Čtení: Mt 6,25-34 | Text: Sk 26,1-8 a 24-29 | Písně: 96, 631, 196, S284, 409 | Pavel Čmelík

 

 

Audio záznam v mp3 zde.

 

Bratři a sestry, milí přátelé!

Což se vám zdá neuvěřitelné, že Bůh křísí mrtvé?! Toto zvolání, tuto řečnickou otázku apoštol vkládá do své obhajoby. Tato otázka zaznívá i nám. Písmo se ptá nás samých: což se vám zdá neuvěřitelné, že Bůh křísí mrtvé?
Podívejme se nejprve blíže na okolnosti, za kterých tato otázka zazněla. Pavel, vězeň pro Ježíše Krista, jak sám sebe apoštol charakterizuje v jednom ze svých dopisů, byl již dva roky ve vyšetřovací vazbě. Byl zatčen, když se proti němu vzbouřili Židé v Jeruzalémě. Jen o vlásek unikl lynčování rozvášněným davem svých odpůrců.

 

Protože ho chtěli v Jeruzalémě úkladně zavraždit i po zatčení, byl spěšně převezen do vězení v Cesareji, kde bylo sídlo římského místodržitele. A před tímto místodržitelem se Pavel obhajoval. Nejprve před Félixem, pak před jeho nástupcem Festem. Ani jeden z místodržitelů se neorientoval v otázkách židovského náboženství. Ani jeden z nich nemohl pochopit podstatu sporu, podstatu obvinění, které vúči Pavlovi vznášeli jeho protivníci. Oba věděli, že jde o spory náboženské, ale nevyznali se v nich. Proto nebyli schopni rozsoudit, zda pravda je na straně Pavla nebo na straně jeho židovských žalobců.

 

Můžeme tedy rozumět Pavlově upřímné radosti, když se mohl po dvou letech vazby postavit před krále Agrippu, který Židům dobře rozuměl. Jednalo se o Heroda Agrippu II., syna stejnojmenného vládce, o kterém se z 12. kapitoly knihy skutků dovídáme, že nechal v Jeruzalémě pronásledovat první křesťany, ale nakonec zemřel rozežrán červy. Agrippa, před kterým stál Pavel byl také pravnuk slavného Heroda Velikého, za jehož vlády se narodil Ježíš. Celý rod herodovců byl pevně a dlouhodobě spjat s židovským státem. Vztah všech herodovců k Židům byl ovšem ryze mocenský. Pokud se vyznali v židovských otázkách, tak to nebylo z důvodu jejich osobní víry nebo sympatií k vyvolenému lidu, ale především proto, aby židovský národ mohli lépe ovládat.

 

Přes všechny negativní mocenské předpoklady byl Agrippa pro apoštola Pavla konečně soudcem, s nímž lze hovořit nezaujatě a přece zasvěceně. Jestliže apoštol říká, že se pokládá za šťastného, že se smí hájit před Agrippou, pak to není zdvořilostní fráze, ani snaha nějak se tomuto vládci vetřít do přízně.

 

Vězeň Pavel stojí s pouty na rukou před mocnými, kteří si hoví na poduškách. Pavel má na sobě otrhané vězeňské šaty, jeho soudci jsou oděni do nádherných rouch. Nejde jen o soud. Jde také o prestižní společenskou událost, setkání místodržitele s králem za přítomnosti dalších vážených osob. Před nimi, jejichž moc je na první pohled každému zřejmá, stojí zdánlivě bezmocný muž. Jak se ukazuje z jeho řeči, je to skutečně jen zdánlivá bezmoc. Tento spoutaný vězeň má v sobě více svobody než všichni, kteří ho poslouchají. Má odvahu i samotného krále vést k víře v Ježíše Krista. S úctou, s vědomím před kým stojí, a přece s rozhodností, která všechny včetně krále udivuje. Kde se v tom člověku bere ta síla, ta přesvědčivost, ta rozhodnost?

 

Rozhodující se týká právě otázky zdůrazněné na začátku, otázky po zmrtvýchvstání Ježíše. Skončil Ježíšův život na kříži, v hrobě, nebo jej Bůh vzkřísil zmrtvých? Odpověď na tuto otázku rozhoduje. Ne jen ve smyslu, zda se stalo to či ono. Zda Kristus byl či nebyl vzkříšen. Pro Pavla je to otázka samotné podstaty naší lidské existence, samé podstaty naší lidské víry v Boha. Což se vám zdá neuvěřitelné, že Bůh křísí mrtvé?

 

Vám, vládcové, kteří pokynem ruky rozhodujete o žití či bezživotí svých poddaných. Vám, kteří vedete nesmyslné války, ve kterých hynou tisíce lidí. Vám, kteří neváháte vraždit své odpůrce, každého, kdo se vám postaví do cesty. Zdá se vám neuvěřitelné, že Bůh křísí mrtvé?

