Svědectví Pavla Kotrly ( Kotla)
Hned na začátku bych chtěl uvést, že jsem neuvěřil ze dne na den, ale že to bylo takové postupné hledání Boží cesty, kdy jsem klopýtal, tápal, padal a to opakovaně. Hodně věcí lituju a chtěl bych to změnit, ale život plyne dál a člověk si z toho musí vzít ponaučení. Také věřím, že ty moje pády pro něco byly, protože bych taky tohle svědectví ani nemusel začít psát.
Možná bych mohl trochu nastínit moje dětství i rodinnou situaci. Zhruba do mých pěti let jsme byla celá rodina pohromadě, i když se to rozhodně nedá říct o rodinné atmosféře. Moc dění z té doby si nepamatuju, ale vím, že to byla doba plných hádek a taky rozvodu mých rodičů. Co jsem se doslechl, tak se o mě převážně starala moje nevlastní sestra, ale pro mě byla a pořád je vlastní, i bráchové. Ještě si pamatuju, že si mamka někoho našla, a i když jsme pořád žili s taťkou, tak jsem ho moc neviděl a možná že jsem ho za otce ani nepovažoval. Když si na to vzpomenu, tak mám takový divný pocit. Jednou však, právě kolem mého pátého roku, přišel za mnou taťka a opatrně mi říkal, že maminka se už domů nevrátí. Tehdy jsem tomu moc nerozuměl a tak jsem čekal dál. Abych pravdu řekl, tak si vůbec nevzpomínám, jestli jsem brečel nebo ne, ale předpokládám, že jo. Taky mi někdo řekl, že od té doby jsem začal koktat, že před tím jsem mluvil plynule. Jak to doopravdy bylo to nevím a teď to asi ani není důležité, snad jen, že to slavné koktání mi zpříjemnilo začátky základní školy.
Do nedělky jsem nikdy nechodil a s křesťanama jsem se potkal až ve škole v náboženství, ale z toho si nic nepamatuju. Boha jsem moc neřešil a bral jsem ho spíš jako takového strašáka. Jak kdyby mi svědomí řeklo, že je něco špatné a já prostě dostal strach, že na mě kouká. Vlastně k víře mě dovedla babička, nebo aspoň do mě zasela semínko. Pamatuju si, jak nás pokaždé nutila do kostela. Ano, nutila nás, protože jsme přece měli něco důležitějšího a to TV plnou pohádek a jiných kravin. Byly to dobré boje a dalo jí to práci, ale myslela to s námi dobře. Dnes jsem jí za to vděčný, a kdo ví, kde bych byl bez jejího zájmu o mě. Babička mi taky domluvila to náboženství a později i předkonfirmační cvičení a taťka proti tomu zatím nic neměl. Můžu říct, že otázku Boha jsem začal řešit až tam, na předkonfirmaci a později na samotné konfirmaci. Když si teď vzpomenu, co všechno jsme prováděli farářům a hlavně tedy sestře farářce, tak bych raději teď hned skončil. Inu, každý nám dosvědčí, že jsme byli vzorné děti. Rád na tuto dobu vzpomínám a cítím, že přesto všechno to ve mně hodně zanechalo. Jezdili jsme na cyklopuťáky, konfirmační soustředění v Zádveřicích a všude byl nějaký program. Tehdy jsem se začal považovat za křesťana a snad jsem i věřil, ale vím, že Boha jsem pořád bral jako takového kámoše, který o mě ví všechno i jak mi pomoct. Ale na otázku spolehnutí se na Boha, jsem neznal odpověď. Přijde mi, že jsem se přizpůsobil kolektivu a možná si i řekl, že na Boha mám ještě čas a teď je třeba si trochu užít. Celkem naivní představa a později jsem na to doplatil, ale berme všechno postupně. Při konfirmaci jsem už věřil, sice to nebylo úplně ok, ale věřil jsem, nebo jsem aspoň chtěl věřit. Pamatuju si, jak všichni kolem mě byli pokřtěni a já ne. Pomalu jsem si připadal méněcenný. Ale netrvalo to dlouho a týden před konfirmací jsem byl pokřtěn. Ani nevím, co jsem měl za pocity, krom stresu, ale vím, že žádné vylití ducha svatého se nekonalo, nebo aspoň o tom nevím. Spíš jsem to bral jako samozřejmost.
Po konfirmaci jsem začal chodit do mládeže a vzpomínám si na svou první mládež. Všichni takoví velcí, vítající, usměvaví a trochu jsem si říkal, kde jsem se to ocitl. Ze začátku jsem mládeže flákal, ale později jsem začal chodit pravidelně. Mládeže i pobyty byly super, hlavně Krošenk, ale pořád ve mě něco chybělo. I když jsem později byl ve výboru, tak pořád mi něco scházelo. A to spolehnutí se na Boha. Furt jsem jel sám ze sebe a přišlo mi to v pořádku, až pak jsem se „probral" a zjistil, že ostatní jsou někde jinde a že jsem prostě zůstal na mrtvém bodě. Mé prozření hodně souvisí s mojí tzv. „ledvinovou příhodou" jak tomu rád říkám. Tehdy jsem opravdu hodně přemýšlel o Bohu a hlavně o všem co jsem dělal špatně. Měl jsem za to, že mě tak potrestal za všechny moje přestupky. Asi jsem moc ještě nechápal úlohu Ježíše, nebo já nevím, ale je i možné že mě tak navedl na správnou cestu. Nicméně pořád jsem se nedokázal Bohu oddat a často jsem ho zapíral a styděl jsem se o tom mluvit s kamarády a podobně. Pravda je, že občas mi to bleskne hlavou i dnes, ale už v tom mám daleko víc jasno než dřív a spíš se obávám jen jejich reakce, ale snažím se to už tolik neřešit. Často jsem byl na křesťanských akcích horlivý pro Ježíše a v osobním životě jsem opět upadl. Uvědomoval jsem si to, ale nevěděl jsem co s tím. Přes týden jsem byl v Ostravě na střední škole a tam žil úplně jiný život než na mládeži. V Ostravě jsem byl asi 7 let a doteď mě mrzí, že jsem se tam nesnažil najít nějaké křesťany už dřív, určitě by mi to pomohlo a povzbudilo. Nakonec jsem se teda seznámil s mládeží v Bohumíně a bylo moc fajn, tam přijet a začít se bavit o Bohu a Chválit Ho.
