Čtení: Žalm 121, Deuteronomium 34: 1 – 7, Jan 16 : 20 – 24 | Text: Skutky apoštolů 20 / 17 – 38 | Písně: 164, 480, 367, 648, 198 | Bernard Martin
Interpretační klíč v rukou usnuvšího Eutycha.
Úryvek, který bezprostředně předchází Pavlovo loučení, nám podává klíč k pochopení úžasné knihy, sepsané a napsané vzdělaným a elegantním autorem lékařem Lukášem. Knihu nechal nedopsanou: je na nás, abychom ji dopisovali, až dějiny lidí s Bohem vyústí do jeho království.
Mladík jménem Eutychus – v řečtině obšťastněný – nudí se při naslouchání Pavlovým projevům, usne a spadne z třetího patra. Poplach v přízemí, všichni křičí, že je mrtev, načež Pavel suverénně: „ upokojte se, je v něm život!" Přivedli toho mládence živého, a byli velice potěšeni. „ … a vstoupiv, lámal chléb a jedl, a kázání jim učiniv dlouho až do svítání, tak odšel pryč…"
Skutky apoštolů nejsou pohádkami…jako mohutná loď se kymácejí a kývají mezi vichřicemi a souženími na levoboku, na pravoboku však se dějí uzdravení, obrácení, smíření, chvalozpěvy a nový život: pokaždé se zdá, že život je temnem pohlcen, a hle procitne zas! Pavel, Hospodinův neklidný a houževnatý poutník nevede spořádaný a poklidný život venkovského faráře, který jsem vedl v létech sedmdesátých na úpatí švýcarského pohoří Jury po vzrušeném životě v tehdejším Československu. Ale přes veškerý klid a venkovskou idylu, které mi často připomínali Valachy . vždyť také byla valašská idyla přes totality – udály se rodinné tragedie, neduhy a nehody se záludně vmísily do pokojného obrazu a kalily jej.
Misionář Pavel prožíval protivenství podobná tvrdým zážitkům mnohých svědků za dvou totalitních režimů a nynější situaci mnohých bojovníků za lidská práva, spravedlnost, demokracii a evangelium dnes: zatčení, tvrdé výslechy, udání, souzení, bičování, připomínají úděl svědků pravdy v mnohých zemích světa, od Iráku po Barmu, od Číny do Afriky. Málo zemí na světě si váží důstojnost a svobodu člověka. Proto nám zůstává apoštol Pavel vzorem poutníka plného odvahy a naděje.
Na obzoru naděje jsou texty, které otvírají budoucnost alespoň na ni poukazují. Čteme však texty, které jsou bez obzoru, nesměřují nikam. V řečtině se pravda říká „Aletheia" – to, co se má odkrývat. V hebrejštině se pravda říká „ Emuna", to, co je pevné a podpěrné. Biblická pravda se vztahuje na budoucnost, řecká pravda na hloubku bytí.
Jako děti jsme se učili dvě básně: Smrt vlka a Oráčův smrt.
První báseň byla stoická" vlk umírá bez víjení a naříkání, důstojně a statečně. Je nám příkladem, vydržet do konce a splývat se zákony života a přírody. Žádná naděje do budoucnosti, žádný horizont, žádné rozuzlení životních klubíček, žádné rozluštění existenčních hádanek.
Druhá báseň ukazuje, jak starý oráč svolává své děti ve chvíli, kdy je čas se s nimi loučit: „ Neprodávejte žádné pole, v jednom je pohřbený poklad. Hledejte, ryjte, orejte, obraťte půdu a najdete!" Mladí oráči se po otcově smrti pustili do práce: nic nenašli , ale úroda byla dobrá, a výnos práce znamenitý. Otec jim moudře odkázal tuto pravdu, že práce je poklad, což se ověřilo a osvědčilo později, v budoucnu.
Mnohé ekonomicko-politické texty nepoukazují na žádnou budoucnost: žádné oteplování, žádné katastrofy, jen zvýšení národního důchodu obohacení! Na čí úkor, je to jednou. Jsou to kroniky nevědomosti před zvěstovanými pohromami. Na štěstí jsou knihy prozíravé a duchovní jako ekonomie dobra a zla, která právě ukazuje obzor zodpovědného a plodného života pro všechny.
Biblické texty většinou poukazují na obzor, kde jsme očekáváni láskou a pravdou:skutky apoštolů tak jako evangelia, prorocké a potěšující texty, kážou boží království, jádro Ježíšovy zvěsti.
Loučení a s útěchou
Boží pravda se ukáže a prokáže v budoucnosti, jež leží v božích rukou. Doslov Mojžíšova životopisu v páté knize Mojžíšově nám představují duchovního a politického náčelníka na vrcholu hory Pisgy: Hospodin mu ukazuje celou šíři zaslíbené země jako učitel žákovi na školním výletě: „ Tato jest země, kterouž s přísahou zaslíbil jsem Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, řka: semeni tvému dám ji. Způsobil jsem to, abys ji viděl očima svýma, však do ní nevejdeš
"Umřel tam Mojžíš, služebník Hospodinův, v zemi Moábské, vedlé řeči Hospodinovy."
