Čtení: J 8,1-11 | Text: Ř 3,21-26 | Písně: 33, 673, 246, 461, 479, 635, 486 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé,
máme před sebou poměrně hutný text. Nejčastěji se v něm ozývá slovo spravedlnost, ospravedlnění a to ještě s upřesňujícím přívlastkem Boží spravedlnost. Nejde zde tedy o spravedlnost lidskou, o to, co si většinou my lidé pod pojmem spravedlnost představujeme. Nezapomeňme, že Boží spravedlnost je termín náboženský nikoliv světský. Zároveň však vězme, že cíle Boží spravedlnosti i cíle lidské spravedlnosti jsou podobné. V podstatě má obojí spravedlnost za cíl zdravé lidské společenství, zdravou společnost, ve které se člověk může cítit bezpečně a jistě, ve které může žít beze strachu s jistotou, že zlo nemá převahu, zločiny jsou odhalovány a jejich působitelé pacifikováni.
Zkusme se zamyslet nad rozdíly mezi spravedlností lidskou a spravedlností Boží, která byla zjevena v příběhu Ježíše Krista a kterou dosvědčuje i apoštol Pavel.
Lidská spravedlnost je založena na usvědčení viníka z porušení platného zákona. Letos nám zloději z kostela odcizili měděné okapy. Protože škoda přesáhla 5000,- Kč jedná se podle současného trestního zákona o trestný čin. Pachatelé byli usvědčeni a bylo jim mimo náhradu škody uloženo odpracovat 200 hodin veřejně prospěšných prací. Tak se stát, silou své autority vykonávané prostřednictvím soudů a policie, pokouší dosáhnout toho, aby se občané chovali podle vládou schválených norem.
Zákonodárství ve většině vyspělých zemí počítá i s eventualitou, že se mohou vyskytnout okolnosti porušení zákona, za kterých je udělení trestu sporné nebo přímo i nespravedlivé. Proto existuje možnost udělit odsouzenému milos. Náš pan prezident tuto možnost každoročně v některých případech využívá.
Lidská spravedlnost určovaná platnými zákony je proměnlivá věc. V jednotlivostech se někdy může velmi radikálně změnit. Jen si připomeňme situaci, kdy někdo opilý řídí auto a způsobí nehodu. Ještě před necelým stoletím byla opilost polehčující okolnost. V dnešní době je to naopak okolnost přitěžující. A mohli bychom určitě najít další změny zákonů, které se prováděly podle toho, jak se měnila společnost a vládnoucí strana.
Kromě toho, že se lidské zákony mění (na rozdíl od těch Božích), ještě v jedné podstatné věci jsou trvale radikálně jiné než zákony Boží. Lidské zákony dělí vždy společnost na dvě části. Většina lidí má podle platných zákonů čistý trestní rejstřík, patří mezi netrestané. Menšina je pak těch, kteří jsou jednou či vícekrát trestáni.
Stejně však působí i tzv. obecná morálka (tedy nepsané zákony společnosti). I ona dělí společnost na dvě skupiny: Většina se chová slušně v souladu s požadavky obecné morálky. Ale jiní dělají věci, které se nesluší, i když třeba nejsou přímo trestné. Ti slušní se takovým lidem vyhýbají nebo jimi přímo pohrdají.
Před Bohem, jak rozpoznal apoštol, je tomu však jinak: „Není totiž rozdílu, všichni zhřešili a jsou daleko od slávy Boží." (Ř 3,23) Před Bohem nelze argumentovat tím, že mám čistý trestní rejstřík ani že jsem se nedopustil ničeho, co by porušovalo obecnou společenskou morálku. „Všichni zhřešili" praví apoštol kategoricky a reakce zástupu na Ježíšovo usvědčující slovo: kdo z vás je bez viny, první hoď kamenem, je toho velmi názorným dokladem (viz první čtení). Tak se projevuje dokonalá autorita Boží. Když na lidské nitro zapůsobí bezprostředně a v plné síle Duch svatý, živá Boží moc, je výsledek jejího působení mnohem důslednější a hlubší než usvědčující argumenty žalobců před světskými soudy.
Kdysi jsem četl, že výsledky sociologické studie provedené mezi vězni v USA překvapivě ukázaly, že více než 95% vězňů má pocit, že byli odsouzeni neprávem, nespravedlivě. Nástroje lidské spravedlnosti dokážou člověka před soudci usvědčit ze zločinu prostřednictvím argumentů žalobců. Dokážou odsouzeného izolovat ve vězení od ostatní společnosti. Ale nedokážou, aby obviněný sám uznal svou vinu. Často naopak lidská spravedlnost místo uznání viny vyvolá jen silnou touhu po pomstě a silný pocit sebelítosti nad domělou nespravedlností, která se odsouzenému stala.
Jeden známý bezdomovec kdysi přišel na faru a nabízel nám ke koupi varnou konvici. „Kde jste ji vzal, pane?" zeptal jsem se. „Dole ve městě v jednom podniku" odpověděl upřímně. „A jak se vám to podařilo?" ptal jsem se dál. „Byla tam nějaká ženská a zrovna byla otočená zády. Tak jsem vzal konvici a šel." „A to vám nevadí, že jí bude chybět a že konvici třeba bude muset zaplatit?" „Ne" zněla lakonická odpověď „Měla si dávat pozor."
Výsledky statistiky i uvedený příklad drobné krádeže dokazují, jak moc my lidé dovedeme být zatvrzelí. Je to v nás hluboko zakořeněné. Chceme spravedlnost brát do vlastních rukou. Nechceme se cítit vinní. Vina přeci sráží k zemi, bere sebevědomí. Jak rádi žijeme v iluzi.
