Čtení: Mt 11, 2- 15 | Text: Mt 11, 16 – 19 | Písně: EZ 110, 468, 434, 690, 198 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé,
ti z vás, kteří navštěvují biblické hodiny ve sborovém domě, si jistě vzpomenou, že čtený oddíl byl tématem biblické hodiny předminulý týden. Stává se však, že na biblické hodině vyslechnu zajímavé postřehy druhých nebo o probíraném textu přemýšlím i později, někde se dočtu něco nového, co se onoho textu týká – prostě konec biblické hodiny není tlustou čarou za probíraným tématem, ale slova, která se tam četla nebo byla vyslovena se derou na povrch mysli i později v různých souvislostech a nutí téma znovu promýšlet.
To bylo také důvodem, proč jsem se k textu vrátil při přípravě na dnešní kázání a pokusil se jej znovu domyslet, shrnout, dát myšlenky z něho vyvěrající v ucelenější a uspořádanější text kázání. Pokud snad vyslovím myšlenka, o které si někdo bude jist, že ji opakuji po někom jiném, pak tuto skutečnost pokorně připouštím. Možná se vám to také stává: někdy někde něco uslyšíte nebo přečtete a ono vás to tak osloví, tak silně zaujme, tak vám to rezonuje s vlastním nitrem, že po týdnu už tu myšlenku považujete za zcela svou a už si ani nepamatujete, že vám ji někdo řekl nebo jste ji někde vyčetli. To je pochopitelně možné jen tehdy, když člověk myšlenky domýšlí a formuluje pro sebe, do svého nitra a života, nikoliv, když nějakou větu slepě papouškuje.
Pokud jde o tzv. autorská práva, na kterých si dnešní společnost zakládá, kázání je zvláštním útvarem, který se vymyká běžnému chápání autorských práv. Všichni přeci – jak my kazatelé, tak vy posluchači – chceme a toužíme a také se za to modlíme, aby slovo, které zazní nebylo jen slovem lidským, ale aby se k němu jako ten autor nejpůvodnější přihlásil sám Bůh. Aby se tedy lidskými ústy mluvené slovo proměňovalo mocí Ducha svatého v pravé Slovo Boží, které se dotýká srdcí a myslí nejen posluchačů, ale svým způsobem i kazatele samotného. A proto se nemohu horšit nad tím, když někdo někde má slova použije, protože mu v nich Boží slovo zazní a nechť se ani nehorší nikdo na mne, když podobně naložím s jeho slovem.
Ať se tedy – mám-li užít cizí myšlenku – Boží Slovo dostane ke slovu:
V prvním čtení jsme se dověděli o Janu Křtiteli a o tom, jak se k němu Ježíš přiznal. To je samozřejmě důležité i pro porozumění následnému textu. Jan jako první vyslovil to, co možná už mnohé napadlo: posílá své učedníky za Ježíšem s dotazem: Jsi ten, kterého čekáme? Tedy: jsi Mesiáš? A Ježíš Janovi odpovídá způsobem, který ubezpečuje, že je ten, za kterého jej Jan pokládá. Jan se tedy hlásí k Ježíši jako očekávanému Mesiáši. A naopak, Ježíš se hlásí veřejně k Janovi jako k tomu, kdo je víc než prorok: je poslem, který očekávanému Mesiáši připravil cestu. A Ježíš se pak s Janem ztotožňuje i v řečeném podobenství, které je shrnutím, zamyšlením nad dosavadní odezvou jejich působení ve vyvoleném lidu. A jak je zřejmé, odezvou je jak v případě Janově tak v případě Ježíšově nepochopení a odmítání.
Jan je asketa. K němu patří smutek. V Ježíšově podobenství to vyjadřují děti, které si chtějí hrát na pohřeb. Ježíš se nestraní ani pozemských radovánek, k němu patří radost a v podobenství o dětech pak svatba, radostná událost s tancem. Ani výzvy k pláči při pohřbu, ani výzvy k tanci při svatbě však nenacházejí patřičnou odezvu. Obojí ponechává přizvané netečnými. Nejde tedy jen o smutek a radost, o uposlechnutí pozvání k zarmoucenému pokání nebo na veselou svatební hostinu. Ten konflikt vyjádřený podobenstvím je ve skutečnosti konfliktem mezi lidským očekáváním a Boží vůlí, která lidské očekávání přesahuje.
Jan dráždí svým způsobem života farizeje: žije jako bezdomovec mimo společnost a přitom učí o Bohu a má přehnaně přísné morální nároky, kterými se netají ani vůči vladaři, což nakonec způsobí, že přijde o život. I Ježíš tytéž farizeje dráždí, když bez rozpaků, suverénně usedá opakovaně ke stolu s nevěstkami, podvodníky a jinými hříšníky a přitom si dovoluje hlásit se k Bohu jako svému Otci. K pravé víře přece patří jisté hranice a zásady a kdo je nectí, ten nemůže být od Boha. Ty hranice si troufají určovat farizeové: hranice toho, co je ještě zdravé a únosné pokání a skromný způsob života stejně jako kam až může jít radost a kontakt s druhými lidmi. A do jimi vymezených hranic se Jan ani Ježíš nevejdou.
