Čtení: Mt 15,10-20 | Text: 2 Kr 17,24-28 | Písně: 78,177, 176, 672, 486 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Před nedávnem jste mohli slyšet tento text jako první čtení. Je to však zajímavé méně známé místo z knih Královských a myslím, že stojí zato, abychom se nad ním více zamysleli.
Na prvním místě je třeba připomenout historické okolnosti, které jsou v pozadí čteného oddílu: Čtená epizoda se odehrála v 8. stol. př. n. l. Vyvolený lid tehdy žil na hranicích vlivu dvou mocných říší: na jedné straně to byl Egypt a na druhé straně Asýrie. Tyto dvě velmoci se čas od času střetávaly v hraniční oblasti svých vlivů, kde leželo i rozdělené království vyvoleného lidu – severní část Izrael s hlavním městem Samaří a jižní část Judsko s hlavním městem Jeruzalémem.
Kolem roku 730 př. n.l. si asyrský král Salmaneser V. podrobil severní část království, které se muselo zavázat k odvodu pravidelných poplatků do asyrské pokladny. Ale tehdejší izraelský král Hóšea se proti Salmaneserovi vzbouřil. Navázal kontakt s mocným sousedem z druhé strany, egyptským faraonem Sóoem a přestal odvádět poplatky Asyřanům. Doufal, že se s pomocí Egypta ubrání.
Ale, jak se v dějinách často stává, velký spojenec, kterému lichotí přízeň menšího souseda, když dojde na lámání chleba, v tomto případě na bitvu, dostane strach a ponechá vypočítavě svého slabšího partnera na holičkách. Přesně to se stalo Hóšeovi. Oklamaný a rozezlený Šalmaneser V. s armádou prošel izraelským královstvím až k hlavnímu městu Samaří, které po tříletém obléhání roku 722 př. n.l. dobyl a zničil.
Aby se snad neopakovalo to, co dřív, tedy, aby se místní obyvatelé proti asyrské nadvládě znovu nevzbouřili, nechal Salmaneser V. odvléct místní obyvatele daleko na severovýchod, až do krajiny na středním toku řeky Eufrat. Aby však izraelská země nezůstala pustá, přesídlil do ní obyvatele z jiných částí své veliké říše. A to už se tedy dostáváme k tomu, co jsme četli.
Nově příchozí obyvatelé byli pohané. O Bohu, kterého v zemi uctívali jejich předchůdci, nic nevěděli. Přišli samozřejmě vybavení svými bůžky a modlami, které uctívali doma, které znali. Ale narazili. V Izraelské zemi jejich bůžkové přestali fungovat. Četli jsme, že Hospodin na ně poslal lvy, kteří je dávili. Lev je silné zvíře. Jistě jsme docela rádi, že u nás ve volné krajině nežije. Stačí nám, když si lva prohlédneme v zoologické zahradě, kde je od nás oddělen bezpečnou mříží nebo sklem nebo hlubokým příkopem. Izraelci staré doby lva velmi dobře znali a v Bibli se o něm často mluví. Lvi byli v Palestině v biblických dobách hojně rozšířeni, vyhubila je až křižácká vojska ve 13. století n.l.
Jako symbol síly lev pronikl i do představ o Mesiáši: lev z Judy. Už budoucí král David, když chtěl přesvědčit Saula, že umí bojovat, připomněl, že při ochraně stád se postavil i medvědu i lvu a pokud neutekli, tak je zabil. Další takový známý vítěz nad lvem byl Samson. Síla, která porážela lvy byla u Samsona i Davida spojena se spoléháním na Hospodina, byla zvláštním Božím darem. A tento dar přistěhovalí pohané neměli ani neznali.
Proto přišli za asyrským králem s prosbou. Král měl do Izraele poslat některého z kněží, aby přistěhovalce naučil „řádu Boha té země". Takovéto vysvětlení bylo pro krále přijatelné. Za tím vysvětlením byla představa, že každý kousek země obývaný určitým národem nebo kmenem je ovládaný místním božstvem. Takovou představu měli zřejmě i oni přesídlenci. Přišli se svými bůžky, kteří fungovali tam, kde předtím žili a najednou jim byli k ničemu. Nedokázali je ochránit, nestačili na to, co se v nové zemi dělo. A tak bylo třeba ptát se těch, kteří v zemi úspěšně žili po celá staletí před nimi a kteří uctívali svého Boha, který jim zjevoval řády země, podle nichž žili.