Ale Boží spravedlnosti se bráníme ještě z jiného důvodu. Když už prožíváme obvinění, když nás Duch svatý usvědčuje, dostaneme strach z trestu, který bude následovat. Tak jsme zvyklí, že to přeci chodí. Komu je prokázána vina, kdo se dopustil trestného činu, ten je po zásluze potrestán. Ale právě v tomto momentu se Boží spravedlnost opět radikálně liší od spravedlnosti světské. Tomu, kdo přiznává a vyznává svou vinu, Bůh neuděluje trest, ale odpuštění. Je to pro nás lidi často stejně těžko přijatelné jako uznání vlastní viny. Dokonce člověk raději přizná svou vinu, když tíha svědomí a argumentů je příliš silná, ale stejně se rozhodne nepřijmout odpuštění Boží, ale vypořádat se se svým proviněním sám. Před Bohem to však nejde. Chce-li mít člověk dobrý vztah k Bohu, nemůže ho dosáhnout žádným vlastním úsilím.
Už ona v dnešním oddíle zmiňovaná smírná (smírčí) oběť byla oběť, jejíž krví se kropila truhla smlouvy v chrámě. Později, když už truhla nebyla, skrápělo se krví alespoň místo, kde truhla stávala. Nešlo v této oběti o samotnou prolitou krev. Tento akt byl už v dobách před příchodem Ježíše „znamením, že Bůh obnovuje smlouvu a společenství s lidmi. Kristova oběť je naplněním tohoto znamení, které už v izraelském kultu naznačovalo, že odpuštění a obnova společenství s člověkem je odvěkým Božím záměrem." (poznámky překladatelů ČEPu). Bůh sám tedy vychází nám lidem vstříc, když nabízí své odpuštění.
Duchovní boj v otázce ospravedlnění v našich životech probíhá na několika základních rovinách. To první je boj mezi samospravedlností, sebeomlouváním a přiznáním vlastní viny. Někteří křesťané tvrdí, že žijí z milosti Boží a podle toho, jak se chovají, tím myslí to, že už jsou bez viny. Žádnou vinu si nepřipouštějí. Jejich víra v praxi je pak stejně absurdní jako žádost o milost člověka, který nebyl z ničeho obviněn a odsouzen. Co by si asi pomyslel pan prezident, kdybych mu napsal žádost o milost, když jsem se žádného porušení zákona nedopustil a jsem podle trestního práva i ve vlastních očích nevinný? Samozřejmě by to bylo považováno za nějaký špatný vtip nebo čin choromyslného člověka. Podobně někteří však přijímají víru v milost Boží a není divu, že je pak druhým lidem pro smích a mladá generace odmítá takovou vyprázdněnou, lacinou víru žít.
Ta druhá rovina duchovního boje probíhá na rovině přiznání viny, na rovině podlehnutí pocitu viny a přijetí odpuštění. Jak už jsem zmínil, někdo se dokáže upřímně trápit svými vinami, někdy až absurdně, když se trápí i jen křivým pohledem na druhého člověka. Ten člověk však často správně a citlivě rozpozná, že před svatým Bohem je opravdu každé provinění smrtelným proviněním. Zůstává však stát na duchovní cestě sám u sebe, u pravdivého pohledu na sebe sama před Bohem. Příliš dlouhé setrvávání v takové fázi duchovního boje může být až nebezpečné, protože člověku vezme chuť do života a v extrémním případě může vést až k sebevraždě. Takový člověk nedokáže přenechat Bohu rozhodnutí o trestu za své viny. Musí on sám sebe zbožně týrat a trestat, neboť si to přeci pro své viny před Bohem zaslouží. Taková víra může působit na první pohled upřímně. Ale časem se ukáže jako stejně absurdní jako odmítnutí viny. Stejně jako v prvém případě je i zde problémem sebestřednost. Vyznávání vin a zbožné sebetrýznění je ve skutečnosti maskovaným sobectvím a snahou obejít se bez Boha.
Třetím krokem duchovního boje v otázce ospravedlnění je přijetí odpuštění a jeho důsledky. Bůh mi odpustil mé viny, které jsem poznal a uznal a tak mi dal svobodu. Duchovní boj v této fázi probíhá na linii praktické služby. Mnohý křesťan vyzná viny a přijme odpuštění a tím jeho duchovní život skončí. Ale neuvědomuje si, že následky jeho provinění, jeho zlých myšlenek i činů zůstávají. Víra jde ruku v ruce s činy. Člověk, který přijme odpuštění od Boha je svobodný. Ne však sám pro sebe, ale pro druhé. Jestliže později i třeba napravuje následky svého hříšného života, nedělá to kvůli sobě. Nedělá to kvůli tomu, aby si zvýšil sebevědomí před Bohem i druhými lidmi. Dělá to proto, že chce oslavit Boha samotného, který mu dal svobodu skrze oběť Ježíše Krista. Tuto svobodu v jistotě víry smíme jako křesťané prožívat ve skutcích i slovech svědectví, kterými můžeme nejlépe zvěstovat evangelium, radostnou zprávu o svobodě, kterou Bůh nám lidem v Ježíši přinesl. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že ty nás vedeš a že před námi svítíš jako světlo. Děkujeme ti, že nás usvědčuješ v našem svědomí ne proto, abys nás odsoudil, aly abychom poznali pravdu o sobě a přijali moc tvého odpuštění. Prosíme zbavuj nás sobectví a dej nám sílu žít ke tvé slávě. Amen