Čtené Ježíšovo podobenství tedy hlavně kritizuje dětinskou, naivní a zároveň nebezpečnou víru, která ve skutečnosti není vírou, ale pouhým pokusem na něco si hrát a do té své hry strhnout i ostatní. Ježíš varuje před dětmi tohoto pokolení, které si jen na víru hrají, hádají se a každého pyšně posuzují podle svých rádobyzbožných měřítek. Na takové neplatí ani výzvy k pokání, ani pozvání k radosti, nic nedovedou vzít vážně. Kraličtí tyto verše výstižně komentují slovy: „Takových i nyní jest mnoho na světě, jimž peklem hroz, neb pěkně jich pros, nic při nich nezpravíš, nade vším spí, se vším jako sytá prasata si hrají." Pravá víra je jiná. Pravá víra si nehraje, ale bere život vážně jak v jeho nárocích mravních, v jeho výzvách k pokání, tak v jeho pobídkách k radosti, přátelství a otevřenému společenství.
Jistě už tušíme, že tady nám dnešní oddíl pokládá mnohé nepříjemné otázky: žijeme svou víru vážně nebo je to pro nás jen hra, kterou jsme se naučili zkušeně nebo s nadšením hrát? A co pokání, opravdové pokání? Jak takové pokání vypadá? Je to jen laciné pomyšlení na svůj hřích, ihned smetené myšlenkou, že Bůh odpouští? Nebo k pokání patří i odvaha hřích napravit konkrétním činem nebo vyznáním někomu jinému třeba i s rizikem, že mě nepochopí nebo zesměšní? A patří k opravdové radosti jen bezpečné posezení v rodině a s důvěrnými přáteli nebo též odvaha veřejně si sednout s někým, kdo je v nemilosti a má na svém životě všelijaké společenské šrámy?
Nemůžeme ani pokání ani radosti vymezit přesné hranice. To bychom se dopouštěli stejné věci jako farizeové a zákoníci. Jan i Ježíš nás vedou k odvaze víry, odvaze, která se nebojí uposlechnout Boží slovo i v tu dobu, na tom místě a takovým způsobem, který mi možná připadá riskantní, kdy mám pocit nebo přímo přesvědčení, že se tomu bude mé okolí smát, nepochopí to a já to nebudu schopen dokonale vysvětlit. Ale protože vím, že je to z Boha a že je to pro mou víru důležité, že mě k tomu takto Duch svatý vede, pak to musím udělat. Samozřejmě, že sem nepatří všelijaké činy, které člověk dělá svévolně, natruc okolí nebo proto, že chce někoho úmyslně popudit. A není vždy snadné ty správné motivy rozlišit.
Ale jak je psáno v závěru dnešního slova: "Moudrost je ospravedlněna svými skutky." Evangelista Lukáš, který také cituje toto Ježíšovo podobenství i některé pozdější varianty Matoušova evangelia slovo skutky nahrazují dětmi (Ale moudrost je ospravedlněna svými dětmi). Tak v tomto podobenství – obdobně jako např. v podobenství o dvou stavitelích, z nichž jeden staví na písku a druhý na skále – Ježíš jednak varuje před životem jako děti tohoto pokolení a nakonec vyzdvihuje skutečné děti víry, které moudrost Boží ospravedlňují pravými skutky, tedy skutky víry, kterou vážně a upřímně promýšlejí a nenechají se zglajchšaltovat, postavit do latě pouhými církevními či společenskými zvyklostmi a psanými či nepsanými zákony.
To je pravá víra v Boha, kterou přinesl Ježíš i Jan Křtitel. To je také pravá křesťanská svoboda, k níž jsme zváni Ježíšovým slovem i my dnes. Je to svoboda Božích dětí, ne dětí tohoto světa, ne otroků zákonů a předpisů, ale svobodných synů a dcer, kteří znají skutečnou tvář svého nebeského Otce a dovedou věrně a poctivě, odpovědně a dospěle uposlechnout jeho výzvy k pokání i k radosti. Vždyť oboje – pokání i radost – má v našem životě své místo a v obojím můžeme mít jistotu, že nás Otec nebeský skrze Ducha svatého vede s láskou, k našemu dobrému. Že nás vede k tomu, abychom žili nejen jak on si žádá, ale jak je i pro nás samotné dobré a spasitelné. Amen
Pane, děkujeme, že nás svým slovem přivádíš na hlubiny víry, které naší víře i našemu životu dávají opravdovou stálost a vytrvalost. Prosíme však o tvého Ducha, abychom dovedli prohlédnout z různých náboženských zaslepeností a drželi se opravdu jen tebe a tvé pravdy. Provázej nás svým pravdivým a přece laskavým slovem. Amen
