Čtení: Mk 6,14-29 | Text: 1 Pt 2,11-17 | Písně: 66, 195, 572, 632, 489 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Ten dnešní text tvoří sice pouze 7 veršů, ale je tématicky nabitý až nepřehledný. Mluví se v něm o tom, že jsme na tomto světě cizinci bez domova, že máme bojovat proti tělesným vášním, že máme žít dobře mezi nevěřícími kolem nás, aby naše dobré skutky zacpali ústa těm, kteří nás kritizují a nevěřící pak také mohli vzdát slávu Bohu. Mluví se zde o tom, že se máme podřídit každému lidskému zřízení, protože vlády jsou na této zemi, aby trestaly zlé a odměňovaly dobré. Apoštol zdůrazňuje, že jsme svobodní a že svoboda je nám dána ne proto, abychom si dělali, co se nám zlíbí, ale abychom byli Božími služebníky.
Připomenu ještě, že v předchozí části epištoly, kterou jsme nečetli, se mluví o vyvolení, o tom, že křesťané jsou Bohem vyvolený zvláštní lid, královské kněžstvo. Snad proto i čtený oddíl začíná oslovením „milovaní". Jsme milovaní láskou Boží, která nás vyvolila, abychom byli svědky víry. Bůh nám dal poznat svou velikou lásku, která se ukázala na jeho synu Ježíši. My jsme se s touto láskou setkali jako s něčím zvláštním, mimořádným, neobvyklým, jako s něčím, co se vymyká běžným způsobům a řádům tohoto světa. Setkali jsme se s Boží láskou, která nás nezatratila pro naše viny, ale pro Ježíše Krista nám je odpustila a tak nám dala svobodu a také nový rozměr, nový řád do našeho života. Apoštol Petr zdůrazňuje, že z této skutečnosti, z toho, čeho se nám dostalo, vyplývají i určité požadavky na náš život.
Všechny požadavky shrnuje poslední, 17. verš: „Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte a krále ctěte." Vezměme to od prostředka, od toho, co je nejdůležitější, jak nám Písmo na mnoha místech připomíná. Na prvním místě je „bázeň před Hospodinem." „Boha se bojte" říká apoštol, doslova řecky „theon fobeisthe". Uvádím originální řecké znění, protože z něho může zaslechnout cizí slovo, které se používá i v češtině: fobie. Arachnofobie (strach z pavouků), klaustrofobie (strach z malých prostor) patří snad k těm nejznámějším. Takové fobie lékaři považují za psychické poruchy. Ony totiž překračují rozumové schopnosti. Člověk trpící fobií ví, že to je zbytečné, že se nemá bát, ale stejně dobře ví, že když se vyskytne nějaká situace, která u něho vyvolává fobii, stejně se neubrání a podlehne strachu. Fobie, které pojmenovává lékařská věda člověka omezují, zbavují svobody.
Ale Petr mluví o fobii z Boha, která naopak přináší člověku svobodu. Rozdíl proti těm lékařsky definovaným fobiím a bázní před Hospodinem je právě v tom, že ta druhá vede ve svém důsledku ke svobodnému životu člověka, že není omezením, ale ochranou před tím, co je zlé. Ovšem základ bázně před Hospodinem je podobně iracionální, podobně mimorozumový jako základ zmiňovaných fobií.
Dovolte jedno osobní svědectví: Na pasekách nad chalupou máme les. Před léty, ještě za socialismu si přes les vyjezdili družstevníci zkratku. Protože jim sem tam některý strom zavazel, tak ho pokáceli. Ale sousední porost před nedávnem vytěžili a v lese u nás se tím pádem rozsvětlilo a po čase se objevil pěkný nálet nových buků, jedliček aj. stromů. Začal jsem je i zakapávat, aby je v zimě neokousala zvěř a vyčistil jsem nálet od plevelných dřevin. Bylo nám však s manželkou líto těch malých stromečků, které každou chvíli někdo pojezdil, zvláště, když tam žádná cesta nevede. Tak jsem minulé dva roky jednak upozorňoval sousedy, že tam cesty není a z každé strany jsem do vjezdu dával hromady všelijakých větví a kmínků. Jenže po čase to vždy někdo odtahal nebo prostě rozjezdil traktory. Občas jsem si i říkal, že by bylo nejlepší podříznout některý ze starých smrků, které tam rostou a shodit ho přes vyjetou cestu. Ten by už ani traktor nepřejel. Nakonec jsem to ale vzdal a řekl jsem si, že to zas taková hrůza není a vím, že to také není vždycky jednoduché se někam v lese dostat.
Asi před měsícem mi manželka jednoho dne volala, že na pasekách přes noc fučel velký vítr a zlomil nám dva smrky nad chalupou. To už bylo v době, kdy jsem na ochranu náletu nijak nemyslel. Když jsem pak však přijel a uviděl, co se stalo, přepadlo mě mrazení. Dva veliké smrky, které byly od poloviny dvojáky, jakoby někdo přesně pod tím rozdvojením chytl, ukroutil a hodil přes tu vyježděnou cestu tak, že se nedá ani největším traktorem přes ně přejet, ani je nelze nijak objet. A navíc uprostřed porostu, kde ještě nerostou žádné nové malé stromečky. Troufám si říci, že v tu chvíli, kdy jsem tam stál a docházely mi všechny souvislosti, pocítil jsem bázeň před Hospodinem.
