Odpuštění po letech.
Od té doby co chodím do kostela, snažím se hodně přemýšlet o tom co tam slyším.
A jednou z věcí, která mi nedávala spát jsou slova z „otčenáše".
Tam se mimo jiné říká : „..a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům."
Je to totéž jako bych prosil : „Pane jednej se mnou stejně jako já jednám s jinými !" Když jsem tato slova začal domýšlet do detailu a převedl si je do všedního života, až mne zamrazilo. To si vlastně přímo „koleduji"…!.
Vždyť budu-li sám k sobě upřímný, ne vždy jsem vlídný a laskavý ke svým blízkým, natož k cizím lidem. A pokaždé když tuto modlitbu odříkám, říkám si o malér !?
My lidé totiž nejen že umíme zalhat jiným lidem, ale dokážeme lhát především sami sobě. Je to alespoň moje vlastní zkušenost.
V mysli si říkám : „Však já proti nikomu nic nemám, každému jsem odpustil". Pak ale potkám člověka, který mi (byť už kdysi dávno, třeba nevědomky) ublížil a cítím, že můj vztah k němu není úplně ryzí. Nerad jej potkávám a sžírá mě pocit křivdy.
Teprve až jsem si tento problém (který byl vlastně mým vnitřním problémem) tak tedy až jsem si ten problém vyřešil, přišla úžasná změna.
Už mi nevadí onoho svého viníka potkat a pozdravit. Usmát se, prohodit pár slov. A on? Vždy když se potkáme mám pocit, že mě rád vidí. Mává na pozdrav, usmívá se a neopomene se zeptat jak se mi daří. Po odpuštění se z mé vnitřní zatrpklosti zrodilo něco nového a krásného. Nepřišlo to samo od sebe. Předcházel tomu modlitební zápas a touha po změně.
A ona přišla. Dnes se s tím člověkem potkávám a je mezi námi něco hezkého. Rádi se vidíme a naše setkání provází úsměv či prohodíme pár slov. A stačilo tak málo……
Stejně tak málo mohlo stačit i k tomu, abych v sobě po zbytek života nosil (byť někde v podvědomí) zatrpklost a hořkost.
Odpuštění dnes.
Spolupracoval jsem s člověkem (říkejme mu třeba Vojta), který mne velmi zklamal. Ač je Vojta křesťan (a na jeho případě si uvědomuji – s jistou nadsázkou řečeno rozuměj, že i křesťan je jen člověk), tak tento Vojta nejednal férově.
Někdy si máme tendenci myslet, že člověk který je věřící se nedopouští stejných chyb jako jiní lidé a je imunní vůči různým neřestem. Chyba. Všichni jsme lidé podléhající, tu méně, tu více, různým slabostem a chybujeme bez rozdílu.
Tak tedy dotyčný Vojta porušil dané slovo a zachoval se ke mně nehezky. Došlo také na prudkou výměnu názorů plnou hněvu a afektu.
No co. Žil jsem před spoluprací s tebou a budu žít dál i bez tebe ! Myslel jsem si. Ovšem nebylo to tak jednoduché jak by se zdálo. Ostrá výměna názorů a zraněná duše i srdce, jako by ztratily imunitu vůči zlu. Nakazil jsem se hněvem a záští.
Jen někde v koutku duše se ozývala připomínka nutnosti odpustit. Odpustit a tak nechat zahojit vzniklé rány. Jenže ono se to snadno poví !
Rozum mi vkládal do úst slova, která jsem si opakoval sám pro sebe i těm kteří o tom co se stalo věděli. Slova o odpuštění. Ale nefungovalo to. Bolest a ukřivděnost byly tak velké, že jsem neměl klidu a to bylo signálem, že stále není něco v pořádku. Možná mi rozumíte…
Pochopil jsem, že v tomto případě je skutečné odpuštění nad mé síly. Vyjádřeno slovy dnešních mladých : „že to prostě nedám". No jo, ale jak budu žít s něčím takovým dál ?
Klid a pokoj mi protekly mezi prsty jako voda cedníkem. Tak to trvalo několik dnů, možná týdnů. Snažil jsem se všechny myšlenky na osudnou událost zahánět a Vojtěcha vymazat z mysli. Marně.
Píši to jak to je i když vím, že mi to na cti nepřidá. Prostě jsem svůj problém nezvládl. Možná bych tyto události postupně a cíleně vytlačoval někam na periferii svého vědomí a časem bych sám sebe přesvědčil, že žádný problém vlastně nemám.
Jenže brzy přišla chvíle kdy jsem od Vojty něco potřeboval. No co zavolám mu a uvidím. Přeci jsem mu odpustil, přesvědčoval jsem sám sebe !
Jenže je tu Ten který o mě všechno ví a nedával mi klidu ! Opakovaně jsem totiž slyšel někde v hloubi duše : „Neodpustil jsi, neodpustil jsi, neodpustil jsi,…!"
A když už se to nedalo přehlušit vzdal jsem to ! Následovala zoufalá modlitba s prosbou o pomoc. Pane, vím že bych měl odpustit, ale nemám na to sílu. Nevím jak to udělat aby z mého srdce odešla zášť. Tekly mi slzy a zoufale jsem prosil…
Zpětně si uvědomuji, že to byl okamžik kdy jsem se před Pánem Bohem nepřetvařoval. Připustil jsem si svou bídu v plné nahotě a řeknu vám, že to pro mne byl jeden z nejsilnějších okamžiků v mém duchovním životě. Ještě při modlitbě jsem ucítil něco jako silné teplo a úlevu, které se mi rozlili do žil celým tělem až do konečků prstů a každé buňky v těle. Byl to pocit, který lze jen těžko popsat.
Obrovská radost mi byla svědkem, že jsem odpustil. A věřte, že nejedu v drogách ani v něčem podobném !
Ty ostatně problémy neřeší jen odsouvají a hromadí tak jako se vrší lavina, která vás nakonec stejně smete.
Vzal jsem do ruky telefon a vytočil Vojtu. To co následovalo byl další šok ! Vojta začal nesměle koktat a soukat ze sebe prosbu o odpuštění. Víš…oba jsme to přehnali….nechtěl bych, abychom se nemohli ani potkávat a pozdravit se…můžeš mi, prosím odpustit ?
Ale jak by ne !!! Já už jsem to přeci udělal.
Následovala další vlna radosti a dobrý pocit, že je to za mnou.
Dnes už sice s Vojtou nespolupracuji. Má jiné cíle i způsoby jak jich dosáhnout a snad i něco jiného čeká od života. A já ho nechci přetvářet k obrazu svému či přesvědčovat o své pravdě. Mou povinností je přeci milovat a tolerovat. Proto mu přeji jen to dobré. Nic nestojí za to, abych přišel o pokoj v srdci.
Ivan.
