Čtení: Gn 12,1-3 | Text: Gal 3,26-29 | Písně: 171, 366, 483, 678, 248 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Věříte Ježíši Kristu? Patříte Ježíši Kristu? Abych použil přirovnání apoštolovo: oblékli jste, máte na sobě Ježíše Krista? Je neděle, jsme tady v kostele a pro většinu z nás je víra v Krista možná až příliš něco samozřejmého. Něco o Kristu víme. Známe evangelijní příběhy. Umíme zpaměti apoštolské vyznání víry, které shrnuje základní události z Kristova života. A přece, věřím, že cítíme – někdo méně, někdo více naléhavě -, že naše víra, náš život potřebuje ještě něco víc, než právě teď máme a žijeme. A že je to právě cosi z oblasti víry. Pokud to takto cítíme, uvědomujeme si, pak je to vlastně dobře. Máme naději s tím něco dělat.
Horší stav je, když člověk má pocit, že je s ním už všechno v pořádku, že od Krista už nic víc nepotřebuje. Přece chodím pravidelně každou neděli do kostela. Platím salár. Chovám se slušně. Někdy se i modlím. Občas slyším i od těch, kteří do kostela nechodí, ani salár neplatí tato slova: Pane faráři, přece jsem nikoho nezabil, nekradu, za ženskýma neběhám, neopíjím se. Tak to mě Pán Bůh do nebe přece musí vzít, ne? A někdo ještě připomene, že byl pokřtěn a absolvoval konfirmační cvičení.
Při hlubším zamyšlení si člověk musí uvědomit, že za těmito postoji v podstatě stojí zákonická představa správné víry: Něco je nějak Bohem předepsané, přikázané a zakázané. Já se to snažím plnit a tak je má víra v pořádku. Ale často právě vskrytu je za těmito slovy nikoliv skutečná, přesvědčivá, osobní víra, ale hluboký vnitřní pocit nejistoty. Taková víra ve skutečnosti potřebuje být neustále utvrzována – nějakým dobrým skutkem, nějakou pochvalou, nějakým oceněním dobrého výkonu. Upřímně řečeno, myslím, že k takové víře tíhneme všichni. V moderním světě je riziko, že se taková víra může scvrknout, zúžit na křesťanskou psychologii. I věřící psychiatr, Karel Nešpor, doporučuje, aby si člověk večer před spaním připomněl, co se mu přes den podařilo, sám sebe za to pochválit a šel v klidu spát. Nechci tuhle radu šmahem zavrhnout, ale domnívám se, že se za ní skrývá skutečnost, že autor je primářem oddělení psychiatrie, kde se léčí závislosti.
V běžném životě je lépe každý večer před Boha položit celý náš den se vším, co se v něm událo, předložit mu dobré i zlé a všechno Pánu s důvěrou odevzdat, zlé s prosbou za odpuštění a dobré s díkůvzdáním. Otázka je, jakému Bohu svůj den odevzdám. Bude to Bůh, který mne za dobré pochválí a za zlé odsoudí? Nebo to bude Bůh, který mne v principu, už předem, pro Ježíše Krista přijímá jako své milované dítě? Bude to Bůh zákona nebo Bůh milosti? To je velmi důležitá otázka, která stojí i za celým listem apoštola Pavla Galatským křesťanům. To je otázka, která i nás zajímá, měla by zajímat a je stále aktuální, je stále součástí našeho boje víry.
Apoštol nám připomíná: Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. (Gal 3,26-27) Všichni jsme tedy na prvním místě dětmi, syny a dcerami Božími. Už nejsme Pánu Bohu cizí. Pro Pána Ježíše se stal i naším Otcem. Smíme k němu volat důvěrně: abba, otče, tatínku. A to všechno proto, že jsme ve křtu, jak píše apoštol, oblékli Krista. Apoštol tady využívá dobových zvyklostí: římští chlapci, kteří se stali dospělými a právně způsobilými, oblékli zvláštní oděv – togu verilis, která byla jasným signálem jejich stavu. Nešlo tedy o to vnější, jak vypadalo oblečení. Šlo o to vnitřní, čeho byly šaty pouhým symbolem nebo signálem pro okolí. Ono něco podobného bylo donedávna rozšířené v oblasti lidových krojů: např. žena svobodná a žena vdaná se oblékaly jinak. Každý mladý muž už zdálky poznal, je-li žena svobodná a může se o ni ucházet, nebo je vdaná a tedy zadaná.
Tak i křest je pro apoštola něčím víc než obřadem, svátostí, jednorázovou záležitostí. Pro apoštola je mnohem důležitější víra v Krista, které je křest signálem, znamením. To je to odění se v Krista. A mohli bychom si v této souvislosti připomenout Boží zbroj, jak nám ji apoštol líčí v následujícím listu Efezským. Tam najdeme konkrétněji, co to znamená být oděn v Krista (viz Ef 6,10-17). Rozhodující je však změna, kterou apoštol i pomocí dobových zvyklostí vyjadřuje. Křtem a vírou v Krista přestáváme být pouhými služebníky Božími, ale stáváme se dětmi Božími. To je především právní otázka. Nejsme už cizí vůči Bohu, ale blízcí. Jsme jeho. Patříme mu ve smyslu svobodného vztahu, ve smyslu povýšení na jeho rovinu. Už nemusíme být otroky zákona. To je nejdůležitější projev víry v Ježíše Krista.
