Možná si někdy i vy, současní křesťané, kladete otázku : „Proč dnes nejsme svědky množství podobných zázraků jako byli lidé za dob Ježíšových ?" Copak by to nebylo pro mnoho lidí přesvědčujícím důkazem Boží existence ?
Chce se mi říct :"Nebylo!", ale myslím, že odpověď není tak jednoduchá ani nemusí být pro každého jednoznačná. Názory se budou jistě různit.
Co se mne týká, mám za to, že problém nespočívá v tom jak jej většina lidí chápe. Totiž v nutnosti přesvědčování zda Bůh je, či není, a jak a čím to dokázat. Za zásadní spíše považuji, jak a do jaké míry jsme ochotni Bohu důvěřovat. Brát na vědomí jeho svrchovanost a podle toho seřadit svůj žebříček životních hodnot i motivy svého rozhodování a jednání. Ježíš také, ve své době, odpouštěním hříchů a uzdravováním nebojoval o dokázání Boží existence, ale podával svědectví o tom, že on je ten prorokovaný, Bohem zaslíbený a nyní i poslaný zachránce.
No jo, řekneme si, ale i Ježíšovi následovníci v raných dobách křesťanských konali mnoho zázraků v podobě uzdravování. A to už Ježíš s nimi nebyl fyzicky přítomen. Zato dnes jako by se nic nedělo.
Pak tedy problém, proč tomu tak je, spočívá někde jinde. Nejpravděpodobněji v mikroskopických rozměrech naší víry. Protože kdyby tato víra dosahovala velikosti, alespoň, hořčičného semínka, dokázali bychom pohnout horou, čteme v Písmu.
Ne nepodstatnou otázkou ovšem také zůstává pořadí důležitosti našeho zdraví tělesného a toho duchovního. Blázne ! Slyším námitku. Copak je v životě člověka důležitějšího než zdraví? Každý přeci ví, že to je to jediné co nelze ani za sebevětší peníze koupit. I ti z nás, byť nejmajetnější, si při různých příležitostech a životních jubileích přejí : „…všechno nejlepší ale hlavně, hlavně to zdravíčko!". Všichni víme jak postačí i pouhá bolest jediného zubu k tomu, aby nám bylo zle. Kolik trápení a utrpení pak teprve prožívají např. lidé nemocní rakovinou, procházející chemoterapiemi. A různých nemocí bychom mohli jmenovat na tisíce. Proč nám tedy Bůh (vždy) nedává to co je pro nás nejdůležitější? Pro NÁS…NÁM…MY…JÁ…JÁ…
Ne tak je tomu z pohledu věčnosti. Vezmeme-li ji na vědomí, je lépe přijít o končetinu než o budoucnost věčného života. Mnohé, na toto téma, mimo jiné, osvětluje oddíl v šesté kapitole Matoušova evangelia, kde Ježíš mluví o zabezpečení života…"Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno". Je nám zde jasně sděleno, že vždy a předně záleží na pořadí našich priorit. Ruku na srdce…nevyhlížíme přednostně hlavně to „vše ostatní" co nám má být přidáno? A v osmnácté kapitole téhož evangelia Ježíš říká, že je lépe přijít o končetinu, která by nás sváděla k hříchu, než těmto svodům podlehnout a připravit se tak o život věčný. I zde platí více než jinde, že jakmile se na věci dokážeme začít dívat jinou optikou než jen tou zaměřenou do SEBE, začne všechno nabírat jiné obzory a perspektivy.
Ve svých zamyšleních a úvahách už jsem psal o mnohém. O víře a nevěře, vděčnosti a nevděku,
o odpuštění a třeba i zkušenostech ze své vojenské služby. Musím tady připojit ještě jednu důležitou, následující, myšlenku. Ten kdo si přečetl pár mých článků může nabýt (nechtěného) dojmu, že jsem toho mnoho prožil, zkusil a můj život je tím jaksi ojedinělý a bohatý. Pokud to o čem píši, někoho povzbudí je to dobře. Pokud ale nabývá čtenář pocitu skepse, či dokonce zklamání, že právě jeho život je příliš obyčejný nebo snad nezajímavý, musím říci :"Milý čtenáři, nemyl se!" I příběhy, které čteme v Bibli nám ve své koncentrované podobě připadají zvláštní a jedinečné, často doslova neopakovatelné. A ony takovými nejsou o nic více, než jako je jedinečný a neopakovatelný život jednoho každého z nás, byť se to, nám samotným, ani zdaleka nezdá. Všichni prožíváme své příběhy všední i nevšední, velké i malé, dramatické, bouřlivé nebo jen klidné a tiché. Vše je otázka vnímání. Našeho vlastního úhlu pohledu.
