Čtení: Am 7,10-17 | Text: Ef 2,4-10 | Písně: 111, 418, 189, 373, 419 | Pavel Čmelík

Bratři a sestry, milí přátelé!

Dnes uplynulo přesně 493 let ode dne, kdy mladý augustiniánský mnich a univerzitní profesor filozofie v jedné osobě přibil na vrata chrámu ve Wittenbergu 95 tezí, kterými se kriticky vyjadřoval ke stavu a praxi tehdejší církve. Mladý mnich se jmenoval Martin Luther a 31. říjen je na počest jeho skutku slaven jako Den reformace. Teze byly původně určeny jen pro diskuzi v akademické obci. Vzbudily však veliký rozruch a Luther si jimi získal velké množství sympatizantů z řad těch, kteří nebyli spokojeni se stavem církve. Svým činem, resp. svými názory získal i mocné nepřátele a protože vytrvale obhajoval svá stanoviska, byl nakonec exkomunikován (vyloučen) z církve a prohlášen za kacíře.

Základem pro reformační učení Martina Luthera se staly tři základní teze: pouhé Písmo (latinsky Sola scriptura), pouhá víra (Sola fide) a pouhá milost (Sola gracia). Když slyšíme ty latinské názvy, mohou nám připomenout, že máme v církvi dvě rekreační zařízení, která nesou jména podle těchto zásad: Sola fide v Jánských Lázních a Sola gracia v Bystřici p. H. Ještě nám chybí zařízení z názvem Sola scriptura.

Připomeňme si, co tyto zásady znamenaly a zkusme se zamyslet, mají-li pro nás dnes ještě nějaký zvláštní význam. V pozadí těchto zásad je obecná křesťanská otázka: Jak mohu být spasen? Jakým způsobem mohu získat jistotu věčného života? Jedinou nositelkou odpovědi na tuto otázku se cítila být v Lutherově době ř.-k. církev. Proto mířilo reformační usilí Martina Luthera do této církve. Luther nechtěl jen kázat, jen vzdělávat věřící samotné. Uvědomil si, že změnu potřebují především samotní kazatelé v církvi, samotná tehdejší církevní hierarchie, tedy ti, kteří měli přinášet evangelium, radostnou zprávu prostému křesťanskému lidu.

Tady někde můžeme odvodit dvě otázky pro dnešek. První otázka zní: Jak se změnil člověk od dob Lutherových? Hledá i dnešní člověk odpověď na otázku, co mu přinese spásu, záchranu? Nehledá dnešní člověk odpověď na otázku trochu jinak formulovanou? Co dá smysl mému životu? Co přinese jistotu do mého života? Co mohu do svého života přijmout, aby to bylo pevné a stálé?

Ta druhá otázka pak míří do církve, na prvním místě do řad jejího vedení, do řad nás kazatelů: Jsme schopni dát odpověď dnešnímu člověku na jeho otázky? Rozumíme jeho otázkám nebo se spíš točíme stále dokola v zaběhaných církevních frázích a způsobech? Umíme nějak srozumitelně a hlavně věrohodně sdělit dnešnímu člověku osvobozující zvěst evangelia?

Zastavme se tedy nejprve u zásady pouhé Písmo (Sola scriptura). V Lutherově době měla církev ve společnosti mocenské postavení. Po staletí bojoval císař s papežem o to, kdo z nich bude mít větší vliv na politické dění v Evropě. Bible, Boží slovo, se tak dostávala do stínu tohoto mocenského boje. Naopak často sloužila pouze jako zbraň v rukách církve, kterou se dokazovalo, kdo má právo na výsadnější postavení. Už ne Písmo samotné, ale autorita, mocenská autorita rozhodovala o tom, co je pro církev důležité. A také tradice, která se církví nesla v průběhu dějin.

Proti takovému stavu se Luther postavil: Prohlásil Bibli za autoritu samu o sobě, za autoritu nejvyšší. Nám dnes připadá myšlenka, že Bible je vyšší autorita než např. autorita synodního seniora jako vcelku samozřejmá. Ale před 500 lety to bylo provokativní, ovšem důležité upozornění, které se setkalo s velikým ohlasem. Aby Luther Bibli jako autoritu zpřístupnil širokým vrstvám obyvatelstva, přeložil nejprve Nový, později i Starý zákon do němčiny.

