Čtení: Lv 25,35-38 | Text: Mt 25,31-46 | Písně: 638, 221, S 17, 353, 636 | Pavel Čmelík
Dámy a pánové, bratři a sestry v Kristu, pracovníci Diakonie a hosté!
Čtený text z evangelia jsem vybral ze dvou zásadních důvodů: jednak má silný sociální náboj a je tak tematicky blízký dnešnímu Dnu Diakonie. Druhý důvod je, že to sociální téma není jen nějakou vedlejší, podružnou myšlenkou. Naopak, sociální téma je zde podáno jako zásadní, rozhodující téma posledního soudu. Sociální téma je zde tím, co rozhoduje o věčném životě nebo věčném zatracení. A kupodivu vůbec není měřítkem víra či nevěra tak, jak my jsme zvyklí rozlišovat.
Měřítka zde nastavená jsou natolik univerzalisticky lidská, že jim je schopen rozumět úplně každý člověk, který žije ve společnosti lidské, každý, kdo alespoň trošku ví o světě kolem sebe, od Eskymáka v Grónsku přes Evropana až po Afričana, Jihoameričana, Asiata či Australana. Rozumí tomu muslim stejně jako žid, animista stejně jako budhista či hinduista. Tam, kde se mluví o hladu a nasycení, žízni a napojení, o poskytnutí přístřeší cestujícímu, o oblečení nahého, o péči o nemocného či návštěvě vězněného, tam se mluví o něčem, co znají všechny kultury a civilizace napříč světem dnešním i minulým a zcela jistě i napříč světem budoucím.
Tato témata samozřejmě překračují hranice církví. Rozumí jim katolík i evangelík, člen Křesťanských sborů, Církve bratrské, Adventistů sedmého dne, Apoštolské církve či Bratrské jednoty baptistů. Ano, je schopen jim porozumět i svědek Jehovův i ateista. Dokonce i satanista ví, co je to žízeň a hlad a touha po přístřeší. Stejně tak je to téma napříč politickými stranami. Babišovec či zemanovec, lidovec či komunista, všichni dobře vědí, že žízeň a hlad, bydlení, nemoc a vězení jsou témata politicky zásadní.
To, o čem Ježíš mluví, tedy není nic, co by bylo potřeba uměle očkovat do myšlení nás lidí, do společnosti jako celku. Přesto jsou v textu dvě zásadní věci, které nám lidem nejsou samozřejmé a blízké. Tou první je myšlenka posledního soudu a věčného života či věčného zatracení. Tomu člověk buď věří či nevěří. Přijímá či odmítá. V každém případě je v dnešní souvislosti tato myšlenka, tato víra vzhledem k tématu jaksi výchovná, pedagogická. Jestliže vím, že za něco, co udělám, budu pochválen a odměněn, pak mám větší důvod, větší motivaci tuto věc dělat. Jestliže naopak vím, že když něco neudělám, budu za to potrestán, pak si dávám pozor, abych to dělal.
Ovšem i toto smýšlení jako vědomé pomáhání dnešní text poněkud relativizuje. Bible je na mnoha místech knihou, která zdůrazňuje paradox či určitou skrytost podstatných věcí, které se vyjevují člověku teprve při nějakém zvláštním zásahu shůry, z Boží strany. Tak je tomu i v dnešním textu. Jsou tam na jedné straně lidé, kteří jsou udiveni, že je někdo chválí za něco, co si už dávno nepamatují, že to udělali. Dělali to v životě tak samozřejmě, tak automaticky, že je ani nenapadlo tomu přikládat nějaký význam, nějakou váhu. A tady to někdo vyzdvihne nad všechno ostatní a ukáže se, že je to nejcennější, ano, že je to něco, co jim dává zvláštní kredit, co je – lidově řečeno – vstupenkou do nebe.
A pak jsou tu ti překvapení na druhé straně. Ti – možná stejně automaticky a stejně bezmyšlenkovitě určité věci nedělali a odmítali. Ani je nenapadlo, že by se tím někdo někdy mohl zabývat. A najednou to někdo vytáhne a oni se diví, že to bylo tak důležité a že jejich nečinnost v té věci se vlastně stala – opět lidově řečeno – vstupenkou do pekla.
Svým způsobem je tu obsažena překvapivá naděje pro lidi, kteří možná sami sebe považují za nevěřící. Možná podle našich běžných měřítek jsou nevěřící a víru odmítají. Ale přesto jejich život může být naplněn tím, co Bůh sám považuje za projev, obsah víry. Je to jako když někdo jezdí autem bez papírů. Ale jezdí dobře, tak, jak se jezdit má, nikoho neohrožuje a naopak se snaží svým autem druhým pomáhat. A kupodivu – na rozdíl od pozemských pravidel – nejvyšší inspektor jejich dobré ježdění nakonec ocení a vůbec neřeší, zda papíry měli nebo ne.
