Čtení: Ř 1,18-25 | Text: Žalm 19,2-5 | Písně: 121, S172, 618, S 160, 179 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Jakou jste měli cestu dnes ráno do kostela? Někdo přijel autem až ke kostelu. Někdo musel na autobus a pak pěšky z náměstí. A někdo přišel pěšky nebo přijel na kole už ze svého domova. Proč to připomínám? Kdykoliv vyjdeme před svůj dům, setkáme se s Božím stvořením. Zasvítí na nás slunce, do tváře zavane větřík nebo někdy padnou i kapky deště. Kdo jde pěšky, potkává stromy a keře a květiny nebo přechází Bečvu s trvale plynoucí vodní hladinou. Nad hlavou má nebe, dnes blankytně modré, jindy zpestřené bílými obláčky a někdy úplně temné těžkými dešťovými mraky. Pokud jde o stvoření, o přírodu, každý den je jiný, a přece stále stejný.
Spousta věcí kolem nás se mění. Kdo tady na Vsetíně vyrostl, může vzpomínat, co všechno se tady změnilo, které domy zmizely a které vyrostly. Obchody se zřizují a zanikají. I lidé kolem nás se mění. Před 50 lety se oblékali i chovali jinak. A to nemluvím o všelijakých technických výdobytcích, pračkou, autem a televizí počínaje a počítačem a mobilem konče. Ale při všech proměnách společnosti i světa kolem nás, obloha zůstává stále táž. Slunce, měsíc i hvězdy svítí dnes, stejně jako před tisíci lety. Takže můžeme i my žalmistovi dobře porozumět, když mluví o nebesích a obloze. Mluví o tom, co bylo za jeho života stejné, jako je za života našeho.
Mám však obavu, že my většinou stvoření kolem nás příliš nevnímáme. Jsme zavaleni tolika povinnostmi, prací a vším možným, že pokud je hezky a svítí slunce, tak si to uvědomujeme jen proto, že se dá sušit seno, pracovat na zahrádce nebo jít s přáteli na výlet nebo k vodě se vykoupat. A pokud prší, jsme většinou naštvaní, protože nás to omezuje. Pokud máme někdy z deště radost, tak jen proto, že se nám zaleje zahrádka a doplní voda ve studních. A i když se někdy díváme na slunce nebo hvězdy jinak, pak je to proto, že čas od času lze pozorovat zatmění slunce nebo se blýsknout znalostmi souhvězdí na noční obloze.
Ale Bible nás vede ještě k jinému pohledu na stvoření. To je tedy první výzva, kterou můžeme ze čteného žalmu zaslechnout: Nebuď netečný ke stvoření kolem sebe! Pamatuj, že má své sdělení pro tvůj život! Pamatuj, že má svou řeč! A jak žalmista upozorňuje, aby si to snad někdo nepletl s nějakými hlasy a projevy chorobné mysli, řeč stvoření není ve slovech jako řeč lidská. Je to řeč, která je jiná.
Možná bychom mohli řeč stvoření připodobnit k řeči umění, k řeči obrazů nebo k řeči hudby. V kostele máme varhany (dnes i kytary a klávesy). I když je slyšíme a oslovují nás, vyvolávají v nás pocity, někdy dobré a skvělé a někdy možná nelibé, přece rozumíme, že mají svou vlastní řeč odlišnou od našeho vyjadřování pomocí slov. Podobně si můžeme představit podle žalmisty řeč stvoření kolem nás. Ono mluví. Ono nás lidi oslovuje. Není jen němou kulisou našeho života, stejně jako varhany nejsou jen estetickým doplňkem zařízení kostela. Příroda, stvoření není pro člověka jen zdrojem obživy. Není ani jen prostředím, ve kterém se odehrává lidský život. Stvoření kolem nás mluví. Něco nám sděluje. Jak upozorňuje žalmista: jeden den druhému předává svou řeč, noc noci sděluje své poznatky.(Ž 19,3) A člověk má zvláštní schopnost tuto řeč vnímat. Nutno však v této souvislosti hned dodat, že skutečnost, že příroda, stvoření je schopno člověka oslovit je teprve prvním krokem k tomu, o čem chci dnes mluvit.
Dovolím si malou ilustraci: Před pár lety jsem pochovával jednu paní (nebylo to tady ve Vsetíně). Znal jsem ji jen povrchně. Když jsem se s pozůstalými bavil o jejím životě, dlouho a barvitě líčili, jaký měla nádherný vztah k přírodě. Jak ráda do přírody chodila, obdivovala luční květiny, sbírala lesní plody atd. Ačkoliv jsem dobře rozuměl, o čem mluví, přece jsem měl i smutný pocit. Všechno končilo jen u obdivu přírody a jejích krás. Ale jak upozorňuje žalmista: to nestačí!