Bibličtí autoři tvrdí, že Mojžíš musel být za nějaký přestupek potrestán, ale nerozumíme za co. Franz Kafka vysvětluje: „ Nevešel-li Mojžíš do zaslíbené země, nebylo to, protože měl být trestán, ale proto, že byl pouhým člověkem."
Příběh nás rmoutí,ale otvírá nový horizont a nový život pro Mojžíšovy Potomky, tak jako příběh o loučení Ježíše s jeho učedníky poukazuje na naději a pravdu, která se teprve po Ježíšově smrti ukáže:
„ Protož i vy zámutek máte nyní, ale opět uzřím vás, a radovati se bude srdce vaše, a radosti vaší žádný neodejme od vás" Jan 16: 22.
Je zajímavé, že Ježíš tak jako Pavel vykládají naději jako proces podobný porodu.
Pavlovo loučení
„ A aj, já nyní vím, že již více neuzříte tváři mé vy všickn, mezi kterýmiž jsem chodil, káže o království božím"
Pavel svolává starší Efezské Církve do Miletu – není to malá dálka -aby se s nimi rozloučil varováním, utěšováním, vzpomínáním a doufáním. Scéna je dosti dramatická: když se milý dědeček loučí se vnučkou, která bde studovat v Austrálii, odpověď zazní: „ Ale Dědo, uvidíme se zase, a mezi tím nám pomůže skype, smsky a emailové fotky!"
Dědeček ví, že elektronické techniky, které však úplně neovládá, zruší sice čas a prostor, ale klamným způsobem. Lidé starověku měli co dělat a s prostorem mnohem drsnějším a časem mnohem hutnějším! Loučení se udávala pod heslem. S Bohem a šáteček!
„Již neuvidíte mou tvář!" – toť první polovina pravdy, a druhá: „Já, váš duchovní otec, vaše tváře neuvidím, a to mne nejvíc bolí!"
Loučení známe:když se člověk dožije sedmdesátky, přátelé začínají odcházet.
Dožije se sto let, na jednou ho napadne hrozný pocit osamělosti. Není více člověka, s kým si může popovídat o první třídě na dědině, o vojně, o radostech a slastech prožitého života.
Učitelé znají loučení s milovanou třídou téměř stanuvší se rodinou. Farář s milým s drahým sborem. Emigranti a uprchlíci s vlastí. Důchodci se spolupracovníky. Rekreanti s milými lidmi potkanými na nějaké dálavě.
Zabydlela se v nás prapůvodní úzkost: během prvního roku své existence děťátko zažije bolestné mizení drahé maminčiny tváře jako hlubokou ránu na duši až se naučí poznávat permanenci lidí a předmětů.
Obdobným způsobem se víra učí poznávat v obličeji vzkříšeného všechny milované obličeje světa.
Účetní rozvaha
Víme, že Pavel před svým obrácením byl náboženským policajtem. Měl určitě na rukou nevinnou krev. Pronásledoval až na smrt muže i ženy, které dával spoutat a uvěznit. Když byla prolévána krev Štěpána, byl při tom, schvaloval, do konce hlídal šaty těch, kteří ho kamenovali.
A nyní podává zprávu o závěrečné části svého života:
„ Sloužil jsem Pánu s velkou pokorou, v slzách a zkouškách, které mě potkaly pro úklady Židů…naléhal jsem na Židy i Řeky a vyzýval je, aby se obrátili k Bohu a uvěřili v našeho Pána,. Ježíše Krista"
Je Pavel namýšlený? Řekl bych spíše,že se ukazuje před sebou a druhými průhledným a upřímným, po záporných a kladných stránkách života:
„ Já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti."
Namýšlený člověk by si právě chtěl zachovat a zvelebit život.
Neřekl by: „ Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje, že na mne čekají pouta a utrpení."
Muž, který nevinné uvěznil, může nyní prohlašovat:…" mou vinou nikdo nezahyne, neboť jsem vám oznámil celou Boží vůli a nic nezamlčel."
Muž, který byl jako inkvizitor uznáván a dobře odměněn, může připomenout, že od nikoho nežádal stříbro, zlato ani oděv…jeho ruce vydělávaly na všechno, co potřeboval on a jeho společníci.
Heslem této řeči by byl verš Pavlovy epištoly:" Budu-li se chválit, chválím se v Pánu!
Nemá Pavel na tom všem žádnou zásluhu. Všechno je dílo svatého Ducha v něm
Existence hlasatele evangelia následuje a napodobuje cestu Páně. Neznamená to, že máme hledat za každou cenu cestu kříže a utrpení. To Pavel nechce:" Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Bož Církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna"
Pavel a my pod mocí Ducha!
„Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě Duch nutí, a nevím, co mě tam potká."
Plán Boží – a příběh o skutcích apoštolů ukáže a dokáže – je na konec život a radost v takovém boji, kde někteří více riskují a druzí méně.
Živý Bůh ve všech katastrofách prolézá tkaním dějin bílou nití svobody, zelenou nití naděje, červenou nití lásky a modrou nití víry.
Amen
Poznámka – text neprošel jazykovou ani pravopisnou korekturou a je ponechán v jedinečném "původním znění" br. faráře B. Martina.
