Čtení: Sd 15,11-20 | Text: Ř 8,1-11 | Písně: 42, 675, 382, 392, 394, 408, 383, 485 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé,
když jsem hledal, na jaký text by bylo dobré kázat, rozhodl jsem se, že vyberu některý text z Bible, ve kterém se o Duchu mluví nejčastěji. Není to ten známý oddíl z druhé kapitoly knihy Skutků, kde se popisuje seslání Ducha svatého v Jeruzalémě o Letnicích. Nejčastěji se v Bibli o Duchu mluví právě v 8. kapitole apoštola Pavla Římanům, přesněji v prvních 11 verších této kapitoly, které jsme před chvílí slyšeli. Zjistil jsem, že slovo duch nebo duchovní se v těch jedenácti verších objevuje celkem 11x. Je zajímavé, že stejně často, 11x tu najdeme výraz tělo nebo tělesný. Už tato čísla naznačují, že v oddíle jde o duchovní boj, boj mezi vládou Ducha a vládou těla. To je boj, ve kterém je postaven každý z nás. Bratře, sestro, žiješ pod vládou Ducha nebo pod vládou těla? To je docela důležitá otázka. Věřím, že dnešní text nám má pomoci nalézt na tuto otázku odpověď. Zastavme se tedy u textu postupně: přečtu opět první dva verše:
„Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.“ (Ř 8,1-2) To je evangelium, radostná zvěst, kterou apoštol řeč o Duchu začíná. Být v Duchu znamená být v Ježíši Kristu a to znamená, že Boží soud skončil (žádné odsouzení). Tam, kde totiž vládne zákon Ducha, tam už nemá místo, nemůže vládnout zákon hříchu a smrti. Odplata za hřích je smrt – tak to platilo ve Starém zákoně podle starého zákona, který byl nastaven podle našeho lidského těla.
Apoštol dál vysvětluje, jak je to možné. Jak mohl starý zákon pozbýt síly, přestal platit. Čtu verše 3-4: „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.“ (Ř 8,3-4) Podle starého zákona lidé museli pravidelně přinášet oběti zvířat za své hříchy. Tyto oběti jim připomínaly závažnost hříchu před Bohem. A byl to nepřetržitý proces: člověk zhřešil, uvědomil si svůj hřích, a v pokání přinesl oběť. A tak to bylo stále dokola. Byl to proces, který neměl konec, neměl naplnění. Jako se v přírodě střídá jaro-léto-podzim-zima, tak se v životě věřícího izraelity střídal: hřích – strach z Boha – oběť za hřích – odpuštění. Tak, jak člověk stále znovu a znovu hřešil, tak musel stále znovu a znovu přinášet smírčí oběti.
Bůh sám se však rozhodl tento nekonečný řetěz přerušit, když jeho jediný Syn Ježíš přijal úlohu obětního beránka. On se stal obětí nadčasovou, provždy platnou. Na něho dopadl hřích celého lidstva, tedy i hříchy každého z nás, kteří jsme se narodili tisíciletí po jeho smrti. Pro jeho oběť bylo natrvalo učiněno zadost svatému zákonu Boží spravedlnosti. Požadavek starého zákona byl naplněn. Sám Ježíš o sobě říká: nemyslete si, že jsem přišel zákon zrušit. Nepřišel jsem ho zrušit, ale naplnit. Nový zákon přišel s Kristem, nemyslím knihu, ale nová pravidla hry, když to řeknu lidově. Tato nová pravidla přístupu k Bohu přišla s Kristem. Budeme to za chvíli vyznávat i v přípravě k Večeři Páně: On je ten Beránek, který byl zabit za hříchy světa: svou smrtí naši smrt přemohl a svým vzkříšením obnovil život. Skrze něho vstoupila do světa tvá radost.
Nemůžeme však přehlédnout, že tato nová skutečnost, nový způsob života s Bohem, nová pravidla pro vztah s Bohem se mohou stávat realitou jedině u těch, kteří se neřídí vůlí vlastního těla, nýbrž vůlí Ducha. Tedy Ducha Božího, Ducha svatého, Ducha Kristova, který nás vede k přijetí zástupné oběti pro sebe. Kdo se nechá vést Duchem, ten nemůže oběť Kristovu odmítat jako zbytečnou. Ale, kdo se skutečně nechává vést Duchem, také nevnímá Kristovu oběť jen jako jakýsi objektivní teologický fakt, teologickou či biblickou výpověď, jako jakousi obecně platnou pravdu víry. Duch Kristův v člověku se projevuje právě tím, že člověk vnímá oběť Kristovu osobně. Jako něco, co se stalo kvůli mně, kvůli mým osobním, konkrétním hříchům Boží Syn umíral. Věříš tomu tak, bratře, sestro?
