Čtení: Mk 15,16-32 | Text: 1 Pt 2,18-25 | Písně: 23, 331, 384, 252, 323, 326, 248 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Dnes je Velký pátek, den, ve kterém si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Tak to budeme vyznávat za chvíli v Apoštolském vyznání víry: „… trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel…." Mnohý současník se může oprávněně ptát: K čemu je dobré mluvit o smrti a ukřižování někoho, kdo žil a zemřel již před dvěma tisíci lety ve světě, který byl tak jiný, než je svět náš? K čemu je dobré vyznávat utrpení a smrt Ježíše jako událost, která se nás i dnes osobně dotýká, ano, dokonce jako událost, která se stala kvůli nám, kvůli mně a tobě, bratře, sestro?
Inspirujme se pro dnešní přemýšlení nad smyslem Velkého pátku právě apoštolem Petrem, přesněji čteným oddílem z jeho dopisu.
Nejprve vezměme v potaz, že Petr píše o služebnících a pánech. Někdo by se zarazil právě u tohoto dělení společnosti: služebníci a páni. To přece už jsme dávno zrušili! Tak nás to jako děti školou povinné učili ve škole, jejíž osnovy určovali komunisté. Už tehdy to bylo nepravdivé, protože platilo to, co lidé vyjádřili pořekadlem: všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Společnost sice formálně hlásala beztřídní ideál, ale ve skutečnosti byli lidé, kteří si počínali pánovitě a mocně zasahovali do života jiných, kteří naopak neměli žádný formální mocenský nástroj, aby se ubránili. Tak mocensky zasáhli tito páni v mém rodném městě např. tím, že rozkradli majetek po smrti jistého bohatého umělce, který bydlel v krásné secesní vile plné cenných uměleckých děl. Tento člověk žil sám a už po II. Světové válce věnoval svou vilu s cennými sbírkami městu pod podmínkou, že on tam má právo dožít a starat se o vše. Lidé se tehdy divili, proč to udělal, proč se zbavil práva na svůj majetek.
Ale po pár letech se ukázalo, že jednal prozíravě. Když mu po Únoru 1948 chtěla nová garnitura zabavit jeho velký majetek i s vilou a jeho samotného přestěhovat do domova důchodců, nemohli to udělat, protože už mu nic nepatřilo. Nemohli ho ani vystěhovat, protože předání majetku státu podmínil doživotním právem obývání a správy vily. Takže páni, kteří si brousili zuby na jeho majetek, museli počkat až v 70ých letech zemřel.
Ať se nám to líbí nebo ne, lidská společnost se vždycky nějakým způsobem dělila, dělí a bude dělit na služebníky a pány. Tedy na ty, kteří budou mít moc nad druhými, kteří budou mít právo a schopnost druhým přikazovat, zakazovat a rozkazovat nebo alespoň určovat, co mají či nemají dělat, jak to mají dělat a případně kontrolovat, zda to, co mají dělat, dělají podle představ těch, kteří jim to zadali, určili či poručili. V tomto směru zůstává společnost stále stejná a věřím, že spolu se mnou dáte za pravdu apoštolu Petrovi, že dodnes nejsou páni, šéfové či vedoucí jen hodní a schopní, ale žel často člověk narazí na vedoucí nepříjemné, tvrdé a nespravedlivé, namyšlené až psychicky vyšinuté.
Nedávnou jsem četl výsledky zajímavé studie jisté skupiny psychiatrů. Pro stanovení zdravotního stavu pacientů mají vypracované různé dotazníky. Oni však stejné dotazníky nechali vyplnit tak zvaně normálními lidmi ve společnosti. A víte, co se ukázalo: nejvíce lidí s psychopatickými sklony se vyskytuje v řadách manažerů, ředitelů a vedoucích. Pro psychopatické úchylky je typické, že lidé jimi postižení nemají schopnost soucitu a empatie s druhými lidmi obecně. V lepším případě mají velkou schopnost jednat podle zadaných pravidel, v horším případě pouze podle svých vlastních představ, které povyšují na normu závaznou pro všechny. Takoví lidé jsou vedoucími často právě proto, že bez nejmenších výčitek svědomí propustí z práce otce početné rodiny nebo matku samoživitelku. Prospěch a přežití firmy či instituce jim splývá s prospěchem a blahem celé společnosti. Člověk jako jedinec je pro ně jen nástrojem či kolečkem v soukolí stroje pracujícího pro obecné blaho, kterým je však v reálu většinou jejich blaho osobní. Někdy tito lidé rovnou staví na primitivním tvrzení, že život je boj a oni musí použít jakýchkoliv prostředků pro to, aby se zajistili, zbohatli a vyšvihli na nejvyšší úroveň ve společnosti. Extrémními případy takovýchto typů lidí jsou pak hitlerové, stalinové a jim podobní.
Ale vraťme se k našemu textu: Petr nás nabádá, že se máme podřizovat dokonce i takovýmto, jak píše tvrdým pánům. Pochopitelně – tvrdý pán, ještě neznamená, že je nespravedlivým pánem. Ovšem tvrdě vyžaduje poslušnost. A poslušnost je něco, co se nám lidem přirozeně příčí. Raději bychom druhým rozkazovali a určovali sami, co mají dělat. Většina z nás se zarazí a do role vedoucího se nehrne, protože si uvědomuje svou vlastní slabost. Ale stejně tak se většina z nás nebude dobrovolně podřizovat někomu, kdo jedná tvrdě, kdo po nás chce něco, co se nám osobně nelíbí, s čím nesouhlasíme, na co máme jiný názor.