Jedním z důvodů proč právě já usiluji o větší lásku k Bohu je právě to, že mi ukázal cenu mého života. Jsem tak uzdravován a zbavován od všelijakých mindráků a podceňování vlastní hodnoty. Nemusím pošilhávat po slávě úspěšných, silných a sebevědomých, protože v Božích očích platí úplně jiná měřítka. Proto jsou i mé, byť obyčejné a všední, příběhy vlastně také velké a nevšední.
Ale zpět na začátek. Dnes bych chtěl napsat o uzdravení.
Dělám to proto, že bych rád (případné čtenáře těchto řádek) povzbudil ve víře. Nechlubím se. Chlubit se jednoduše nemohu a to proto, že není čím. Snad jen velikou Boží láskou, milostí a trpělivostí, která nám (pokud spolupracujeme) pomáhá k tomu, aby se náš život postupně proměňoval. Alespoň v tyto proměny doufám byť jsou někdy jen drobné a u mne samotného i hodně pomalé. Ale je to něco co cítím, že všichni moc potřebujeme a nejvíce lidé kolem nás, kteří vidí náš život a bedlivě hodnotí soulad či nesoulad toho co hlásáme a co žijeme.
V roce 1987 se nám narodil první syn Martin a za rok syn druhý. Bylo to v době o které jsem se již zmiňoval ve svých dřívějších příspěvcích. V době kdy jsme se tzv. „uklidili", před tehdejším režimem, do pohraničního městečka Teplá. A nebyli jsme, jak se zdálo, jediní. Už jen skladba jmen místních obyvatel vypovídala o pěkné směsici lidí jejichž původ byl ze všech možných národností. Jistě k tomuto faktu přispělo i předchozí vyhnání německé menšiny a postupné dosídlení přistěhovalci ze všech koutů země. Zvláštní pocity jsem prožíval stojíce na zelené louce poblíž města Teplá, kde dříve byla vesnice, než ji buldozery (tehdejšího režimu po únoru roku 48) srovnaly se zemí. Místní mi ukazovali kde dříve stával kostel a kde hospoda…
Druhý syn Jiří o kterém je tady řeč, se nám narodil v blízkých Mariánských lázních, a manželka si vychutnávala pohodlí, příjemné prostředí a profesionalitu personálu tamější porodnice. Byl to veliký kontrast ve srovnání se zkušenostmi provázejícími narození našeho prvorozeného syna v nemocnici vsetínské. Tam ještě maminkám mimina brali a přivezli jim je jen na dobu krmení. Matek bylo na pokojích hodně a tak nešlo mluvit o žádném soukromí. O tom být ženě na blízku při porodu nemohlo být tehdy ani řeči. Sestřička otevřela jen malé okénko a striktně mne poslala domů."Přijďte se zeptat až ráno !" Zněla strohá až nepřátelská odpověď na mou otázku jak se manželce daří. Z tónu hlasu sloužící sestry byla zřetelně cítit neochota cokoliv mi sdělovat. Však to mnozí znají z vlastních zkušeností. A ti mladší naštěstí už zase ne.
To v „mariánkách" to bylo o poznání lepší. I personál byl vstřícnější a drobotina už byla oblékaná, do tehdy revolučních „dupaček". Pro úplnost pro nezasvěcené jen doplním, že před tzv. dupačkami se novorozenci složitě zavinovali do peřinek. Ale to není podstatné.
Co vždy každý rodič považuje za všech okolností za nejdůležitější, je zdraví nově narozeného človíčka. Podle všech obvyklých vyšetření Jirka zdráv byl a tak jsme jej brzy měli doma. To až o pár týdnů později nás znepokojilo něco co se zprvu zdálo jako maličkost. Jirkovi stále hnisalo jedno oko a nezabírala ani, místní dětskou lékařkou, předepsaná mast.
