Čtení: Lk 13,22-30 | Text: J 4,19-26 | Písně: 42,672,618,176,253 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé,
čtené části rozhovoru Ježíše a ženy předchází známější rozmluva o vodě života. Setkání probíhá v poledním vedru u Jákobovy studny u samařského města Sychar. Učedníci odešli do městečka koupit něco k jídlu. Zatímco Ježíš čekal u studny, přišla k ní ona žena. Ježíš ji požádal o vodu. Žena však místo vody začala řešit jak to, že Ježíš jako Žid se s ní, Samařankou, vůbec baví, když Židé Samařany obecně pohrdali. Považovali je za sektáře.
Samařané totiž uznávali pouze 5 knih Mojžíšových (Zákon). Ve 4. stol. př. Kr. postavili na hoře Garizim svůj chrám. V r. 128 př. Kr. jim ho dal zbořit Jan Hyrkán, židovský král a velekněz v jedné osobě. Ale hora zůstala bohoslužebným místem, kam Samařané chodili uctívat Boha. Samařané také očekávali Mesiáše, stejně jako Židé, ale nikoli z pokolení Juda, z něhož pocházel král David, ale z kněžského pokolení Lévi. Věřili, že Mesiáš přijde a obnoví pravý kult, pravý způsob uctívání Boha. Tolik pro vysvětlení pozadí onoho rozhovoru.
Jisté je, že ta žena měla odvahu otevírat citlivé, sporné otázky týkající se náboženských sporů mezi Židy a Samařany. Ježíš reaguje stejně upřímně, ale tlačí rozhovor na osobní rovinu. Když žena sama projeví přání získat onu vodu života, kterou nabízí Ježíš, dostane se jí odpovědí podmínka, aby přišla i se svým mužem. Žena přiznává, že muže nemá a Ježíš konstatuje, že těch mužů měla již pět a ten, se kterým nyní žije, není její muž. Ježíš ovšem tuto skutečnost konstatuje, neřeší ji po stránce mravní a i pro ženu je tohle konstatování především důkazem toho, že Ježíš je vidoucí, ten, který ví víc než ostatní lidé, tedy prorok. A to už jsme četli.
Ježíšův rozhovor s ženou u studny je velmi současný. Mluví se dnes o úpadku mravů. Manželé se rozvádějí, mnozí střídají partnery a už to ani nikomu nepřipadá příliš divné. Zatímco tehdy v Sychar taková žena chodila pro vodu v poledne, tedy v době, kdy tam žádné jiné ženy nebyly, protože se styděla nebo měla strach, jak se k ní budou druhé ženy chovat, dnes má většina lidí názor, že je to každého osobní věc, jak a s kým žije.
Ježíš místo debaty o tom, kolik má mít žena mužů a jak s nimi má žít, vede rozhovor o uctívání Boha. Myslím, že to není náhoda a není to v Ježíšově případě rezignace na mravní nároky života, rezignace na Desatero a další ustanovení v Písmech. Není ani náhoda, že o správném uctívání Boha Ježíš hovoří v souvislosti s živou vodou. S tou vodu, kterou u něho lze získat a ten, kdo ji bude v sobě mít, sám se stane pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. Jakoby se chtělo říct, že i ty největší problémy života, s nimiž se člověk potýká, se nevyřeší pouhým mravním ponaučením. O to tu nejde. Ve skutečnosti jde o uctívání Boha. Kdo najde správný způsob uctívání Boha, tomu se pak vyřeší i zásadní problémy běžného života.
Jako Kristovi následovníci se musíme ptát sami sebe: Mám v sobě pramen vody živé, o kterém mluví Ježíš? Je ve mně zřídlo věčnosti? A další otázka zní: Uctívám správně Boha? Uctívám Boha v Duchu a v pravdě?
Ona žena s Ježíšem řešila, zda se Bůh má uctívat na hoře Garizim nebo v Jeruzalémském chrámu. Problémem bylo místo. Správné, svaté místo, kde je Bůh přítomen. Jak rádi bychom si takové místo vymezili. Jak rádi bychom stanovili jeho souřadnice. Stačilo by tam přijít, přijet nebo přiletět jako poutníci do Mekky nebo do Jeruzaléma. Ale ctít opravdově Boha, znamená ctít ho nikoliv v závislosti na správném místě, ale v Duchu a v pravdě. Jestliže mluvíme o uctívání v Duchu a v pravdě, jistě máme pocit, že jde především o naše vnitřní rozpoložení, se kterým se k Bohu obracíme. Mít Boha v srdci. To zní také velmi moderně.
Čas od času se mi stane, že se dostanu do rozhovoru s nějakým neznámým člověkem. Když se dozví, že pracuju jako kazatel v církvi, často se trošku podiví. Ale vzápětí začne tvrdit, že on sice do žádného kostela nechodí, ale Boha rozhodně má v srdci. Mít Boha v srdci je jistě veliká a dobrá věc. Jen mě pak napadají otázky, které musím klást i sám sobě: Jakého Boha máš člověče v srdci? Jakým pramenem se ti stává? Je to pramen vody života věčného nebo pramen ukájející jen tvé vlastní sobecké touhy? Není to jen pramen endorfinů pro tvůj mozek? A jak toho svého Boha v srdci uctíváš? Není to tvé uctívání ve skutečnosti jen neomaleným výlevem tvých pocitů či náboženského přesvědčení?