 

Jinak řečeno: Co by to bylo za Boha, kdyby nemohl křísit mrtvé? Jaký by to byl Bůh, kdyby neměl moc život znovu dát, když jej dnes a denně obnovuje, udržuje i dává povstávat novému stvoření? Jaký by to byl Bůh, kdyby nemohl udělat to, co my si ani nedovedeme představit? A jaká by to byla víra, kdyby se neupínala právě k takovému Bohu, který je schopen i suché kosti povolat k životu, jak píše prorok?

 

Apoštol nutí své soudce, aby hledali odpověď na jeho otázku. Tak se ukazuje paradox celé situace: vězeň má být vyslýchán, má odpovídat na otázky, které mu klade soudce. A v tomto případě je to naopak. Vězeň klade otázky svým soudcům a nutí je, aby si na ně odpovídali. Neslýchaná věc.

 

Ale nezapomeňme, že je to otázka položená i nám dnes: Což se nám zdá neuvěřitelné, že Bůh křísí mrtvé? Je snadné vnímat příběh apoštola jako příběh toho, který žil před dvěma tisíci lety, jako příběh poutavý, zajímavý, čtivý, dobrodružný. Těžší je přijímat tento příběh jako výzvu pro nás dnes, pro mě, pro každého z nás osobně. Ještě je možná snadné přijímat tento příběh v situaci, kdy smrt je daleko, nehrozí ani neobchází příliš blízko. Je snadné věřit, když smrt je jen barevnými skvrnami na televizní obrazovce, nepříjemným zvukem, který proniká do příjemného prostředí obýváku. Ale těžší je to právě tam, kde smrt přichází blízko, blizoučko, kdy útočí těsně vedle mne nebo přímo na mě.

 

Apoštol Pavel je nám příkladem člověka, který smrt znal. On sám měl i vlastní ruce potřísněné krví – vždyť, jak sám přiznává, pronásledoval křesťany a schvaloval jejich popravy, když se své víry nechtěli vzdát. Ale pak se musel postavit na jejich místo. Sám se stal pronásledovaným, ohroženým na životě. Sám zakoušel blízkost smrti a křehkost vlastního života. A právě v těchto situacích poznal tu nejhlubší pravdu, duchovní pravdu: v mé bezmoci se dokonává, uskutečňuje naplno tvá síla, Bože, Otče Ježíše Krista. Čím blíž byl smrti, tím víc prožíval, že je tu Boží moc, která smrt přemáhá. V tom je nám apoštol příkladem a povzbuzením, abychom neztráceli naději. Bůh, v kterého věříme, je Bůh, který má moc křísit i mrtvé. Je to Bůh, který tvoří člověka z prachu země a obnovuje život.

 

Apoštol Pavel také dobře věděl, jak velké, ale marné může být náboženské úsilí, které se chce dostat Bohu blíž, překročit hranice naší dočasnosti, dosáhnout přijetí u Boha, plněním různých pravidel života. Jako přísně vychovaný farizeus Pavel poznal, kolik energie je člověk schopen věnovat tomu, aby poznal Boha, aby pronikl do všech tajemství zkušenosti s Bohem, aby pochopil vše, co bylo o Bohu sepsáno ve svatých knihách. Rozuměl veliké náboženské touze, kterou prožíval společně s ostatními zbožnými, touze po zjevení Boha, po příchodu Mesiáše, který přinese věčný život. Znal tuto naději, kterou sdílel s celým židovským národem. Ale také poznal, jak může být tato naděje planá, zavádějící nebo přímo scestná, namířená proti Bohu, kterým se ohání.

 

Setkání před Damaškem apoštolovi otevřelo oči pro skutečného Mesiáše, který přišel, aby trpěl, aby byl obětí za naše hříchy a tak nás vykoupil. Splnění této naděje apoštol prožil, když se na své cestě nečekaně osobně setkal se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Víra v Ježíše ukřižovaného, kterého Bůh vzkřísil se pak stala apoštolovi obrovskou silou, hnacím motorem celého jeho života.

 

A v tom je tedy apoštol pro nás dodnes příkladem hodným následování, příkladem věrnosti Ježíši Kristu, příkladem víry, která poznala a prožila, že Bůh skutečně křísí mrtvé. Taková víra dává naději pro každý den. Máme posilu, abychom nemuseli žít starostmi, které nás přesahují, které jsou nad naše chápání i nad naše síly. Bůh, v kterého věříme má moc křísit mrtvé. To je naše vyznání, naše jistota i naděje s níž hledíme vstříc budoucnosti. Amen

 

Pane Ježíši, děkujeme ti, že ses nám dal poznat, že jsme se mohli setkat s tvou mocí v Duchu svatém. Děkujeme za tvou věrnost, která způsobila, že se k tobě nebeský otec přiznal i po tvé smrti. Prosíme pokorně, dávej i nám odvahu k víře, že ty jsi schopen učinit víc, než si dovedeme představit. Amen

Čtení: Mt 6,25-34 poslání: Fp 4,11-13 požehnání: Fp 4,7 písně: 96, 631, 196, S284, 409

Kategorie: Kázání