeboval sáhnout na. ono pověstné dno. A sáhl. Jednou spadl z římsy okna a polámal si nohu. Ovšem ve skutečnosti (jak později řekl) na něj sáhla smrt a on to konečně „vzdal"
Dnes je bez léků i kapky alkoholu. Jeho drogou je víra a touha následovat Pána Ježíše Krista. Pomáhá starým a potřebným a na jeho životě je vidět, že už je to někdo úplně jiný.
A já ? Tak jako tehdy se modlím a předkládám Bohu své naléhavé prosby za potřebné kolem sebe. Až dnes jsem se konečně zastavil a začal také děkovat. Ohlédl jsem se totiž zpět a uviděl kolik mých modliteb bylo vyslyšeno. Ohlédl a taky se zastyděl. Jak samozřejmě jsem schopen přijímat všechno to dobré čím jsem zahrnován. Je to snad proto, že všechno nedostanu teď a okamžitě a jak běží čas už to sotva vnímám? Asi to tak nějak bude. Proto nově prosím o to, abychom byli schopni vidět a uvědomovat si jak štědrý je náš Bůh a kolik nám toho dává a my bereme a bereme a bereme.