Jak upozorňuje John Stott, existují pro nás křesťany v této souvislosti dva nezdravé extrémy: Toho prvního se dopustili Galatští. Víru v Krista vyprázdnili tak, že ji vrátili na úroveň zákona. Ano, oni věřili v Krista. Nezavrhli ho. Ale ponechali si stejnou metodu přístupu k němu. Víra pro ně nebyla otázkou důvěry, otázkou vztahu, milosti, ale spíše projevem podcenění nebo až odmítnutí prostého vztahu důvěry k osobě Ježíše Krista. Víra se jim zúžila na plnění příkazů a zákazů, povinností náboženských i lidských. Proti takovému postoji se v listu Galatským apoštol ostře vymezuje a nazývá ho falešným evangeliem.
Stejně však nelze přejít do opačného extrému. Že totiž požadavky zákona odmítneme jako překonané a zbytečné. A staneme se pak jakousi neřízenou střelou v duchovním světě, kde přece máme pro Krista naprostou svobodu a můžeme si dělat, co chceme. Ano, vše je dovoleno, připouští i apoštol Pavel, hned však dodá: ale ne všechno prospívá. K moudrosti křesťanské tedy patří určitá vyváženost: Respekt k zákonu, respekt k pravidlům, morálce atd. Ale nikoliv otroctví, nikoliv strach ze sebemenšího pochybení. Nikoliv soudění a odsuzování. Ale také nikoliv anarchie a svévole.
Kristus nás sjednocuje napříč nebo navzdory všem rozdílům, navzdory všem různorodostem, zkušenostem právě tím, že nás přijímá do svobodného vztahu k sobě samému a skrze sebe k nebeskému Otci. Proto může apoštol napsat: Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. (Gal 3,28) Pro nás tato věta nemá ten provokativní smysl, jako měla pro apoštolovy současníky. V jeho době se totiž každé ráno každý zbožný žid modlil mimo jiné slovy: Hospodine, děkuji ti, že nejsem pohan, otrok nebo žena. A apoštol se proti této modlitbě zbožných tak jasným a provokativním způsobem ohradí: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ To muselo být hodně silné pro pravověrného žida. A svým způsobem to muselo být hodně silné tvrzení i pro každého pohana, pro každého otroka a také pro každou ženu. Uvědomme si, že společenské zařazení, které tady je zmíněno, je skutečně zařazení dané dědičně. V rodině Židů se rodily židovské děti, které byly pak až do smrti židy. V rodině pohanů (dosl. Řeků) se rodily pohanské děti, které byly pak už nadosmrti pohany. Stejně tak v rodině otroků se rodili budoucí otroci a v rodině svobodných budoucí svobodní občané, jak už bylo zmíněno v souvislosti s oděvem. A pochopitelně, kdo se narodil jako muž, zůstal až do smrti mužem, kdo se narodil jako žena, zůstal až do smrti ženou. Teprve moderní společnost zavedla občanský princip jako důležitější než princip národnostní, teprve moderní společnost dala svobodu dětem otroků. A díky moderní medicíně už ani skutečnost, že někdo je žena či muž není skutečností tak nezměnitelnou a trvalou jako tomu bylo dříve.
Svým způsobem právě dnešní pojetí lidských práv, občanská společnost je jednoznačně plodem biblických myšlenek, konkrétně plodem myšlenek tohoto Pavla z Tarzu. Současné pojetí lidských práv pak přináší naplnění zaslíbení, která dal Bůh už Abrahamovi, jak jsme četli v prvním čtení: Staneš se požehnáním. Následovníci Ježíše Krista se stali požehnáním pro mnohé. Ano, nemůžeme přehlédnout, že mnohde se stali tzv. Ježíšovi následovníci spíše prokletím a pohromou. Ale poměřme je Písmem. Pak musíme poznat, že oni nebyli dětmi Božími, jak o sobě často s pompou prohlašovali. Trpké a kyselé ovoce, které přinesli, je usvědčuje, že byly dětmi ďáblovými. Už Písmo před takovými varuje, odhaluje je jako lživé proroky a mesiáše, bojuje s nimi a odmítá je.
Ale to nic nemění na tom, že tam, kde se skutečně dostaly do života myšlenky Nového zákony, abychom byli konkrétní, tam, kde lidé vzali vážně, že „už není rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou.“, všude tam přišlo požehnání jako rozvoj společnosti, klidnější a spravedlivější život, prosperita, skutečná spravedlnost a právo. A všude tam, kde naopak se společnosti vrací zpět, kde záleží především na tom, zda jsi Rus nebo Ukrajinec, ale taky zda jsi tmavý nebo bílý, Moravák nebo Čech, Valach nebo Pražák, všude tam, kde se znovu vrací taková rozlišování, všude tam mizí požehnání a přichází prokletí. Braňme se, bratři a sestry, zuby nehty se braňme takové kategorizaci, takovému rozlišování. Jistě jsou rozdíly, které nelze smazat a které je třeba vnímat. Ale nikdy nezapomeňme, že jsme jedno v Ježíši Kristu. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že ty nás sjednocuješ. Děkujeme ti, že pro tebe má úplně každý člověk stejnou cenu, každého miluješ stejnou, dokonalou a svatou láskou. Prosíme pokorně, uč nás hledat právě to podstatné na druhých, uč nás hledat to, co je z tebe. Jedině v moci tvého Svatého Ducha uneseme naši rozmanitost v pokoji a bude nám požehnáním. Amen -PČ-
Poslání: J 17,20-21