Jakkoliv byl tento důraz velkým přínosem v Lutherově době, už o sto let později, když se luterství v Německu zabydlelo a rozšířilo, vznikla tzv. luterská ortodoxie, což byl teologický směr, který Bibli jako postvánou knihu zdůraznil natolik, že katolíci začali o luteránech posměšně prohlašovat, že si z Bible udělali papírového papeže. Skutečně, jakoby se zapomnělo, že Bible je „pouze" knihou svědectví o Bohu, že k Bohu „pouze" ukazuje, ale není Bohem samotným. Došlo k tomu, před čím i samo Písmo varuje, že totiž „litera zabíjí", kdežto „Duch obživuje". Zapomnělo se, že podstata Písma je duchovní, nikoliv literární, byť tato duchovní podstata je literárním způsobem vyjádřená. Tak určitý směr luterství nakonec mohl vést až k tomu, že farář vlastně ani nemusí věřit v Boha. Stačí, když uznává Bibli jako posvátnou knihu a nejvyšší autoritu.

Věřím, že dnes ve světle těchto dvou historických zkušeností můžeme přijmout dva mantinely pro přístup k Bibli: na jedné straně existuje i dnes tendence Bibli zbavit autority. Je přece mnoho všelijakých posvátných knih, Bible je jednou z nich. Je možné čerpat poučení z nejrozmanitějších zdrojů, Bible je jedním z nich. Jedinečnost Bible se takovým přístupem smazává.

Na druhou stranu u některých i upřímně věřících lidí hrozí, že zapomenou, že Bible je knihou, která ukazuje k Bohu, že není Bohem samotným. Pak se z ní stává i dnes nástroj, kterým lze protivníka porazit v diskuzi, utlouct argumenty. Naštěstí už alespoň v naší současné společnosti nehrozí, že by se Bible mohla zneužít k prosazení mocenských zájmů. Dokonce by možná neškodilo, kdyby aspoň věřící politici měli odvahu čas od času lidem Bibli připomenout jako knihu, která má co říct i do způsobu vládnutí a organizace společnosti. Berme tedy Bibli vážně jako jedinečné Boží slovo, jako jedinečné svědectví o Bohu i o člověku. Ale nezapomeňme zároveň, že Bible samotná nezdůrazňuje sama sebe, ale ukazuje výš, k duchovní podstatě života, k neviditelnému Bohu.

Druhá Lutherova zásada mluví o pouhé víře (Sola fide). Člověk je spasen pouze na základě své víry, nikoliv na základě svých dobrých skutků. Dalším problémem středověku byly totiž rozšířené představy, že člověk si spásu může nějak zasloužit. Může darovat svůj majetek církvi a církev mu za to zajistí spásu duše. Může vykonat pěší pouť do Říma, aby odčinil své hříchy. Ne víra, ale nějaký záslužný čin způsobí, že člověk bude spasen, že bude žít věčný život. Nemusí tedy své nitro odevzdat Bohu. Nemusí ve svém srdci věřit. Stačí, když udělá to, co mu nařídí církev prostřednictvím svých kněží, biskupů a papeže. Osobní víru v neviditelného Boha nahradila osobní důvěra v instituci, v církev jako společenskou organizaci. Samozřejmě se tím člověk jako věřící bytost stával nesvobodným a plně závislým na instituci církve.

Proti takové praxi se Luther opět postavil: Zásada „pouhou vírou" znamenala, že člověk může mít vztah k Bohu bezprostřední, nezprostředkovaný církevní institucí, nezávislý na hierarchii kněží a biskupů. Jistěže tato zásada měla návaznost na předchozí důraz na Písmo: Jestliže se Písmo stalo rozhodující autoritou a člověk ho mohl číst i ve svém rodném jazyce, získal pro svou víru zdroj a základ na církevní organizaci nezávislý. Takový člověk pak už přicházel i do společenství církve ve svobodě své vlastní víry.