A na druhé straně je tu – možná pro mnohé stejně překvapivé – varování, že nestačí to, že se považují za věřící. Že se se svou vírou netají a mluví o ní. Možná jsou hrdí na to, že jsou členy Horního sboru či katolické farnosti či jiného společenství či sboru křesťanů. Ale chybí jim skutečný obsah víry. Chybí jim to, co Bůh sám považuje za důležité. Abych použil stejné přirovnání, jaké jsem použil v předchozím odstavci: Je to stejné, jako když někdo jezdí autem a má v pořádku všechny papíry, platí pojistku, jeho auto prošlo technickou atd. Ale přitom jezdí s prominutím jako hovado, má pocit, že silnice je tu jenom kvůli němu a všichni ostatní se mu musí podřizovat. Auto má jen kvůli zvýšení hodnoty svého ega a dává to patřičně všem ostatním najevo. A kupodivu – opět na rozdíl od pozemských pravidel – nejvyšší inspektor mu nakonec řekne, že jezdil špatně a mizerně a žádné papíry, zaplacené pojistky či technické mu nepomůžou.
Tou druhou pro nás nesamozřejmou myšlenkou je, že se jedná o pomoc, službu nejmenším či nepatrným. Kdo to jsou? Koho tím Ježíš myslí? Koho ztotožňuje se sebou samým? Je to vyhraněné díky použitému superlativu a nutí nás v našem myšlení tedy jít až na hranice společnosti. Tedy – Ježíš upozorňuje, že ne každý, komu dáme napít a najíst, se počítá. Ne každý, koho oblékneme a pozveme pod vlastní střechu, se počítá. Ne každý nemocný nebo zavřený v kriminále se počítá. Počítají se jen ti nejmenší, nejnepatrnější nebo nejbezvýznamnější, abych použil více významů v textu užitého superlativu řeckého slůvka „mikros“.
Pokusím se o nějakou konkretizaci, kdo se k těmto lidem asi může počítat. Myslím si, že tito lidé mohou být dvojího druhu. Jednak jsou to ti, kteří jsou sice všem na očích, nápadní – ale současně společensky na samém okraji. Nemají často žádný majetek a většina společnosti jimi pohrdá. Určitě si už mnozí z vás domysleli, že taková charakteristika se nejlépe hodí na bezdomovce. Převedeno do řeči dnešního textu: když jste dali bezdomovci najíst a napít, když jste mu poskytli přístřeší, udělali jste to samotnému Ježíši Kristu.
Do skupiny těch nápadných, ale přece lidí na okraji obecně patří ti, kteří se řadí do skupiny sociálně vyloučených. Tedy nejen bezdomovci.
A opačný extrém těch nejmenších jsou dle mého soudu lidé naopak naprosto nenápadní, zapomenutí v nemocnicích, na LDN, v DPS. Těch je mnohem víc než bezdomovců a o většině z nich nevíme. Jejich existence se často scvrkla na pouhou diagnózu – ten ležák, ta na vozíčku, ten popletený, dementní, ta utíkající.
Vzpomínám si, že jsme před několika lety byli s mládeží zpívat před vánoci tehdy ještě v Domově důchodců v Karolínce. Šli jsme pokoj od pokoje a všude nabídli, že zazpíváme koledy, přečteme z Bible nebo se pomodlíme. A vzadu v chodbě byl malý pokojíček, kde ležel jeden jediný člověk – jakýsi starší pán. A ten se na závěr našeho vystoupení rozplakal. Lekl jsem se, jestli jsme neudělali nebo neřekli něco, co se ho nějak dotklo. A tak jsem tam zůstal, když ostatní odešli do vedlejšího pokoje. A zeptal jsem se pak narovinu, jestli v našem projevu nebylo něco, co ho nějak ranilo. A pán mě ubezpečil, že ne, že jeho slzy byly slzy dojetí a radosti. Ukázalo se, že pochází někde z podkrkonší a celý život běhal po horách. A pak mu nohy přestaly sloužit a stal se z něho ležák a skončil (už nevím proč) v domově důchodců na pro něho vzdáleném a neznámém Valašsku. A naše návštěva byla první návštěvou po jeho několikaletém pobytu v domově. Byli jsme po letech první lidé z normálního světa venku, které uviděl. Jinak znal jen personál domova. Také tam, v zastrčeném pokojíku, zapomenutý a celým světem opomíjený ležel sám Ježíš Kristus.
Ještě jednu poznámku na závěr: je skvělé, že ve Vsetíně působí Diakonie, Charita a Elim, organizace, které se věnují právě péči o ty nejmenší. Jediné, co zatím, pokud vím, v republice nemáme, je křesťanská věznice, která by tedy podchytila tu posledně Ježíšem jmenovanou skupinu.
Ale je tu jedno nebezpečí. A sice nebezpečí alibizmu především nás křesťanů. Protože se o bezdomovce stará Elim a Denní centrum v Rokytnici, nemusím se jimi zabývat já. Protože jsou nemocní ošetřeni v nemocnici, lidé bez přístřeší ubytovaní, nemusím se starat já. To je špatně. Dnešní text nám jasně říká, že při posledním soudu se Pán nebude ptát anonymně, co udělala Diakonie, Charita či Elim. To tázání je ryze osobní. Nelze se mu vyhnout. Kéž nám všem naše svědomí dobře napovídá, jak máme jednat, abychom při posledním soudu obstáli. Je to boj víry, náš boj, boj o lidství, které má skutečnou cenu.
Pane Ježíši, posiluj nás svým svatým Duchem, probouzej v nás lásku i milosrdný soucit, ale zároveň moudrost a opatrnost, abychom uměli druhým skutečně pomáhat. Ty sám v nich k nám přicházíš, pomoz nám, ať se s tebou nemineme. Amen -pč-
Poslání: Jk 1,27
