Malé velké zkušenosti s vírou, aneb jak jsme svařovali bojler.
Dnes už to bude bezmála třicet let kdy jsem pracoval jako opravář zemědělských strojů. Mým zaměstnavatelem byly tehdy Státní statky Karlovy Vary, odštěpný závod Teplá.
To bylo místo kam jsme se i s manželkou, tak zvaně, „uklidili" před tehdejším režimem, který nám šel (s trochou nadsázky řečeno) po krku.
Nebyli jsme tak naivní, abychom si mysleli, že před bolševikem utečeme ze Vsetína do pohraničí někde v Čechách a tam už dlouhé prsty režimu nedosáhnou. Naopak. I tam s námi putovala hlášení všudypřítomné STB.
Šlo však o to, že jsme nebyli na očích v bydlišti našich blízkých, které jsme nechtěně svými postoji ohrožovali. Také estébáci nemohli tušit, že to byl krok, který jsem navrhl svému otci, který se režimu velice bál a vyčítal mi, že aktivním životem ve sboru ohrožuji celou rodinu.
Tehdy jsem mu, při další řadě srdceryvných výčitek a lamentací, řekl : „Víš co tati ? Života v církvi se nevzdám navzdory tvému přání. Ale mohu pro tebe udělat to, že odejdu mimo Vsetín a ty se očistíš tím, že řekneš žes mě prostě vyhodil z domu. To už je na tobě."
Společně se ženou jsme ovšem všechno intenzivně řešili na modlitbách a doufali v Boží vedení.
Zatím se po církvi rozneslo, že dva mladí lidé potřebují sehnat práci, byt a to nejlépe v dosahu křesťanského společenství.
Netrvalo dlouho a přišla nabídka právě z Teplé. Tamější bratři nám zajistili všechno potřebné. Tak jsme sbalili svých několik málo „švestek" a odešli doprostřed cizího prostředí. Jel jsem jako předvoj první.
Živě si vzpomínám, že když jsem po dlouhých hodinách noční cesty vlakem vystoupil na tepelském nádraží, sevřela mě úzkost. Stál jsem před nádražní budovou obtěžkán kufry a strachem z toho co mě, potažmo nás čeká. Žaludek jsem měl sevřený. Od nádraží k městu je jinak nádherně idylický pohled na panorama města, kterému vévodí silueta Římskokatolického kostela, ale tehdy jsem si obtěžkán zavazadly, za svítání a občasného vytí místních psů, nesoucího se odněkud z dáli, připadal spíš jako ve filmu Král Šumavy.
Nervy, křeče v žaludku a následná diarea (průjem) značně zrychlily můj krok a přesunuly mé představy a starosti o budoucnost zpět k tvrdé realitě.
Ale to jsem odběhl od příběhu, který je předmětem mého vyprávění.
Tehdy nás vlastně oba (mě i ženu) zaměstnali na zmíněném Státním statku. Ji v kanceláři a mě v opravárenské dílně. Byla to práce na opravách zemědělských strojů a věřte nebo ne, navzdory tomu, že mi někdy na hlavu kapal olej spolu se smradlavou tekutinou ze siláže přepravované zablácenými „vétříeskami" , tak navzdory tomu mě ta práce bavila. Byla rozmanitá a různorodá. Jednou se rozsypal motor traktoru, jindy bylo nutné vyměnit kabinu stařičké Avie, nebo také vyrobit a instalovat napaječky pro telata místního teletníku.
Vyznamenáním pro mne ovšem bylo, když přijel řidič s těžkou sklápěcí tatrovkou a trval na tom, že potřebný svár (na stále praskajícím oku hydraulického pístu) musím provést právě já. Mladičký a vykulený začátečník. To bylo něco jako uznání mého svářečského umění. A je lhostejno, že jsem tehdy byl spíše jen tím, který má jedno oko a proto je mezi ostatními (slepými) králem.
Tehdy za mnou přišel i kazatel našeho křesťanského sboru a žádal o pomoc. Dnes po pravdě ani nevím jestli jsme ve sborovém domě vyměňovali starý bojler za nový nebo jen ten letitý začal téci. A není to vlastně podstatné. To důležité bylo, že se muselo svařovat. A to bylo něco v čem jsem mohl pomoci právě já. Pomoc jsem rád přislíbil. Nejlépe přeci člověk prospěje ostatním tehdy když dělá to co umí a čemu rozumí.
A tak jsme se pustili do práce. Oprava nebyla nijak složitá a zdálo se, že všechno se daří. To však jen do chvíle než jsme začali napouštět do systému vodu. Jeden svár tekl. Stát by se to nemělo, ale může. Nikdy jsem totiž neměl zkoušky státní jako např. topenáři, ale jen ty úřední. Nevadí, vypustíme vodu, svár se opraví. Vždyť o nic nejde…!?
No jo, jenže ono se to opakovalo několikrát. A vždy když už se zdálo, že je vyhráno, objevily se kapky vody na jiném místě. Docela jsem znervózněl a přemýšlel kde dělám chybu. Marně. Jednoduchý a jindy banální spoj tekl zas a zase. Znovu a znovu jsme vypouštěli vodu, já se snažil spoj opravit. Ale nešlo to. A tehdy se stalo něco co mi utkvělo v hlavě dodnes. Jako dneska slyším sám sebe jak navrhuji : „Měli bychom se za zdar opravy pomodlit, už si nevím rady". Jinými slovy, poprosit Pána Boha o pomoc. Vlastně jsem čekal že to navrhne bratr kazatel se kterým jsme opravu prováděli, ale ze zoufalství jsem to řekl já. Nemohu se zbavit dojmu že bratr byl tehdy mým návrhem trošku zaskočen, ale nechali jsme práce a společně jsme se ztišili.
Po krátké společné modlitbě se svar podařilo opravit aniž by tekl a celá práce skončila úspěšně.
Dnes přemýšlím čím to bylo. Měla být ponížena má pýcha dokonalého svářeče, nebo měl být bratr kazatel poučen o tom jak vypadá víra v praxi ? Vlastně nevím. Možná obojí. Jedno si ale uvědomuji zcela zřetelně. Byl jsem mladý a měl jsem schopnost brát víru vážně. Vážně na tolik, že jsem se dokázal spolehnout na Pána ve všem. Tato vlastnost či schopnost nebo jak to říct, mě později opustila. Považoval jsem se za věřícího, ale chodil jsem vlastními cestami.
Dnes cítím, že je potřeba navrátit se na začátek a žít stejnou živou vírou. Spoléhat na Toho, který nás má rád a podřizovat mu svůj život.
Je mi celkem jasné, že každá událost a každý prožitek se dá prezentovat různě. A ten, kdo v Boha nevěří, si možná i poklepe na čelo.
Píši to ale spíše pro mladé a vás, kteří podobné zkušenosti v životě mají a rozumí mému vnímání.
A píši to vlastně i pro sebe, abych si znova připomněl jak má křesťan své problémy řešit. A hlavně svým dětem, kterým ještě sdělení tohoto poznání stále dlužím a rád bych to napravil.
