Čtení: 2 Kr 17,24-28 | Text: Mt 11,25-30 | Písně: 638, 382, 384, 693 | Pavel Čmelík
Pane Bože,
děkujeme za uplynulé léto a za všechny krásné dny, které jsme mohli prožít na dovolených, na táborech nebo i doma. Děkujeme i za to, že jsme mohli ve zdraví začít nový školní rok. Vzdáváme ti chválu, že můžeme slavit neděli jako zvláštní den týdne, který je oddělený pro tebe. Proto se dnes scházíme, abychom si připomínali všechno dobré, co od tebe každý den dostáváme, nejen o prázdninách a dovolených. Děkujeme za to, že jsme sem mohli přijít a prosíme za ty, kteří přijít nemohli, protože jsou nemocní. Děkujeme i za to, že před tebe můžeme přicházet s důvěrou a s nadějí, že nás přijímáš takové, jací jsme. Ty jsi nám odpustil všechny naše hříchy, protože je na sebe vzal tvůj jediný Syn, Pán Ježíš. Pro jeho oběť nemusíme mít strach z posledního soudu a věčného zatracení, ale můžeme žít jistou nadějí, že nám naše hříchy nepočítáš. Ale musíme vyznat, že je pro nás někdy těžké, abychom si své hříchy přiznali a tak ztrácíme i tvou milost, ztrácíme kontakt s tebou a žijeme v nesvobodě a trápení. Prosíme, uč nás upřímnosti, abychom před tebe přicházeli pravdivě a abychom tak mohli na tebe vložit všechno, co nás tíží. Prosíme o tvé působení skrze Ducha svatého.
Ó náš milý Bože, povstali jsem z lože a pěkně tě prosíme, dej ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme. Amen
Bratři a sestry, milí přátelé, milé děti!
Učíte se rádi? Kdo se učí rád, ať zvedne ruku. Většinou se neučíme rádi, ale protože je to potřebné, nějak se překonáme a naučíme se. Důležité je, abychom věděli, že to má smysl, nějaký praktický význam.
Když jsem byl školák začalo mě bavit vyrábět ptačí budky. První jsem ale samozřejmě nevyrobil sám. Chodil jsem za tatínkem a tak dlouho jsem ho prosil, až mi jednu budku vyrobil. Já jsem se jenom díval, jak ji dělá. Jenže jedna budka byla hned na jaře obsazená sýkorkami a já viděl spoustu dalších ptáčků a spoustu dalších stromů, na které by se daly vyvěsit spousty dalších budek. A tak jsem tatínka prosil, uháněl a otravoval, dokud mi nevyrobil další budku. To už jsem ale začal chápat, že tatínek má plno jiné práce a vyrábění budek není zrovna jeho koníček. Tak jsem se rozhodl, že si budku vyrobím sám.
Jako tatínek jsem vzal pilu, že si uříznu prkénko. Ale zjistil jsem, že to není tak jednoduché, jak to vypadalo, když jsem se na to díval. Nezbylo mi, než tatínka poprosit, aby mi přece jen ještě pomohl. On, když viděl, že se chci něco naučit, našel si čas, aby mi poradil a prozradil i všelijaké záludnosti, které na člověka při řezání dřeva čekají. A podobné to bylo samozřejmě se zatloukáním hřebíků a to nemluvím o dalších věcech jako jsou přesné rozměry, aby jednotlivé díly k sobě pasovaly. Byla to ještě dlouhá cesta, dlouhé učení, při kterém bylo mnoho borůvek na prstech od kladívka i krvavých šrámů od pily. Ale, když člověk má před sebou dobrý cíl, o který usiluje a má k tomu i někoho, kdo mu poradí a povzbudí ho, pak se časem dostaví dobrý výsledek. A hlavně: Vždyť jsem viděl tatínka při práci a tak jsem věděl, že to, co se chci naučit, čeho chci dosáhnout, to jde, je to možné.
Podobným způsobem se nám před oči staví Ježíš v dnešním textu. Nejprve připomíná, že je mu všechno dáno od nebeského Otce, tedy od Boha Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země, jak říkáme ve vyznání víry. Ježíš tedy před námi stojí jako ten, kdo má moc nade vším. Evangelia nám poskytují dostatek příkladů, příběhů z Ježíšova života, jeho řečí i činů, abychom mohli vědět, kým Ježíš je. On nám tak umožňuje, abychom viděli nebeského Otce. Jak máme zaznamenáno na jiném místě v evangeliích, Ježíš řekl: Kdo vidí mne, vidí Otce. Položme si nyní otázku: Umí Ježíš něco, po čem toužíme, co potřebujeme? Chceme žít v lásce, chceme mít smysl života, pokud možno, co nejjistější, nejpevnější a trvalý? Chceme žít v pravdě a spravedlnosti, v jistotě, že obstojíme v tomto světě plném všelijakých nástrah a pokušení? Máme v sobě i touhu po něčem, co nás přesahuje? To všechno nám Ježíš nabízí. Ale, jak nás on sám upozorňuje, přijetí toho všeho se neobejde bez učení.