V několika dalších verších tak apoštol varuje před tím, co brání Kristovu Duchu, aby v životě nás lidí působil: „Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.“ (Ř 8,5-8) Máme tady vyjmenované především to, co je špatné. Špatné je dělat jen to, co chci sám. Pak tíhnu logicky k tomu, co je tělesné. A to vlastně znamená nechat se vést sobectvím, které vede ke smrti. Znamená to soustředit se pouze na sebe a být tedy Bohu nepřítelem. Znamená to žít jen ze svých vlastních sil a to se Bohu nelíbí. Jediné správné je nechat se vést Duchem, což znamená život a pokoj. Kdo se poddává Duchu, kdo se jím dá vést, ten k takovému postoji tak nějak sám tíhne, jak čteme ve verši 5.
Všechno, co tu dosud apoštol napsal, bylo jakýmsi vysvětlením, upřesněním či varováním. To kazatelsky či pastýřsky rozhodující v dnešním oddíle je dle mého soudu na začátku následujícího, 9. verše: „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha,“ Z této výzvy je zřejmé, že apoštol nepíše nevěřícím. Jeho kázání není misijní tak, jak bylo kázání Petrovo o Letnicích v Jeruzalémě. Apoštol píše těm, kteří už uvěřili, kteří Krista přijali a snaží se v Kristu žít. Pro mě osobně je toto slovo velikým povzbuzením, které bych vám dnes chtěl také předat. Ty, bratře, ty sestro, ty už přece nežiješ ze své síly, ale z moci Ducha! To je přece pro nás pro každého důležité připomenutí. Náš život, můj život, tvůj život přece už není, nemusí být určován tím, co je tělesné, ale tím, co je duchovní. Ježíš Kristus za tvůj hřích už dávno zaplatil: to je ta rozhodující, základní řeč Ducha Kristova v nás. Už nemusíš k Bohu šplhat přes nějaké skutky, dobročinnost či zbožnost či já nevím co. Jsi dítětem Božím pro Kristovu oběť přijatým a milovaným nebeským Otcem!
Ano, ale někteří realisté či úzkostliví namítnou: ale, co s hříchem? Vždyť já jsem stále hříšný. Nevede takové pojetí k relativizaci, ke zlehčení hříchu? Nevede takové pojetí nakonec k tomu, že je vlastně jedno, jak žiju – Kristus přece zaplatil za můj hřích, tak už je jedno jestli hřeším nebo ne? Tady bychom se brzy dostali i k tomu, co se nazývá drahá a laciná milost Boží. Ale zde, v tomto oddíle, to apoštol spojuje s přítomností Ducha Kristova, Ducha svatého ve věřícím. Ten, v kom skutečně vládne Duch Kristův, ten už k hříchu netíhne. Hřích ho už prostě neláká. Pod mocí Ducha Kristova hřích ztrácí přitažlivost. Naopak tam, kde trvá moc ducha těla, tam trvá přitažlivost hříchu.
Náš boj tedy už není v tom, že bychom se chtěli nějak Bohu zavděčit a odčinit své hříchy. Náš boj je už skutečným bojem duchovním, protože hřích nás už neodděluje od Boha, to už není jeho primární role jako ve Starém zákoně. Hřích nás prostě a jednoduše upozorňuje, že stále ještě v nás nevládne Duch Kristův tak, jak jsme si třeba falešně namlouvali. V určitých chvílích, za určitých situací v nás vládne duch těla a jeho potřeb – to znamená – sobectví, strach, chtivost aj. věci, před kterými apoštol varuje.
Apoštol nás tedy především utvrzuje a povzbuzuje: „Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, ale hned vzápětí dodává (ekumenický překlad): jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ Je zajímavé, že na místě spojky podmiňovací „jestliže“, kterou zvolil ekumenický překlad, může být stejně tak spojka utvrzovací „protože“ – obojí v sobě zahrnuje zde užité původní řecké slůvko. Tak platí oboje: Protože máte v sobě Ducha Božího, nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha. Stejně jako: Jestliže máte v sobě Ducha Božího, nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha.
Celý dnešní oddíl končí ujištěním, které naši pozornost upíná až za hranice našeho života. Přečtu verše 10 a 11: „Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil zmrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.“ (Ř 8,10-11) Amen
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za ujištění o tvé přítomnosti v Duchu svatém v našich životech. Přijali jsme křest, kterým jsme byli s tebou spojeni, vloženi pod moc tvého Ducha. Prosíme, pomáhej nám, aby tvůj Duch v nás vítězil a dával nám opravdovou svobodu a lásku. Amen -PČ-
Poslání: Gal 5,22-25