Co to tedy znamená, když máme uctívat Boha v Duchu a v pravdě? Ježíš, na rozdíl od mnoha dnešních lidí, nezavrhuje uctívání v chrámu, na konkrétním místě a ve spojení s příslušností k určité skupině lidí. Ježíš se hlásí k tomu, že je Žid a docela nemoderně (z pohledu dnešní doby) dává najevo, že oni jako Židé mají to správné poznáná na rozdíl od nich, od Samařanů (Spása je z Židů). A ta žena, snad, aby rozhovor odvedla někam do autu, začne mluvit o tom, že má přijít Mesiáš a teprve až on přijde, poví všechno, jak se co má dělat, jak tedy se má uctívat Bůh. A na tenhle její úhybný manévr v rozhovoru, Ježíš reaguje přiznáním svého Mesiášství (Já jsem to, ten, který k tobě mluví). Většinou svědčí evangelia o tom, že lidé kolem Ježíše v něm rozpoznali sami Mesiáše a vyznali ho. V tomto ojedinělém případě se Ježíš ke svému Mesiášství sám hlásí. Žena už nemá výmluvu. Pokud jde o uctívání Boha, má před sebou toho, který jí „oznámí všecko", co potřebuje ke správnému uctívání vědět.
Když si tedy klademe otázku, podobně jako ona žena, jak má člověk uctívat Boha, pak nám nezbývá než hledat u Ježíše. Jestliže on říká, že správné uctívání Boha se děje v Duchu a v pravdě a my se ptáme, co to konkrétně znamená, pak Ježíš nám svým životem ukazuje odpověď. Nejde tedy jen o návštěvu kostela, nejde jen o to, že jsem ve společenství věřících, že patřím k Božímu lidu. To všechno, jak vidíme na Ježíšově příkladu ke správnému uctívání Boha patří. Neuctívají správně Boha tedy ti, kteří tvrdí, že mají Boha v srdci, ale nepotřebují žádné společenství ani žádné zvláštní místo, kde by Boha uctívali. Nemají ale pravdu ani ti, kteří tvrdí, že jedině uvnitř společenství věřících a na k tomu určeném místě se děje to pravé uctívání.
Ježíš žil ve společenství, pohyboval se mezi lidmi své víry a navštěvoval chrám. Ale nevyhýbal se ani nevěřícím nebo – jak dnešní rozhovor dokazuje – ani podle našich měřítek sektářům. Studoval Písma – a znal je, ale také pomáhal nemocným, opuštěným a zklamaným. Odcházel i do samoty, kde se modlil, nevyhýbal se však ani bujarým oslavám, kde tekly proudy vína. Hovořil s kolaboranty a nevěstkami i s prostými rybáři i se vzdělanými učenci. Nenajdeme společenskou vrstvu, kterou by Ježíš nějak zavrhl nebo se s jejím příslušníkem odmítl bavit.
Teprve když přemýšlíme o Ježíšově životě a jeho způsobu jednání, poznáváme konkrétně, co to znamená uctívat Boha v Duchu a v pravdě. Od nejasných a tajemných dálek ducovního světa, od pohnutek vlastního nitra nás Ježíšův příklad směřuje ke konkrétním slovům Písma, do společenství věřících, do církve, ale i k lidem, kteří potřebují naši pomoc, ale i do samoty. Když poznáváme jaké nároky má Bůh, aby ho člověk mohl opravdově uctívat, poznáváme jaká je to úzká brána, kterou jsme nuceni projít. Nezbývá nám, než přicházet k Ježíši stále znovu s prosbou o jeho Ducha svatého, který nám ukáže pravdu a který sám nás také činí schopnými opravdového uctívání Boha. Naše jediná naděje spočívá ve veliké lásce Boží zjevené v Ježíši, v jeho oběti na kříži. Má-li být naše uctívání Boha v Duchu a v pravdě, pak musíme začít u vyznání svých vlastních vin a přijetí odpuštění. Tak se nám otvírá cesta ke skutečné svobodě, kde Duch Boží může přicházet ke slovu ve všem co děláme, čím žijeme. Pak se stane uctívání Boha každodenní součástí našeho života. Amen
Pane, děkujeme, že nám ukazuješ, jaká je Boží vůle, jak máme i Boha samotného uctívat, jak on sám si to přeje. Prosíme otevírej nám oči, abchom opravdově v Duchu a pravdě našeho nebeského Otce uctívali a nenechali se mást všelijakými zmatky tohoto světa i našeho nitra. Amen
Čtení: Lk 13,22-30 poslání: Ef 5,15-20 požehnání: Ef 6,23-24 písně: 42,672,618,176,253
