Čtení: Iz 53,1-11 | Text: Mt 2,1-12 | Písně: 261, 274, 293, 281 | Pavel Čmelík

Společná bohoslužba Horního a Dolního sboru ČCE Vsetín 24.12.2010

Text: Mt 2,1-12
( Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. – Mt 2,10-11)

Bratři a sestry, milí přátelé!
Dostal někdo z vás někdy nějaký dárek? Klást takovou otázku právě o vánocích a právě tady v kostele vám asi připadne zbytečné. Věřím, že všichni z vás, kteří tady sedíte, byste na tuto otázku odpověděli kladně. Každý z nás ví, že právě vánoce, právě štědrý den je o dávání darů a dárků. Zvláště děti se na to těší. My dospělí už to tolik neprožíváme, ale stejně máme radost, když nás někdo obdaruje nějakým milým nebo potřebným dárkem.
Vzájemné obdarovávání, to je jakási typicky lidská schopnost. Nejen křesťanská. Téměř všichni cestovatelé, kteří navštívili primitivní kmeny v zapadlých koutech světa, kde ještě o Ježíši nikdy lidé neslyšeli, téměř všichni se chlubí nějakým darem, který od domorodců dostali.

Dar je projevem úcty, lásky a vážnosti, kterou dárce pomocí daru projevuje obdarovanému. Nemám na mysli tedy ty tzv. danajské dary, které jsou obdarovanému nakonec na obtíž. Nebo dokonce dary typu otráveného jablka, které Sněhurka dostala ve známé pohádce. Člověk ve své převrácenosti dovede pokazit a zneužít každou dobrou myšlenku. Ale to nic nemění na tom, že původní, čistá myšlenka je ušlechtilá a krásná. A to platí i o dávání, o darech.

Tak to čteme i v Bibli o mudrcích, kteří nepřišli do Betléma s prázdnou. Ježíši jako budoucímu králi přinesli dary přiměřené jeho královské hodnosti – zlato, kadidlo a myrhu. Tyhle tři věci byly v dobách Ježíšových velmi ceněné po celém světě. My si to dnes dovedeme reálně představit snad už jen u toho zlata. Ale důležité je, že těmito dary oni mudrcové od východu vyjádřili svou úctu k narozenému dítěti.
Nehleděli na to, že se budoucí král narodil v chudém chlévě, ani na to, že Marie s Josefem, jeho pozemští rodiče jsou prostí a nemajetní lidé. Oni uvěřili tomu, co se dověděli při zkoumání hvězd a co jim pak upřesnili židovští učenci v Jeruzalémě. Nevíme, zda museli bojovat se zklamáním, když zjistili, že budoucí král Židů se nenarodil v paláci v Jeruzalémě, v hlavním městě, nebo aspoň v nějaké jiné vznešené budově tohoto svatého města. Ať už se s tím vyrovnávali snadno nebo těžko, evangelista Matouš nám píše jen to, co se stalo. Jak mudrcové jednali.

Ale vraťme se z dva tisíce let staré minulosti i vzdálené Palestiny, kde se narodil Ježíš, do naší současnosti. Včera jsme byli s rodinou navštívit jednu starší paní. Totiž, v létě, když rostlo veliké množství hub, jsme jí přinesli košík hřibů. Sama už špatně vidí a na houby chodit nemůže. Měla z našeho daru radost. Od té doby jsme už dávno zapomněli, že jsme jí něco dali. Ona však nezapomněla. Počátkem tohoto týdne upekla vánočku a cukroví a pak nám zavolala, že by nám to ráda darovala z vděčnosti za ten náš letní dar. Byli jsme potěšeni, i když nás zároveň uvedla do rozpaků. Vždyť sbírat hřiby byla pro nás spíš zábava a relaxace. Bylo jich takové množství, že jsme ani nevěděli, co s nimi. Rádi a bez váhání jsme je darovali. Ona musela na dar pro nás pracovat a tak se nám zdá její dar nepřiměřený tomu našemu.