Zhruba před 2 lety jsem začal se čtením Bible za jeden rok. Snad bych jen dodal, že do té doby jsem moc bibli nepoužíval a co je horší, tak jsem to nepovažoval za důležité. Vydržel jsem jí číst 3 – 4 měsíce a i když jsem přestal, tak mi to hodně dalo. Začal jsem víc žít pro Ježíše. No ale co čert nechtěl, začal jsem si sympatizovat s nevěřící holkou. Chodil jsem s ní 8 měsíců a byla fajn a prožili jsme si hezké chvilky, ale vztah s ní mě totálně odtáhl od Boha, od Ježíše. Hlavně že to mám všechno pod kontrolou… Měl jsem velké plány, že bude chodit do mládeže, na všechny akce co já a že nakonec uvěří. Prdlajs! Tak moc jsem chtěl být v její přítomnosti, že když nechtěla jít do mládeže, tak jsem pomalu přestal chodit taky a byl jsem jak jinak než s ní. Bylo to všechno tak super, že jsem pomalu odcházel od Boha. Ani mi nepřišlo, že odcházím od Boha, nebo že bych měl nějakou krizi víry. Prostě všechno bylo OK, byl jsem s ní, po večerech jsem se modlil a přitom jsem byl totálně mimo. Sice mě mrzelo, že nechtěla jet na Campfest, ale co však může jet na jinou akci. Nešla na žádnou a já se pořád přizpůsoboval. Pořád mi to přišlo OK. Až jednou mi řekla něco ve smyslu, že totálně nemůže pochopit, jak můžu být tak „poctivý" že neumím využít situace k vlastnímu prospěchu atd. Věřte tomu nebo ne, ale v tu chvíli mi tak přejel mráz přes záda, že jsem si poprvé řekl, že takhle to dál nejde. Byl to pokrok, ale miloval jsem jí. O to hůř se mi poslouchalo, že už mě asi tolik nemá ráda a že jí furt lezu na nervy. Celou dobu jsem si lámal hlavu nad tím co jí na mě tak začalo vadit, dyť jí začalo vadit úplně všechno. Ač jsem si to nechtěl připustit, tak jsme se rozešli a byl jsem na dně. Byl jsem na dně, protože jsem ztratil smysl života. Můj smysl života nebyl Ježíš, ale ta holka. Aaaa pozor!!! Že bych si to uvědomil??? Před tím jsem se pořád ptal proč Bože proč! Ale on věděl moc dobře proč a pěkně mě v tom vymáchal. Teď jsem mu za to vděčný a konečně můžu říct, že na prvním místě mám Boha.
Člověk si sice prochází takovou sinusoidou, ale věřím, že Ježíš je se mnou, že byl se mnou, i když jsem na něho kašlal. A v tom je ta Boží milost, že Bůh to s námi nevzdává a že nás miluje. Teď každý den čtu Bibli, a když ji vynechám, tak je to jak kdybych vynechal ráno snídani. Prostě žiju, nebo se snažím žít každý den s Bohem a ne jen na akcích, kde jsme všichni plní ducha svatého. Nedávno jsem si položil otázku, nebo mi jí Bůh položil. Jaký život chceš žít? Jak doposud světský v drese křesťana, nebo odevzdáš svůj život Ježíši a necháš se jim vést?
Konečně jsem mohl říct „chci žít pro Tebe Pane" bez nějakého vnitřního rozporu. Pravda, člověk pochybuje, ale tehdy jsem svěřil svůj život Ježíši bez pochybnosti. Prostě jsem tvůj Pane a začaly se dít věci. Nejen že rostu a cítím, že jdu dál, ale že jsem svědkem různých znamení.
Z mého bráchy se stala troska, a i když jsem mu promlouval do duše, tak jsme se za něho začali modlit. Nevím, jestli týden, nebo dva na to jsem se dozvěděl, že je v Praze na léčení v Teen Challenge. V tu chvíli to bylo pro mě něco neuvěřitelného a okamžitě jsem měl radost, že Pán vyslyšel naše modlitby a že si ho tak zpracoval. Někdo by řekl dobrá náhoda, ale já na náhody nevěřím a přimlouvám se za něho, ať to tam vydrží a hlavně ať tam zažije Boží přítomnost a věřím v to.
Zdá se, že tady můj příběh „zatím" končí, jen bych ještě připomněl, že i když se nám dost často zdá, že Bůh nás opustil, tak to není pravda. Je to sprostá ďáblova lež a nic víc. Bůh nás miluje všechny bez rozdílu i ty co v něho nevěří. A myslím si, že pláče nad nevěřícími víc jak nad námi, protože se jim nedostane zaslíbení, které je nám skrze Ježíše Krista dopřáno. Kladu si otázku, proč nepláču i já, nad nevěřícími kamarády, nebo třeba nad taťkou.
