Čtení: Jr 2,4-13 | Text: L 14,1,7-14 | Písně: 112, 369, 422, 553, 579 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé,
zastavme se rovnou u Ježíšovy rady, kterou můžeme číst ve verši 11 a kde Ježíš mluví o ponížení povyšujících se a povýšení ponižujících se. Už v knize Př 25,6-7 můžeme číst obdobu tohoto doporučení jen v trošku jiné situaci: „Před králem se nevypínej a na místo velmožů se nestav. Lépe bude, řekne-li ti: ,Vystup sem, , než když tě poníží před urozeným, jak na vlastní oči vídáš." Ježíšovo slovo i slovo moudrého krále Šalamouna můžeme vnímat v první řadě jako doporučení ke společenskému chování, které obstojí, které tomu, kdo si daný způsob jednání osvojí, přináší trvalou společenskou prestiž a uznání. Minimálně nepřinese zklamání a zabrání nejedné veřejné ostudě. Stručně řečeno: držet se zpátky je moudré. A naopak, cpát se za každou cenu dopředu je nemoudré a kdo takto jedná končívá posměchem a ostudou. „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." Tak vyjadřuje ono pravidlo Ježíš. Jinde můžeme číst podobné Ježíšovo slovo o tom, že v království Božím „mnozí první budou poslední a poslední první." (Mt 19,30) Něco obdobného vyjadřuje i lidová moudrost úslovím pýcha předchází pád.
Pro ilustraci jedna vzpomínka: Na základní škole jsme chodívali na obědy do školní jídelny. Když zazvonil zvonek, který ohlásil konec poslední hodiny, nastal velký závod. Ze všech tříd se jako lavina hrnuli žáci a úprkem zdolávali chodby a schodiště, které je dělily od školní jídelny. Smyslem toho zběsilého běhu bylo dostat se ve frontě na oběd co nejblíže dveřím jídelny. Jen neskončit na konci nekonečné fronty, která se vždy vytvořila na chodbě před jídelnou. Učitelé se marně snažili tyhle zběsilé závody brzdit. Nikdo nechtěl být ve frontě poslední. Všichni chtěli stát první u dveří. Vznikaly proto i strkanice a někdy i rvačky, když se někteří pokoušeli předbíhat, využívali výhodnějších pozic rychlejších kamarádů nebo používali všelijakých výmluv, jen aby se dostali ve frontě na výhodnější místo.
Občas se dohlížející učitelka odhodlala k razantnímu zákroku a ty, kteří ve frontě způsobovali největší výtržnosti, chytla a potupně odvedla až na konec mezitím vzniklé dlouhé řady. A dohlédla, aby se dotyčný dostal na oběd opravdu až ze své pozice na konci, což někdy znamenalo i více než půl hodiny čekání. A pokud se některý takto potrestaný pokusil využít nepozornosti dozorující učitelky a snažil se vrátit na své původní výhodnější místo, vždy se našlo dost čekajících, kteří spustili povyk, jen aby nebyli předběhnuti.
Vzácně nastala i situace opačná. Když po obědě následovala další hodina a žáky, kteří měli službu, čekala nějaká složitější příprava, vyhledal je sám učitel v řadě a odvedl je dopředu. Vždy kráčeli hrdě v doprovodu učitele kolem dlouhé řady probodáváni závistivými pohledy těch, které takové štěstí nepotkalo.
A mohli bychom jmenovat podobné příklady ze světa dospělých. Zvláště za komunismu bývaly fronty běžnou součástí života. Aťuž to byly před vánoci fronty na pomeranče a banány nebo pravidelné fronty na maso. Ale stávaly se i fronty na dobré knihy a gramodesky. Dokonce byly svého času virtuální fronty nebo-li pořadníky na zahraniční auta. Pro některé to byl i předmět obchodu, protože prvenství v takové frontě se dalo výhodně zpeněžit
Být první, mít nějakou výhodnou pozici, to je v nás lidech zakořeněné. Boj o přežití. Někdy to může být holý boj o jídlo, ale v našich podmínkách je to spíš boj o peníze, o společenskou prestiž, boj o uznání v očích lidí kolem nás. Boj o první místo. Nebo aspoň boj o nějaké solidní místo, kde se můžu cítit jako jednička.
Jistě je ten příklad boje o první místo v řadě na oběd velmi zjednodušující. V životě je to často složitější. Jsou i mezi námi lidé, kteří ani nemusí stát v nějaké frontě v čele a přece se na díváme jako na ty, kteří jsou na špici: vedoucí, ředitelé, bohatí nebo vzdělaní a úspěšní. Když začneme přemýšlet, zjistíme, že je mnoho věcí, které jsou zdrojem prvenství. Od sportu až po majetek. Od vzhledu až po vzdělání. Můžeme tedy vidět tu otázku prvních a posledních v různé perspektivě. Když ji však začneme tímto způsobem zkoumat opravdu důsledně, zjistíme, že snad každý člověk je v určité společnosti, i v našem sborovém společenství v něčem první a naopak možná v něčem jiném poslední.