Jistě, pro toho, kdo to neřešil, kdo nezná pozadí, to může být náhoda: každou chvíli někde v lese vítr zlomí strom. Ale právě v tom je podstata víry, podstata bázně před Hospodinem, že člověk sám něco řeší, něčím žije, o něco usiluje a najednou mu do toho všeho zasáhne vyšší moc tak, že nemá slov. Jen vidí, že Bůh je a jedná jako ten, kdo má moc. Kdybych to měl stručně vyjádřit po způsobu žalmů, řekl bych: Hospodine, ty sesíláš vichr, lámeš koruny smrků a vrháš je do cesty svévolníkům.
Bázeň, stejně jako láska je ze své podstaty silnější než rozum a věřím, že všude, kde se v Bibli mluví o lásce k Bohu, mluví se současně i o bázni před Hospodinem. Milovat Boha znamená uvědomovat si, že mám vztah k někomu, kdo mě nekonečně přesahuje, kdo je tak překvapivě mocný až to vyvolává bázeň. Jestliže se tedy na začátku dnešního oddílu mluví o tom, že jsme milovaní a na konci o bázni před Hospodinem, pak se tyto dvě myšlenky vzájemně doplňují. Miluje nás ten, který budí bázeň svými činy. O tom nám svědčí už mnozí žalmisté a proroci.
O lásce se mluví i v tom posledním verši: máme milovat „bratrstvo", jak píše doslova ČEP i kral. Překladatelé prominou, ale slovo bratrstvo ve mně vyvolává dojem, že se jedná o nějakou zednářskou lóži nebo Bratrstvo kočičí pracky z Rychlých šípů. Ani nejnovější překlad „sourozenci" (B 21) přesně nevystihuje, o co jde. Asi nejpřesněji lze ten termín vyjádřit slovním spojením: bratři a sestry ve víře. Máme milovat ty, kteří jsou nám nejbližší, kteří tvoří společně s námi rodinu víry. Bratrská láska ať mezi vámi zůstává, dočteme se v jiné epištole. Zvláště pro Jana je láska ústřední téma, láska k Bohu, ale i prakticky žitá láska ve sborovém společenství. Tedy bázeň před Bohem jako osobní vztah k Bohu a láska ke spolubratřím jako důsledek této bázně patří k sobě a patří do života společenství křesťanů.
Vztah navenek, k lidem mimo sbor, Petr odlišuje. Ten shrnující verš začíná výzvou, že ke všem lidem máme mít úctu. Možná neškodí zdůraznit, že je řečeno ke všem, tedy i k bratrům a sestrám ve sboru, které máme milovat, máme mít i úctu. Někdy se mi zdá, že blízké vztahy se mohou stávat až žoviálními, že se z nich úcta, respekt může docela vytrácet. Úcta k druhému člověku, ať je to kdokoliv, patří k základu vztahu křesťana k druhým lidem obecně. K tomu nás epištola nabádá.
Zajímavé v tom posledním verši je, že úplně stejně, stejným slovesem v ř. textu, vymezuje vztah ke králi, k vladaři. Mluví se o něm sice zvlášť, ale náš vztah k němu má být stejně uctivý jako ke všem ostatním lidem, třeba k poslednímu bezdomovci. Tedy, nemáme podléhat ani tomu, že bychom na ty, kteří vládnou nadávali. To je, zdá se mi, náš největší problém. Ale ani nemáme vládce uctívat jako nějaké nadlidi, jako někoho mimořádného v božském smyslu. Myslím si, že je dobré to připomenout právě dnes: včera skončily volby zastupitelů na vsetínskou radnici. Naše radní, paní starostku nebo pana starostu máme mít v úctě. Mají totiž určité poslání, které je dané Bohem.
Povšimněme si, že Petr jejich poslání nedefinuje pouhým zřízením, pouhou institucí či funkcí. Petr jasně říká, že jejich posláním je trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře. Tady někde je hranice i naší křesťanské úcty. Naše úcta k druhým lidem, včetně těch, kteří vládnou má být uvědomělá. Nemá být slepá. Mít úctu k vládcům někdy právě může znamenat jednat s nimi upřímně, mít odvahu upozornit je na to, co nedělají dobře. Pro takové jednání jistě potřebujeme základ v bázni Boží, v síle, která nás zbavuje strachu z vládců a lidí v moci postavených. Tak jako Jan Křtitel, který se nerozpakoval Herodovi narovinu říct, co dělá špatného, i když se pak dostal do vězení a přišel o život.
Ale v těch Petrových myšlenkách a výzvách je skrytá veliká naděje pro křesťany ve společnosti. Jako křesťané máme jednat dobře, máme dělat to, co prospívá i společnosti kolem nás, druhým lidem. A takové činnosti se podle Petra i od dobré světské vlády může dostat ocenění. Jsme rádi, že čas od času se takové věci stávají a minulý týden jsme něčeho takového byli svědky.
Je na naší křesťanské i občasnké odpovědnosti, abychom s úctou k druhým lidem ale současně s bázní Boží působili ve společnosti. A je-li třeba, abychom měli i dovahu nazvat dobré dobrým a zlé zlým. Ne vždy v tom mají lidé kolem nás jasno, ne vždy k tomu mají odvahu. Nám bylo dáno něco důležitého poznat a Písmo nás vybízí, abychom si to nenechávali pro sebe, abychom to ani nepěstovali jen mezi sebou, ale abychom přinášeli i společnosti kolem nás něco z poznané Boží pravdy. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti za slovo Písma, které nám pomáhá orientovat se ve společnosti a je nám i posilou, abychom se drželi toho, co je dobré. Prosíme, stůj při nás svým Duchem sv. a ukazuj nám, jaká je tvá vůle pro jednoho každého z nás. Amen –
– čtení: Mk 6,14-29 poslání: 1 Tm 2,1-2 požehnání: Ř 15,13 písně: 66, 195, 572, 632, 489