Tak to obvykle my lidé vnímáme: když od někoho něco dostaneme, cítíme se vázáni vůči svému dárci. A jsou lidé, kteří raději dar odmítnou, protože nechtějí být nic dlužni. Ale to je chyba. Protože k dávání patří i přijímání. Kdo neumí přijímat, často neumí ani dávat. Stejně tak však ten, kdo každý dar přijímá s naprostou samozřejmostí a bez vděčnosti, dokazuje své vnitřní sobectví. Kdo však nikdy žádný dar nechce přijmout, aby nebyl nikomu zavázán, také ukazuje svou nedůvěru k druhým lidem, skryté sobectví.
Proč takhle rozebírám o vánocích naše problémy s dáváním a přijímáním darů? Protože to k vánocům patří. I narozeného Ježíše můžeme vnímat jako dar, který nám lidem daroval sám Bůh. Měli bychom mít odvahu tento dar přijmout. A to nám dělá potíže. Vždyť, když přijmeme dar, budeme cítit i to, že jsme dárci nějak zavázáni. A budeme taky muset přemýšlet, jak mu tento dar můžeme oplatit? Co my můžeme jemu darovat? Když začneme tímto směrem poctivě uvažovat, uvědomíme si, že není nic, co bychom měli, co by mohlo být přiměřenou odpovědí na Boží dar. Dostaneme se do rozpaků, do úzkých, protože s Božím darem k nám přichází na jedné straně veliká radost a zároveň ho cítíme po lidsku jako závazek.

Bůh však od nás v první řadě nečeká nějaké zvláštní výkony, abychom přemýšleli, jak bychom se mu revanšovali. To je jeden z důvodů, proč je pro nás vánoční zvěst radostná. Pocit závazku vnímáme my, když se snažíme Ježíšovo narození zařadit do nějakého náboženského systému kupeckých počtů „má dáti – dal", do systému příkazů a zákazů, pravidel toho, co se musí a co se naopak nesmí. Ale tohle všechno jsou věci až druhořadé. To, co po nás Bůh na prvním místě žádá je, abychom prostě a jednoduše jeho dar, jeho Syna přijali. Abychom Boží obdarování vzali vážně jako akt z Boží strany směrem k nám, ke mně, ke každému z vás, kdo jste tady osobně. Bůh nečeká na prvním místě, že naší reakcí, když se s ním v Ježíši Kristu setkáme, bude přemýšlení o způsobu, jak se odvděčit. On čeká, že jej s důvěrou přijmeme.
Podívejme se na malé děti: když o vánocích najdou pod stromečkem dárek, po kterém tak dlouho toužily, objeví se na jejich tváři radost, údiv, nadšení, vděčnost. Ani je nenapadne v tu chvíli, že se musí nějak revanšovat, že mají svým rodičům dát také nějaký dárek. A rodiče? Zlobí se snad na malé děti, že jim hned neděkují spoustou slov a že hned nepřemýšlí o tom, co by ony měly dát na oplátku svým rodičům, kteří je obdarovali? Jistěže ne? Tím největším darem pro rodiče v tu chvíli jsou rozzářená dětská očka, úsměv na jejich tváři. Z toho máme jako rodičové radost mnohem větší než kdyby nám dítě se zasmušilým výrazem ve tváři řeklo: tak maminko a tatínku, protože jste mě obdarovali, já vám tadyhle taky nesu nějaký dar, abych vám snad nic nezůstal dlužen.

Rozumíme tomu? Bůh dal svého Syna jako dar nám lidem z čistých pohnutek, z čisté a svobodné lásky. Jeho největší radostí je, když my jeho dar podobně přijmeme: dětsky bezprostředně, s radostí, s úžasem a s nadějí. To je způsob, kterým pak získáme i všechno to, co s Ježíšovým příchodem na tento svět souvisí: odpuštění hříchů, naději věčného života, lásku, která se stále znovu a znovu obnovuje v obdarovaném i vrací ke svému dárci.
Někdo by mohl namítnout: ale vždyť je tu ten Zlý, Ďábel, který všechno kazí a převrací a tak kazí naši radost a mění ji v zlost a zášť a nenávist. Opět namítnu: Dovedete si představit, že to dítě, které právě prožívá opravdovou a upřímnou radost z vánočního dárku jen tak najednou vzplane hněvem? Ne. Ta radost je v tu chvíli tak silná, že všechny ostatní emoce jdou stranou.

Boží moc se nám podobně ukazuje v Ježíši Kristu jako moc toho, kdo poráží každé zlo silou své lásky. Věřím, že tato moc k nám přichází v narozeném Ježíši, abychom ji s upřímnou důvěrou přijímali a nenechali si ji kazit naší lidskou zkažeností. Pokoj Boží patří všem lidem. Amen

Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi pro každého z nás darem čisté a nevypočítavé Boží lásky. Prosíme, dej ať tě umíme přijímat jako malé děti bez předsudků a bez pochybování. -pč-

Čtení: Iz 53,1-11 poslání: Ef 2,8-10 písně: 261, 274, 293, 281

Kategorie: Kázání