Opět bychom však mohli vzpomenout, že o více než sto let později jako reakce na zmiňovanou luterskou ortodoxii, která přetížila význam Písma, vznikl další směr, nazývaný pietismus. Tento směr zdůraznil osobní, vnitřně prožívanou zbožnost. Víra začala hodně splývat s lidskými pocity. Jistě má být víra osobní, ale člověk nesmí zapomínat, že i v otázce citů jsme každý vybavený trošku jinak. To, že někdo má vážnou tvář nebo dokonce oči obrácené k nebi ještě nemusí být projevem jeho nějaké mimořádné zbožnosti. Dokonce existuje psychiatrická diagnóza „stropky", což znamená, že pacient trpící psychickou poruchou obrací svůj pohled nahoru, ke stropu. Člověk si říká, zda některé postavy zachycené na barokních obrazech netrpěly touto poruchou.

Vnitřní stav člověka, jeho pocity dovedou být někdy velmi záludné. Ne nadarmo je v Písmu psáno, že nejpřevrácenější věc na světě je srdce člověka. Víra, skutečná víra znamená, že člověk naopak pro své city přijímá sílu, korektiv zvenčí. Víra mobilizuje nejen city, ale především vůli člověka, která pak dovede s jeho city pracovat a dává je do služby víry, do služby tomu, co je prospěšné i pro druhé lidi.

V dnešní době se hodně zdůrazňuje svoboda člověka jako jednotlivce. Heslo pouhou vírou tak umožňuje člověku prožívat svobodně svou víru, své city. Potřebujeme však zároveň vědět, že víra je zakotvena v Písmu.
Poslední Lutherova teze zní „pouhá milost" (Sola gracia). Opět je touto tezí řečeno, že člověk si spásu od Boha nemůže nijak koupit, nijak zasloužit. Teze pouhá milost usměrňuje předchozí tezi „pouhá víra" a tezi „pouhé Písmo" dává ústřední myšlenku. Ježíš Kristus zemřel za hříchy každého člověka a tím každému, kdo věří přinesl spásu, záchranu. Stalo se tak, že po nás dnes se už nežádá nic jiného než tuto skutečnost přijmout. Dočteme se o tom v Bibli, v Písmu, přijmout to můžeme jedině vírou v milost Boží.

Zdůraznění Boží milosti bylo v Lutherově době velmi osvobodivé. Lidé byli spoutáni nejen tím, co po nich požadovala tehdejší církev, ale i předstvami, že si spásu musí nějak zasloužit. Víra pro ně znamenala zátěž, nikoliv radostnou zprávu, evangelium, ale rozsudek smrti, odsouzení proti kterému se museli snažit postavit své skutky, svůj zbožný život. Lutherova teze je zbavovala této tíhy a dávala jim prožívat skutečnou křesťanskou svobodu.

Ovšem důraz na milost, na to, že si svými skutky nijak nemůžeme zasloužit spásu, tento důraz vedl časem k vyprázdnění. Až ve 20. století přišel bohoslovec Dietrich Bonhoeffer, který upozornil, že tato milost může být „laciná" nebo „drahá". Upozornil především německé luterány v době nástupu fašismu A.Hitlera k moci, že naše milost Boha něco stála. Naše milost Boha stála život jeho jediného Syna Ježíše Krista. Milost jsme dostali díky jeho prolité krvi. Kdo tuto milost přijímá měl by vědět, o jakou milost jde a měl by si jí pak vážit a mělo by to být poznat i na jeho životě.

Toto je důraz, který má význam i pro nás dnes. Máme znát Písmo, máme věřit srdcem a máme si uvědomovat, že křesťanskou svobodu nám vydobyl Ježíš Kristus obětí na kříži. A máme hledat i způsoby, jak tuto skutečnost žít v dnešní společnosti, aby byla srozumitelná lidem kolem nás, aby jim mohla ukazovat na toho, který přináší do našeho života jistotu, který nám dává skutečnou svobodu a smysl našemu počínání. Amen

Pane Ježíši, děkujeme ti, že se můžeme každý sám svobodně o tobě a tvém životě dovídat při četbě Bible. Děkujeme, že naše víra nemusí být závislá na druhých lidech, ani na farářích ani na církevní instituci. Děkujeme, že naše víra nemusí být závislá ani na našich diobrých skutcích, protože tys na sebe vzal naše hříchy a tak nám otevřel dveře do nebeského království. Dej ať umíme spoléhat opravdově a upřímně na tebe a na moc tvé oběti za nás podstoupené. Amen

 

Čtení: Am 7,10-17 poslání: Ef 4,29 požehnání: 2 Kor 13,13 písně: 111, 418, 189, 373, 419

Kategorie: Kázání