Ovšem vypravěč, ten, kdo napsal čtený text, zdůrazňuje, že oni pohanští obyvatelé „se na začátku svého pobytu Hospodina nebáli". Stejně tak čteme o povolaném knězi, který se usadil v Bét-elu, že je učil, „jak by se měli bát Hospodina." Znát „řád Boha země" a „bát se Hospodina" je přeci jen určitý rozdíl. Domnívám se, že proto vyslanci před králem mluvili pouze o řádech Boha té země, protože kdyby řekli, že se obyvatelé mají učit uctívat, bát se Hospodina, král by jim to nedovolil. Vždyť on, král, byl ten největší a nejmocnější v celé říši. Jeho jediného se měli všichni bát a jeho jediného uctívat jako vládce a dárce nejvyšších řádů celé veliké říše. Vzhledem k tomu, že v jeho rozsáhlé zemi byla spousta místních božstev a bůžků, bylo pro krále přijatelné, aby se i Bůh vyvoleného lidu stal jedním z nich, jedním z mnoha. Proto neviděl ohrožení svého postavení, když povolil návrat jednoho z kněží do země, z níž byl se svými soukmenovci deportován.
Ten kněz se stal takovým starozákonním misionářem. Usadil se v Bét-elu. Snad bylo hlavní město Samaří v rozvalinách, ale Bét-el, to bylo místo, které mělo silnou a dobrou náboženskou tradici. Už od Abrahama to bylo místo, kde se lidé setkávali s Hospodinem, pravým Bohem. Samaří na tom bylo nábožensky nesrovnatelně hůř. Kdybychom četli další verše až do konce 17. kapitoly 2. knihy Královské, dověděli bychom se, jak to měl ten kněz misionář těžké: „Každý pronárod si udělal svého boha a postavil jej v domě na posvátných návrších, která udělali Samařané. Každý pronárod to udělal ve svém městě, v němž bydlel." (2 Kr 17,29) Následuje výčet různých bohů a zvyků, kterými jednotlivé pohanské národy uctívaly své bohy, včetně spalování vlastních synů v ohni.
Přesto, že usazené pohanské národy „se báli Hospodina, ale sloužili rovněž svým božstvům podle obyčeje těch pronárodů, z nichž byli přestěhováni." (2 Kr 17,33) Ačkoliv tedy jejich víra byla vzdálená ideálnímu stavu, přece už nikde nečteme o tom, že by lvi nadále pronásledovali usídlené obyvatelstvo. (doporučuji přečíst celou kapitolu až do konce). Připomíná se tu také rozdíl mezi vyvoleným národem a ostatními národy, mezi něž patří i tito nedobrovolní přistěhovalci do zaslíbené země. Boží nárok na absolutní věrnost je určen pouze vyvolenému lidu. S ním Hospodin uzavřel smlouvu. Proto Hospodinu nevadí, že pohané uctívají i nadále svá božstva a zároveň i jeho.
U vyvoleného národa však vadí, když kromě Hospodina uctívá i jiné Bohy. Nacházíme zde tedy zvláštní druh tolerance, tolerance dané samotným Bohem. Možná už tady někde můžeme najít základ pro mnohem pozdější zvěstování apoštola Pavla, který se dovedl přiblížit i k pohanským národům. Zvěstoval Krista a věřil v moc evangelia, které překročilo hranice jednoho národa vstříc všem ostatním národům, aniž by měnilo jejich svébytnost.
Přeci jen ještě zmiňme i souvislost s prvně čteným oddílem z evangelia, kde se Ježíš střetl s farizei v otázce dodržování předpisů, v otázce, co člověka znečišťuje, znesvěcuje. V pohledu oddílu z knihy královské, farizeové se chovali jako ti, kteří dodržují řády Boha země. Proto se s nimi Ježíš střetává, protože jim chce ukázat, že bát se Hospodina je víc než dodržovat jeho řády, řídit se jimi a znát je. Je to prospěšné, ale k věčnému životu, k tomu, aby člověk před Bohem obstál to nestačí. Přes lidské nitro Ježíš vede své posluchače k rozpoznání toho, co je důležité a co zachraňuje. Už ony jinak nábožensky pomýlené pronárody násilně nastěhované do Izraele tak mohou okoušet něco z Boží milosti, přestože ještě Boha plně neznají, ještě jim nebyl zjeven.
Je to myslím si i pro nás inspirace, abychom na jedné straně si byli vědomi, že na nás Bůh klade jako na ty, kteří se k němu hlásí, větší nároky než na lidi kolem nás. A také abychom připustili, že druzí lidé kolem nás mohou mít z našeho Boha užitek už tehdy, když ho „jen" zařadí do světa svých představ, aniž by se jich vzdali, jak bychom si my často přáli. Amen
Pane Ježíši,ty nám ukazuješ podstatu nebeského, Otce. Dávej nám odvahu, abychom se k tobě beze strachu a upřímně přiznávali jako ke svému Spasiteli, ale dej nám i dostatek tolerance a trpělivosti, abychom hned nečekali totéž od druhých lidí, kteří třeba projeví o víru zájem. Amen
-pč-
Čtení: Mt 15,10-20 poslání: Mt 9,13 požehnání: Ř 15,13 písně: 78,177, 176, 672, 486