Věřím, že právě proto Petr považuje za milost od Boha, pokud se člověk dokáže podřídit i tomu, co jde proti jeho přirozenosti, když se podřídí a „pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně." (v. 19). Mnoho lidí trpí. V zaměstnání pod nelidským šéfem, ve škole pod tlakem učitelů či spolužáků, doma pod tlakem partnera, s nímž si nerozumí nebo má sám psychické problémy. Snad každý z nás si může v tuto chvíli vzpomenout na něco ve svém životě, co mu přináší trápení, s čím si neví rady a z čeho často nevidí úniku. Důležité je to, co Petr píše „pro svědomí odpovědné Bohu". Mnoho lidí totiž trpí a současně skřípe zuby a dusí v sobě hněv a nenávist a zášť a jediné, co drží jejich nenávist na uzdě je jejich vlastní strach nebo naopak síla protivníka, který někdy jen čeká na projev jejich hněvu, aby je pak mohl zcela zničit. Nebo drží svůj hněv na uzdě, protože jsou na tom, koho nenávidí nějak závislí a dovedou si spočítat, že kdyby svému hněvu dali volný průchod, mohli by ztratit výhody, které jim určitý vztah poskytuje.
Ale možná by se pak ukázalo to, co apoštol píše: Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Stává se, že na faru přicházejí lidé, kteří jsou v nouzi. Mluví o tom, jak hrozně trpí, jak jim někdo ubližuje, jak nemají z čeho žít atd. A pak se ukáže, že peníze, které vydělali, propili. Práci, kterou měli, ztratili pro svou závislost na alkoholu. A tak i rodinu atd. Další nešťastníci si chtěli dopřát pěknou dovolenou, moderní vybavení bytu nebo nové auto a vzali si půjčky a teď po letech naříkají, jak jsou na tom špatně, jak musí splácet mnohem víc, než si půjčili a nemají na to. Často je na jedné straně těchto problémů vychytralost a bezohlednost jedněch a na druhé straně chtivost a hloupost druhých.
Problémy, naříkání takových lidí není žádná sláva, jak píše apoštol. Tito lidé si především potřebují uvědomit, že svým vlastním jednáním si přivodili utrpení, které na ně doléhá a musí toto utrpení přijmout jako dar od Boha, který je tímto způsobem upozorňuje na to, co v životě dělají špatně a co musí změnit, aby neskončili v pekle.
Něco zcela jiného je trpící svědomí odpovědné Bohu. Ne já a moje trpící já je středem mé pozornosti. Je to Bůh sám! Je to ten, který bude každého z nás soudit a posuzovat skutečně spravedlivě! Dokonce apoštol mluví o tom, že je to milost před Bohem, když člověk snáší trápení pro něco dobrého, co udělal! Kolega v mém bývalém zaměstnání říkával, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. A ono to tak často žel chodí mezi lidmi: někdo udělá něco dobrého a ono je to pak nápadné a obrátí se to proti autorovi vykonaného dobra.
Apoštol upozorňuje, že právě toto postihlo samotného Ježíše: „On `hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest´. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě." (v.22-23) Důležité je to, že Ježíš neustále všechno vkládal do rukou toho, který soudí spravedlivě, do rukou Božích. Tak si zachoval pokoj až do poslední chvíle.
Ale nešlo při tom o Ježíše samotného: „On `na svém těle vzal naše hříchy´ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. `Jeho rány vás uzdravily.´ Vždyť jste `bloudili jako ovce´, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší." (v. 24-25) Ježíš udělal něco, co my můžeme přijímat vírou jako pomoc. Víra v Ježíše ukřižovaného nás zbavuje pocitů ukřivděnosti, když se nám dějí domnělé či skutečné křivdy. Víra v Ježíše Krista nám dává dokonce sílu pouštět se do dobrých věcí, které se setkají s nepochopením, nepřátelstvím nebo dokonce nenávistí druhých lidí, aniž bychom v sobě museli živit hořkost a poníženost.
Tak je Velký pátek připomínkou toho, co je skutečná a rozhodující moc v tomto světě peněz, zbraní, podvodů a válek. Oběť Ježíše Krista dodnes ukazuje, že oběť pro dobrou věc má mnohem větší sílu než politické či válečné tlaky a útoky či jiné nástroje moci ve světě používané. Přijímáme-li opravdově a upřímně do svého života víru v Ježíše Krista, toho ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, pak máme zdroj velké síly a pomoci pro zdraví svých vlastních duší, nalézáme pravý smysl svých životů.
Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi prošel cestu tobě danou věrně až do samého konce, do toho nejtěžšího bodu, až do své smrti na kříži. Odpusť nám, že často jen málo chápeme, co to znamená pro nás osobně. Probouzej nás svým Duchem svatým, ať s odhodláním, trpělivě a věrně jdeme cestou lásky, kterou jsi nám ukázal. Amen