Manželku to s ubíhajícími dny a nepolevujícími obtížemi stále více znepokojovalo, ale vždy byla pediatričkou odbyta, že jde jen o drobnou infekci. Svou diagnozu ještě obvykle s oblibou doplnila jako by mimoděk pronesenou poznámkou : „No jo, to je ta přespříliš úzkostlivá maminka !".
„Co budeme dělat?", radili jsme se doma, zneklidněni neustávajícím hnisáním Jirkova oka a lékařčiným nezájmem situaci řešit. Nechceme dělat z komára velblouda, ale také nic zanedbat. Proto jsme se nakonec na vlastní pěst vydali k nejbližšímu očnímu lékaři, ordinujícím v nedalekých Mariánských lázních.
Výsledek vyšetření nás nepotěšil. Ukázalo se, že naše obavy byly na místě. Lékař, ač odkázán jen na své odborné zkušenosti, vyslovil podezření na vysoký nitrooční tlak. Dříve se totiž ke změření nitroočního tlaku používala metoda přiložení závaží přímo na oční rohovku. U dospělých po místním znecitlivění, ale u mimina by byla nutná celková anestesie. Zvýšení očního tlaku většinou předchází glaukomu což je lidově zelený zákal způsobující nevratné poškození očního nervu a následnou slepotu. Zákeřnost této choroby spočívá v absenci předcházejících příznaků. K její odhalení většinou dochází v době kdy je na léčbu již pozdě. Pacienty postižené glaukomem tak neodvratně čeká ztráta zraku Ač se tedy vytrvalý zánět Jirkova oka dal, v tomto případě, považovat za požehnání, jsa tak nuceni vyhledat včas očního lékaře, radost jsme příliš neměli. Další vývoj byl totiž následující. Hospitalizace kojence i s manželkou a důkladné vyšetření. Potvrzení původní diagnozy, předvolání k lékaři a informace, že Jirku s největší pravděpodobností čeká trvalá slepota. Snad pokud dáme souhlas s operací, pokusí se ve fakultní nemocnici v Plzni o záchranu zraku dítěte. Výsledek však nikdo neumí předvídat natož zaručit.
Naše rodičovské pocity byly zdrcující. S největší pravděpodobností budeme mít slepého syna. Stáli jsme najednou na pomyslné křižovatce a přemýšleli kterou cestou se dát, či spíše kam ony jednotlivé směry vedou. Tehdy jsme společně klekali na kolena a bojovali o to, abychom dokázali všechno zvládnout pokud Jirka oslepne…
Dnes už má syn vystudovanou vysokou školu. Shodou okolností obor fyzikální inženýrství a nanotechnologie se specializací na optiku. Je zdráv a pokračuje ve studiu dále.
Zpětně si s manželkou uvědomujeme, že zlomovým okamžikem tehdy pro nás bylo při modlitbách a hlavně ve vlastních srdcích Bohu říci :"Buď vůle Tvá!" Přijímáme Jirku zdravého či bez zraku a budeme jej vychovávat s láskou jak nejlépe to půjde.
A jak to tehdy bylo? Jirku v Plzni, před operací, hospitalizovali a my jsme jen měli podepsat písemný souhlas s tak vážným zákrokem, jakým operace očí u několikaměsíčního dítěte, bezesporu je. K operaci však již nedošlo. Volali nám, že si syna máme vyzvednout. Může prý domů. Je zcela zdráv. Operace ani další léčby není třeba. Zrak zůstal nepoškozen a vysvětlení lékařů spočívalo jen v nechápavém krčení ramen. Víc jsme se k synově diagnóze nedozvěděli.
Nezažít ono drama a napětí kolem všech vyšetření na vlastní kůži, řekli bychom, že se lékaři ve své původní diagnoze museli zmýlit.
A závěr? I kdyby Jirka tehdy oslepl chtěli bychom vytrvat ve víře, že tento náš život je jen krátkým vyhnanstvím z Ráje ve kterém bolest, slzy, nemoci ani smrt, Bohu díky, již nebudou.
Viděno optikou této víry je také pochopitelné že, důležitější než tělesné zdraví našich časných těl je odpuštění hříchů a možnost vrátit se tam odkud jsme byli vzati.