Víte, i my dospělí křesťané se chováme někdy jako malé děti. Zatoužíme po něčem krásném a Bůh nám dá do toho nahlédnout. Mnohé s ním možná poznáváme. Ale v okamžiku, kdy to chceme začít sami žít, zjišťujeme bolestně, že na to nemáme. Jako to malé dítě se často pokoušíme potají po svém ze svých sil dosáhnout štěstí a lásky. Vypětím celého svého rozumu a své síly se snažíme dobrat smyslu života, ale výsledky našeho snažení bývají ubohé.
Ježíš vidí tohle naše namáhání, ten boj o život, který svádíme každý den znovu a znovu a pořád dokola. On to vidí a zve nás z toho všeho k sobě: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." Ježíšův odpočinek neznamená pasivitu: složit ruce v klín, lehnout si do postele nebo se pohodlně rozvalit v křesle s pivem v ruce u televize. „Vezměte na sebe mé jho!" nás vybízí Ježíš. Co to je to jho? Je to takové divné slovo, které se už dnes snad ani v běžné mluvě nepoužívá. Víte, děti, co to je jho?
Samozřejmě je to řečeno obrazně. Dá se říct, že je zde míněno jho věrnosti Hospodinu. Jho hledání a podřizování se Boží vůli, Božím řádům a zákonům. Tohle jho na sobě Ježíš celý život věrně nesl. A ke stejnému nesení jha, ke stejnému úsilí o věrnost Bohu i nás Ježíš vyzývá. On však dobře ví, že to není pro nás snadné. Proto říká „učte se ode mne" On je jako otec, který vidí, jak se jeho synek namáhá a pachtí s pilou či kladivem. Vidí, jak to nezvládá, jak si způsobuje i úrazy a proto nabízí pomoc: Já tě to naučím, říká. Já tě, člověče naučím, jak máš žít. Jak máš žít, abys byl opravdu šťastný, aby v tvém životě byla opravdová láska, aby tvůj život nebyl jen krátkým vzplanutím, ale abys hořel věčným světlem.
To je pozvání, které stále zní skrze svědectví Bible a má znít tomuto světu i skrze svědectví našeho života, osobního i sborového. Je tu někdo, kdo zná každé naše lidské trápení. On ví o všem, s čím si nevíme rady, co nás tíží a sráží k zemi, co se nám nedaří, co nás brzdí, z čeho máme strach. Někdo má strach z agresívního a silnějšího spolužáka. Jiný má strach z přísného učitele nebo učitelky. Další má strach prostě z toho, že učení nezvládne, že je toho moc a on na to nemá, aby se všechno naučil. A ještě jiný má strach, že se ztrapní před druhými, že se mu vysmějí. Byl by to asi nekonečný seznam všech možných věcí, které nám nahánějí strach od pavouků a myší až po srážku zeměkoule s asteroidem. A do všech těch našich strachů, do všeho toho, co nás tíží zaznívá ono Ježíšovo slovo, Ježíšovo pozvání: pojď ke mně, vezmi mé jho na sebe, protože to je zvláštní jho, které netlačí, břemeno, které netíží.
Jho víry, jho života po úzké cestě. To jho netíží, protože ho neneseme my sami. Ježíš je ochoten na sebe vzít všechno, co nás tíží a my mu smíme s důvěrou všechno dát. Už starozákonní žalmista vybízí: uval na Hospodina cestu svou… (kralicky), Svou cestu svěř Hospodinu (nový překlad)…, on sám bude jednat. (Ž 37,5) Ježíš přišel aby ukázal, jak se to správně dělá, aby nás to naučil. Přišel, abychom skrze něho všechno předávali Hospodinu.
Když Ježíš mluví o tom, že se máme od něho učit, zdůrazňuje, že je „pokorný a tichý". To je ten základní směr, základní způsob, kterým se nalézá odpočinutí duším, tedy ten vnitřní pokoj, který převyšuje každé naše lidské pomyšlení. Jak se to dělá? Jak se to děje?
Základem je každodenní chvíle ztišení. Chvíle, kdy opravdu v tichosti přemýšlíme o svém životě, kdy si připomínáme to, že Bůh je s námi a také ve svém svědomí nasloucháme Božímu hlasu a hledáme, co je jeho vůle pro nás. Ne vždy je snadné Boží vůli nalézt a někdy je ještě nesnadnější se jí podřídit. Ale Ježíš nás ujišťuje a naše zkušenost víry dokazuje, že je to dobré a že se takto učíme, jak dobře žít. Ať nás všechny Duch svatý posiluje v hledání i plnění Boží vůle a vede nás, abychom byli dobrými svědky o veliké Boží lásce. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že nám ukazuješ, jak máme žít. Děkujeme ti, že jsi naším učitelem, který má nesmírnou trpělivost s námi neposlušnými a nepozornými žáčky. Uč nás i nadále, povzbuzuj i poučuj, abychom následovali tvůj příklad. Amen
Požehnání:
Hospodin je tvůj ochránce. Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce, ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení i vcházení nyní i navěky. (Ž 121,5-8)