Tohle tedy není ten pravý pohled na život, na který Bible upozorňuje, že při něm dochází k dělení lidí na první a poslední. Ježíš sám mluví o těch, kteří se povyšují, Šalamoun o těch, kteří se vypínají, vyvyšují, lidová moudrost o pyšných. Je zde tedy míněno prvenství neslavné, negativní, které nesouvisí s tím, co člověk vlastní nebo jaké má vzdělání či vzhled. V Ježíšově pohledu může být pyšný a namyšlený i člověk, který nemá vůbec nic, který je bezdomovec. I ten se může povyšovat nad druhé. A naopak člověk s velkým majetekem nebo vysokým společenským postavením může být skromný, pokorný. To nám, kteří něco máme a finančně nestrádáme zní osvobodivě.
Ale na druhé straně je Ježíš realista. Dobře ví, že dobré společenské postavení, úspěch a bohatství představuje pokušení podlehnout pocitu, že jsem dobrý nebo možná skoro nejlepší ze všech. Proto říká ona slova v konkrétní souvislosti a v konkrétní společnosti. Už král Šalamoun mluví do společnosti těch, kteří se pohybují na královském dvoře, tedy v té společnosti nejvyšší. Nemluví o žebrácích a obyčejných lidech, o jejich společnosti, protože tam to pokušení cpát se dopředu je přeci jen něco jiného než u královského dvora. I Ježíš mluví k farizeům, k lidem společensky velmi dobře situovaným.
Ježíšovo slovo má za cíl narovnávat poměry ve společnosti. Pro bohaté a vysoce postavené je varováním, aby nepodlehli pocitu pýchy, pocitu, že jsou něco víc než ostatní lidé a že si také mohou víc dovolit. Takový člověk je veden k tomu, aby překračoval hranice své vybrané společnosti bohatých a zaměřil svou pozornost na chudé, odstrčené, zmrzačené či jiné, kteří stojí na okraji společnosti. Vztah k těmto lidem je pak jako lakmusový papírek, jako ukazatel nebo kontrolka, která bohatému a dobře situovanému reálně ukáže, jestli není namyšlený. Problém je totiž v tom, že pýchu a namyšlenost si my lidé nepřipouštíme. Nebo si snad myslíte, že ten farizej, který si sedl na přední místo o sobě věděl, že je namyšlený. Ne, takoví lidé jsou často skálopevně přesvědčeni, že jednají způsobem, na který mají jednoduše nárok a který odpovídá přirozeně jejich postavení. A dokonce, i když je někdo umravní a vykáže na jejich pravé místo, cítí to jako křivdu na sobě spáchanou nikoliv jako projev reálného stavu. Bratři a sestry, dejme si pozor, abychom takto nejednali. Bible nás ústy Ježíše varuje.
Ale ono Ježíšovo slovo není jen varováním pro pyšné a namyšlené. Je i zaslíbením pro pokorné a ponížené. Opět je toto slovo spojeno s realitou společnosti. Jsou tu chudí, zmrzačení, slepí, chromí – tedy ti, kteří tvoří dno či okraj společnosti. Každému, kdo má pocit, že se nachází na okraji společnosti, protože třeba má málo peněz nebo je jinak omezený, každého takového Ježíšovo slovo potěšuje a dává mu naději. Ty, které svět považuje za bezcenné, Bůh vyvoluje a dává jim cenu. A to cenu vyšší než všichni ti, kteří jsou v očích světa tolik cenění.
Tak nás Boží slovo nutí, abychom vyrovnávali společenské rozdíly, které panují. Vede nás k pravdivému pohledu na sebe sama, ať už podléháme pocitům pýchy a samolibosti nebo depresím či pocitům méněcennosti. Obojí Boží slovo napravuje a zmírňuje sociální napětí ve společnosti, kde žijí vedle sebe bohatí a úspěšní na jedné straně a chudí a neúspěšní na straně druhé. Boží slovo nás vede ke zdravému sebevědomí, které nepodléhá žádnému z těchto extrémů. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že tvůj pohled na nás je pravdivý, že nás usvědčuješ z hříchu, ale neodsuzuješ. Děkujeme ti, že tvé slovo nás vede k pravdivému vnímání sebe sama, ale i k nápravě našich nedostatků a dobrému způsobu života. Svým svatým Duchem nás stále provázej a veď, abychom směřovali do tvého království, kde každý z nás dostane svou odměnu. Amen
-pč-
