Čtení: 1 Kor 1,26-31 | Text: Mt 11,25-30 | Písně: 98, 433, 368, 461, 472, 408, 176, 452 | Stanislav Mikulík
Audio záznam v mp3 zde.
Sestry a bratři, milí přátelé,
učíte se rádi? Já osobně jak kdy. Když je toho moc, tak mě učení nebaví. Většinou se neučíme rádi, ale protože je to potřeba, a třeba i kvůli tomu, že nám teče do bot. A tak se nějak překonáme a nakonec se naučíme. Třeba na zkoušku, školení, kvůli certifikátu a podobně.
Ovšem Ježíšovo učení, Ježíšova škola je jiného charakteru. Ježíš nám v tomto textu předkládá, že na pochopení jeho zvěsti, pochopení evangelia není potřeba mít množství titulů, či kdovíjak obrovskou znalost Písma. Jeho zvěst je i pro ty nejmenší a nejobyčejnější lidi. Je to Bůh sám, kdo se dává lidem poznat. Ježíš říká ve své modlitbě: „Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým." Kdo vlastně jsou to ti moudří a rozumní?
V Ježíšově okolí to byli farizeové a zákoníci. S těmi se setkával velmi často a z jejich rozhovorů a hádek vyplývá, že to byli vševědoucí náboženští odborníci, kteří druhým předkládají cestu k Bohu. Ale namísto, aby lidi doprovázeli, aby je podpírali a pomáhali jim přenést se přes životní překážky, tak jim do jejich cesty naopak další překážky kladli a nakládali jim těžká břemena.
Ve farizejském hnutí se stalo ustáleným rčením „vzít na sebe jho nebeského království". Tím farizeové mysleli dodržovat mnoho dalších přikázání, o která rozšířili Mojžíšův Zákon. Mysleli to dobře, chtěli aktualizovat Zákon a aplikovat ho do všech situací všedního života. Ježíš farizeům nevyčítá, že chtějí Zákon aktualizovat, vyčítá jim, že nakládají na druhé nesnesitelná břemena a nepomáhají jim v nesení těchto těžkých břemen. Polemicky se vymezuje vůči nim, když říká: „Mé jho netlačí a břemeno netíží." Podívejme se ještě na ty, o kterých mluví Ježíš jako o maličkých.
Je patrné, že být maličký neznamená být nevzdělaný či prostý anebo hloupý, či být malého vzrůstu. Maličcí jsou ti, kteří si právě pod svými břemeny všedních dnů uvědomují pokoru a své meze. Jsou to ti, kteří se s dětskou důvěrou obrací k Ježíši Kristu. Vždyť on sám zve: „Pojďte ke mě všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." Moudří a učení v této souvislosti nejsou ti, kteří něco ví, ale ti, kteří se svým věděním chtějí vše zvládnout sami. Je to moudrost, která chce vše zvládnout a překonat sama svými silami. Ale v životě víry nejde o nic jiného než že se svými břemeny přicházíme ke Kristu. Je to tak jednoduché, tak prosté a nebo je to právě jedna z nejtěžších věcí? Přiznat si, že to sám nezvládnu, že na to nemám síly? To je těžké. Plně se spolehnout na Boha, že on mé těžkosti vezme na sebe a mě dá odpočinout. A právě ti rozumní a moudří toto přehlížejí. Svým smýšlením, že vše zvládnou a tím, že se spoléhají jen na sebe, tím si uzavírají cestu ke Kristu. A tak jim uniká smysl evangelia.
Vzpomínám si na dobu, kdy jsem byl ještě nevěřící. Tehdy jsem sice do kostela chodil už několik let, některé věci jsem znal, ale přesto jsem smysl Ježíšovy zvěsti – evangelia neznal a nechápal. Přišlo mi zastřené a neuchopitelné. A nutno podotknout, že jsem byl plný pýchy a nadutosti, když jsem si myslel, že na všechno stačím sám a že na vše sám přijdu a že se bez Boha obejdu. Ale to jsem se velmi spletl. Brzy moje pýcha splaskla, když jsem zjistil, že mi schází síla pro život, že si se spoustou věcí sám neporadím a že mi schází určitá směrovka v životě.
A to časem vedlo k tomu že jsem se obrátil. Musel jsem se pokořit a Bohu vyznat, že na svůj život sám nestačím a potřebuji od něj pomoc. V té chvíli jsem jakoby najednou prozřel, Bůh mi odkryl Ježíšovu zvěst – jeho poslání a důvod jeho pobytu mezi námi. Od té chvíle jsem mnohému porozuměl a mnohé věci mi do sebe zapadly. A tehdy jsem si zase bláhově myslel, jak už všechno vím a kolik toho znám. Opět jsem se přepočítal. I když mi mnoho věcí do sebe zapadlo, bylo mnoho věcí, kterým jsem pořádně nerozuměl a které jsem ještě nechápal. A tak jsem dál hledal a četl knihy, ptal se farářů, straších, kamarádů.
Být maličkým neznamená přestat studovat Písmo a spokojit se s tím, co nyní znám. Máme se nadále učit. Avšak není učení jako učení. Ježíš říká, že poznání Boží je skryto moudrým, ale jedním dechem k tomu dodává: „Vy se učte!"
Děti nutíme do učení – ale jsme sami ochotni se učit? Jinak řečeno, neučí se dobře ty děti, které vidí své rodiče se stále něčemu učit? U dětí si dáváme práci s výběrem školy a víme, jak záleží na osobě učitele – ale od koho se chceme učit my? Právě o to jde Ježíši především, když říká: „Učte se ode mne!"
