Čtení: Lk 10,38-42 | Text: Kol 1,15-23 | Písně: 1, 433, 373, 689, 331 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Čtený oddíl začíná chvalozpěvem o Kristu. Kdo to je Kristus? Kdo to je Ježíš? Apoštol vznešeným, slavnostním hymnem odpovídá: On je obraz neviditelného Boha a tím je vlastně prvorozený mezi vším stvořením. Mezi Bohem a stvořeným světem je Boží Syn, Ježíš Kristus. Je prostředníkem skrze kterého podle apoštola bylo uskutečněno stvoření všeho viditelného i neviditelného. On je i prostředníkem skrze kterého se člověk spolu s ostatním stvořením smí obracet k Bohu Otci.
Kristus je hlavou těla, totiž církve. Jako ten, kdo byl první z celého stvoření vzkříšen k novému životu je Kristus prvorozený z mrtvých, tedy ten, kdo na tomto světě zemřel, ale znovu se narodil vzkříšením do Božího království.
Nejdůležitější je však závěr Pavlova chvalozpěvu, kde zdůrazňuje, že v Kristu bylo smířeno všecko, co je, jak na zemi, tak v nebesích s Bohem. Kristus tedy přinesl záchranu úplně celému světu. Nejen všem lidem, ale všemu tvorstvu, celému porušenému stvoření. A toto smíření přinesla, způsobila jeho krev prolitá na kříži. Apoštol vidí Kristovu smrt jako oběť smíření za hříchy světa.
Když apoštol takto spojuje Krista úplně se vším, mohou nás napadat některé provokativní otázky: Znamená to, že Kristus je taky spojen s válkami, koncentračními tábory a dalšími hrůzami z historie i současnosti? Je spojen i se všemi každodenními událostmi, které se dovídáme v TV? I s dopravními nehodami, s krádežemi a vraždami? Znamená to, že je také spojen s všelijakými zločinci, násilníky a podvodníky? Je Kristus spojen i s naší světskou vládou?
A když skrze Krista povstalo úplně všechno na světě, platí to i o nekřesťanských náboženstvích, o hinduismu, islámu, taoismu a mnoha dalších? A co satanismus, alkoholismus, závislost na drogách a plno dalších mocností a nemocí, které člověka ničí a dovedou mu udělat ze života peklo? A když už jsme u těch mocností a sil, co satan? ten vládce všech temných sil? Stál snad i na počátku jeho vzniku Kristus?
Takovými otázkami bychom se však pokoušeli poněkud překroutit apoštolovu výpověď. Důležité je nepominout závěr jeho chvalozpěvu. Jestliže apoštol mluví o Kristu jako o tom, který je za vším, co je, za viditelným i neviditelným a můžeme dodat za minulým, současným i budoucím, pak mu jde o spásu, o záchranu všeho. Apoštol právě proto, že dobře vidí jak veliká a hrozná je zkaženost a porušenost světa, právě proto zdůrazňuje, že Kristova oběť na kříži na tuhle všechnu zkaženost a porušenost stačí. Nic není z jeho působení vyňato, není místa ani události, do které by Kristus nemohl vstoupit působením své spásné a usmiřující moci.
Ve svém chvalozpěvu apoštol zveřejňuje slavné tajemství, které mu bylo dáno poznat a které předává dalším lidem. Nadpisem „Slavné tajemství" oddělují autoři překladu B21 zbytek celé kapitoly za chvalozpěvem. Je to slavné tajemství, podobně jako poklad ukrytý v poli ve známém podobenství. Tajemství působení Božího království spočívá v tom, že není místa, kde by nemohlo přijít. Vždyť i ve vyznání víry říkáme, že Kristus sestoupil do pekel, tedy do těch míst, kde máme představu, že nemůže vládnout nikdo jiný než satan.
Když apoštol takto ve svým hymnu vyjádří, kdo to je Kristus a jak a kde všude působí, přejde do osobní roviny. Připomíná svým adresátům, křesťanům v Kolosech, že i oni bývali Bohu odcizeni a nepřátelští, ale poznali a prožili smíření s Bohem skrze oběť Ježíšovu a tak mohou předstupovat jako očištění před Boží tvář.
Je to velký skok v myšlenkách, které před nás apoštol předestírá. Od kosmického, všeobjímajícího a všemocného Boha a jeho Syna Ježíše k Bohu ryze osobnímu, konkrétnímu a individuálnímu. Někdy je těžší věřit působení Boha v malých, osobních věcech než v tom rozměru neosobním, cizím, velikém a vzdáleném. O těch vzdálených věcech dovedeme my lidé někdy i dlouze debatovat a rozumovat. A často jsou tyto debaty stejně užitečné jako hospodské řeči o vládě a politice. Ale Písmo nás slovy apoštola vede na osobní rovinu. Bratře, sestro, každý z nás přijal Ježíše do svého života. Přeci jsme poznali osvobozující moc evangelia! Nebo ne?
Povšimněme si, jak apoštol mluví jako o minulosti o stavu, kdy jeho adresáti žili odcizení a nepřátelští Bohu, což se projevovalo způsobem myšlení a také skutky. To bylo. To je minulost, kterou apoštol připomíná, aby si kolosští křesťané uvědomili, z čeho vyšli. A je to i pro nás důležité, když se nám zdá, že naše víra je možná až fádní, všední a samozřejmá, abychom pohlédli na druhou stranu, abychom si připomněli, v jakém světě se žije bez víry, jaké nepřátelství a odcizení tam je.