Nebesa vypravují Boží slávu a obloha dílo jeho rukou. (Ž 19,2). Takhle to žalmista vyznává. To, že člověk je schopen vnímat přírodu nějak jinak než jen konzumně či živočišně, to ještě nestačí. To se také může zvrhnout v bohapusté pohanství. Na to nás upozorňuje apoštol, jak jsme si připomenuli v prvním čtení: .. klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli… (Ř 1,25).
Jsou lidé, kteří jsou velmi citliví k hlasu přírody. A je to krásné, možná obdivuhodné. Ale přece jejich postoj někdy končí jen u toho, co obdivují. Jakoby nebyli schopni dostat se dál. Jejich mysl, jejich životní zaměření je tak zahleděno do úžasných krás přírody a do všech těch pozoruhodných zákonitostí, že nedokážou vidět nic víc. Nedokážou rozpoznat, že to všechno ukazuje dál, ke svému Stvořiteli. Nedokážou vyznat společně s žalmistou: Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? (Ž 8,4-5) Nad takovými lidmi, kteří mají úctu ke stvoření, ale nedokážou rozpoznat Boha za stvořením, nad takovými lidmi zní jako výstraha slovo apoštolovo: Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství. (Ř 1,20-22) Jestliže člověk zaslechne hlas stvoření, nemá zůstat na půli cesty. Kdo přemýšlí do hloubky o stvoření, poznává, že to, co je, není samo sebou, ale je ve své nejhlubší podstatě svědectvím o Bohu, o jeho moci a slávě.
Ovšem, i když člověk slyší hlas stvoření a také poznává a věří, že stvoření svědčí o Bohu, přece ještě zůstává jedna otázka nejasná: Jaký je ten Bůh, který toto všechno stvořil a o kterém stvoření svědčí? Má zájem o člověka? Skutečně na člověka pamatuje tak, jak vyznává žalmista? Nebo je mu člověk lhostejný a je jen součástí všech těch velikých sil, které v přírodě fungují a kterým je člověk často vydán na milost a nemilost? Jaký je Bůh Stvořitel?
Odpověď na tuto otázku je to třetí a poslední u čeho bych se chtěl zastavit. Věříme, že na otázku nejlépe odpovídá sám Ježíš jako Boží Syn, který zná svého nebeského Otce lépe než kdokoliv z nás. I kdyby někdo mohl žalmy označit za jakýsi romantický projev poetické věřící duše, jistě takto označit nemůže Ježíše. A evangelia svědčí o tom, že před každým závažným rozhodnutím trávil Ježíš dlouhý čas o samotě, v přírodě, uprostřed stvoření. Než vystoupil se svým mesiášským posláním, strávil 40 dnů na poušti. Než povolal dvanáct učedníků, celou noc se o samotě modlil. A než nastoupil nejtěžší část své pozemské cesty, cestu na kříž, strávil čas v modlitbě o samotě v Getsemanské zahradě. Mohli bychom si myslet, že Ježíš chtěl mít jen klid na modlitbu, na rozhovor se svým nebeským otcem. Ale, jak prozrazují mnohá Ježíšova přirovnání a podobenství, on vnímal hlas stvoření kolem sebe. Nebyl netečný. Příroda, stvoření kolem něho mu nebyla jen němou kulisou.
Ježíš pro nás přetlumočil hlas přírody do jasné řeči. Tak můžeme v Mt evangeliu číst tato Ježíšova slova: Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? (Mt 6,26-30)
Ježíš nám tak tlumočí hlas stvoření do řeči, která je pro naši víru potěšením a povzbuzením. Nejsme ztracení uprostřed nekonečného vesmíru. Bůh o každém z nás osobně ví a má každého z nás na paměti. Když vidíme stvoření kolem sebe, když nás naplňuje radostí a úžasem, když vidíme jeho krásu a dokonalost, když vnímáme jeho mohutnost a rozlehlost, má nás to vést ke spolehnutí na dobrotivost našeho nebeského Otce. Ježíš nás učí spoléhat na Boží otcovskou péči. Řeč stvoření kolem nás spočívá v tom, že nám ukazuje na takové spoléhání. Tak je pro nás stvoření živou přítomností Boží, která nás ubezpečuje o Boží lásce a dobrotě. Amen.
Pane Ježíši, děkujeme ti, že nám ukazuješ, jak máme vnímat stvoření a že stvoření svědčí o dobrotě našeho nebeského Otce. Prosíme, pomáhej nám svým svatým Duchem, otevírej naše srdce pro hlas stvoření a probouzej v nás pravou úctu ke stvoření, abychom vzdávali chválu našemu nebeskému Otci. Amen -pč-
Čtení: Ř 1,18-25 poslání:Mt 6,26 požehnání:Ž 121,5-8 písně: 121, S172, 618, S 160, 179