Napadá mě otázka: Umí, nebo má Ježíš něco, po čem toužíme, co potřebujeme? Chceme v našem životě zakoušet naplňující lásku? Chceme mít smysl života, pokud možno nejjistější, nejpevnější a trvalý? Chceme žít v pravdě a spravedlnosti, a v jistotě, že obstojíme v tomto světe plném nejistot, nástrah a pokušení? Máme v sobě touhu po něčem, co nás přesahuje, co zasahuje za hranice smrti?
Toto všechno nám Ježíš nabízí. Ale jak nám Ježíš říká, přijetí toho všeho se neobejde bez učení se od něj, bez života s ním.
Ježíšovo učení není křesťanskou dogmatikou, ani není souborem zákonů, které se musí člověk našprtat a pak je poctivě plnit. Toto učení je proces – učení jako spolužití. Jít a žít s Ježíšem, naslouchat mu, vnímat to, co říká, učit se od něj a přemýšlet spolu s ním. Maličký je ten, kdo se obrací ke Kristu, ke svému učiteli. Každé takové naše učení začíná modlitbou. S ní vstupujeme do vztahu žáka a učitele a Ježíš nás svou laskavou formou vyučuje, pomáhá nám a mění naše životy. Ale tento učitel nás nezasype hromadou úkolů a povinností, ale dá nám oddych, odpočinutí, v němž můžeme načerpat sílu pro život.
Podívejme se ještě na slovo jho. Jho je postrojem tažných zvířat, znamená také chomout, ale i dvojspřeží. Můžeme si to dvojspřežení představit klidně tak, že na jedné straně stojím já a na druhé straně Kristus. Bere na sebe mé jho. Takové jho, takový postroj už tolik netíží. Naopak, ulehčuje člověku. Už nejsme na náš život sami, nejsme sami na naše starosti, trápení, problémy, protože je nám po boku Kristus.
Ježíš totiž nenabízí jen lehkost, ale i svobodu. Svobodu od břemene, které si na sebe klademe především my sami. Sám sebe honím, abych si sám sebe vážil, abych obstál ve svých očích, a taky před lidmi. Nebo snad i před Bohem? Není nejtěžším nákladem mé vlastní očekávání? Očekávání mé zbožnosti, obstojnosti před Bohem a druhými? A to je možná břemeno, jehož se člověk nehodlá jen tak vzdát.
Ježíš v tomto nabízí úlevu, odlehčení: jsme přece Božími dětmi. O tom nemusíme pochybovat. Ale máme si ovšem dát tu práci a hledat, co znamená být Božím dítětem. Máme se učit jím být, ale nemusíme se o to bát, nemusí nás to tížit. Avšak Ježíšův odpočinek neznamená pasivitu: složit ruce v klín, vyvalit se do postele nebo se pohodlně rozvalit v křesle u televize. „Vezměte na sebe mé jho!" nás vybízí Ježíš. Ten pravý odpočinek přijde ve chvíli, kdy na sebe přijmeme Ježíšovo jho, které je lehké a které netíží.
Je to celkem paradoxní. Kristus říká: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." Ale my však ke Kristu nechceme přicházet právě proto, že jsme unavení a nemáme sílu brát na sebe další závazky, obtížit se jeho slovy". Myslíme si totiž, že Kristovo učení je především úkolem, jakousi povinností. A když jsme vyčerpaní ze svých povinností, jak se máme zmobilizovat a naslouchat dalším nárokům? Radši se "vyhneme" evangeliu, otevřeme raději noviny nebo nějakou odpočinkovou knihu. Za tímto postojem se ukrývá falešná představa, že evangelium je jen dalším břemenem a ne oázou v palčivém horku všedního dne. Je ale potřeba se zaposlouchat do Ježíšova učení, do dnešního úryvku. V něm totiž Kristus boří naše falešné představy o učení evangelia: je to učení přinášející oddechnutí, osvěžení.
Učení se od Ježíše začíná každodenní chvílí ztišení. Chvílí, kdy opravdu v tichosti přemýšlíme o svém životě, kdy si připomínáme Boží blízkost. Ve chvíli, kdy se v modlitbě obracíme na Boha, nasloucháme Božímu hlasu a hledáme, co je jeho vůle pro nás. A také se od Ježíše učíme při četbě Písma, při četbě Božího slova pro náš život. Ale ne vždy je snadné nalézt Boží vůli pro nás a někdy je ještě těžší se jí podřídit.
Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že často hledáme učení a moudrosti, radu, u jiných zdrojů než u Tebe. Prosíme o odpuštění, prosíme abychom si uvědomovali že nejlépe můžeme načerpat jen u Tebe a abychom si uvědomovali, že jen Ty jsi schopný nás naplnit láskou, radostí a pokojem. Pane Ježíši, prosíme Tě, abys byl naším učitelem. Prosíme ukazuj nám správný směr v našem životě, dávej nám moudrost a odvahu, a také prosíme abychom se vždy dokázali podřídit Tvé vůli. Děkujeme, že víme, že se na Tebe můžeme obrátit, děkujeme že u Tebe můžeme odpočinout a Tobě můžeme předat naše jho. Amen.
Čtení: 1 Kor 1,26-31 poslání: 1 Kor 3,18-21 písně: 98, 433, 368, 461, 472, 408, 176, 452