Ovšem z toho stavu odcizení a nepřátelství vúči Bohu se kolosští nedostali nějakým mravním úsilím, dobrými skutky, ale přijetím Kristovy oběti za své hříchy. Když si uvědomím, že kvůli mně, kvůli mým hříchům, mým konkrétním zlým myšlenkám a činům Kristus umíral na kříži, pak mohu i já osobně přijmout odpuštění. Kristus se neobětoval jen tak, protože by byl bezradný nad zkažeností světa, protože by ho zkaženost světa udolala. On se obětoval, aby zkaženost a porušenost světa přemohl. To je naše víra, která vyvěrá z osobního poznání. To je tajemství, které i nám každému je zjeveno. Bylo nám zjeveno proto, abychom každý sám za sebe přijal tuto očišťující oběť jako skutečnost jednou provždy platnou pro svůj život. Můj život i život každého z vás, bratři a sestry, je očištěn mocí Kristovy oběti. Očištění vede k usmíření, neboť svatý Bůh nemůže přijímat nic znečištěného. Proto smíme skrze očisťující moc evangelia přistupovat s důvěrou k Bohu.
K našemu očištění tedy nejsou zapotřebí naše dobré skutky. Ty jsou až zpětně projevem skutečnosti, že jsme očištění. Proto naše dobré skutky neslouží k naší osobní chvále, ale jsou výhradně určeny k oslavě toho, který nás očistil, totiž k oslavě Boha skrze jeho Syna Ježíše. Ani naše usilovné modlitby, ani náš zbožný život, prosby a chvály, nic z toho není samo o sobě nějakou naší cestou k Bohu, ale naopak projevem té skutečnosti, že v Bohu jsme, že s ním komunikujeme, že o něm víme a že se radujeme z jeho přítomnosti v našem životě.
Že by tedy na nás vůbec nezáleželo? Všechno je na Bohu a na nás nic? Přeci jen apoštol, ač tolik zdůrazňuje Boží moc a všudypřítomnost jeho působení, přeci v jeho pohledu zůstává člověk v jedné věci svobodný a závislý na sobě, na svém rozhodování. V 23. verši tuhle jedinou podmínku apoštol připomíná slovy „pokud ovšem" Tahle dvě slůvka spojují Boží mocné působení s naší lidskou svobodou. „Pokud ovšem zůstáváte pevně ukotveni ve víře" (překlad B21).
To je první a základní podmínka: Být pevně ukotven. Byli jsme před nedávnem s rodinou u moře v Chorvatsku a tam měl kdosi motorový člun ukotvený na hladině asi padesát metrů od břehu. Ten člun byl na volném moři, ale stále na jednom místě, i když na něho tlačily všelijaké proudy, někdy se do něho opřel vítr nebo jím zmítaly vlny. Ten člun měl dobrou kotvu a tak zůstal na místě. Být ukotven znamená žít v tomto světě vystavený všelijakým vlivům a přece s něčím pevným a stálým. Mě se líbí tohle přirovnání, protože ukotvení nepotřebuje člun vytažený na břeh nebo skrytý v nějakém bezpečném přístavu. Ukotvení potřebuje člun vydaný na pospas širému moři. Tak i my jako křesťané žijící ve světě potřebujeme dobré ukotvení stejně jako ho potřebovali tehdy v Kolosech.
Co je tedy tou kotvou, od které se nemáme nechat odtrhnout? Čeho je obrazem? Apoštol ji zde definuje dvěma slovy: „naděje evangelia". Naděje je něco, co je ještě i před námi. Už to máme, už to prožíváme, už víme, o co jde… a přece je to stále něco, co je před námi, o čem víme, že v plnosti prožijeme v budoucnosti. Apoštol je tak i v myšlence ukotvení realista. Nedělá si iluze, že bychom už nyní ve všem pevně obstáli. Je to takový korektiv předcházejícího chvalozpěvu, z něhož by mnohý mohl apoštola považovat za takového naivního a klamného křesťanského panteistu, který nevidí, jak veliký je rozpor mezi skutečností tohoto světa a toho, o čem apoštol tvrdí, že je v celém světě dosažitelné.
Apoštol upozorňuje, že jde o naději evangelia, která je všude v tomto světě dosažitelná. Počítá s tím, že i křesťan bude člověkem vystaveným všelijakým potížím a nedokonalostem nejen ze světa kolem něho, ale i ze svého vlastního nitra. Setrvat ve víře, v naději evangelia, v naději z dobré zprávy o odpuštění a smíření s Bohem, je však pro apoštola něco platného provždy a všude, byť skutečnost může být cíli této naděje ještě vzdálená.
Je to jako když se člověk zamiluje. I když milovaného člověka nevidí, protože je vzdálen, přece stále žije jen pro něho, kudy chodí tudy na něho myslí a snaží se dělat všechno tak, aby se mu zalíbil. Láska je spojená s touhou a s nadějí. Pro zamilovaného je největší nadějí, tím největším na co se těší, setkání s milovanou osobou. Pro nás křesťany je tou největší nadějí budoucí setkání s Kristem. Víme, jaká je jeho vůle. Známe jeho Ducha svatého, který nám přichází na pomoc v našich pochybnostech a selháních. Proto nepřestáváme žít pro něho, protože víme, že jeho láska k nám je mnohem větší a dokonalejší než naše láska k němu. Proto nás on sám přitahuje, proto je nám kotvou a nikoliv zátěží, je nám duchovní posilou a trvalou nadějí za všech okolností. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi nám dal poznat svou velikou lásku, kterou ke každému z nás máš. Děkujeme za odpuštění našich vin, které smíme prožívat každý den znovu a znovu. Prosíme, veď nás, abychom jednou mohli dojít až do chvíle, kdy se s tebou setkáme tváří v tvář. Amen
