Čtení: Mt 11,2-11 | Text: Jk 5,7-11a | Písně: 33, 259, 672, 260, 304 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
V knize Přísloví se dočteme, že „dlouhým čekáním zemdlívá srdce, kdežto splněná touha je stromem života." (Př 13,12) A je to tak. Když se na něco čeká příliš dlouho, ztrácí se počáteční touha, očekávání je mělčí a mělčí, vyprchává až se nakonec může docela vytratit. Jak často popisují romány i filmy situace, kdy dva mladí lidé zamilovaní velkou láskou, které něco rozdělí, časem vzájemnou touhu ztrácí až nakonec raději zvolí za partnera někoho jiného, protože se jejich původní naděje příliš dlouho nenapňovala. A jak už to v románech také bývá, poté, co spojí svůj život s někým jiným, milovaná osoba se objeví. Ale čas už nelze vrátit zpět.
Něco podobného je možné pozorovat v církvi v souvislosti s očekáváním druhého příchodu Ježíše na svět. Nějak se vytratilo počáteční rozechvělé očekávání, že přijde každou chvíli, snad zítra, snad za hodinu, snad za týden. Nás už ani nenapadne, že by třeba mohl přijít za rok, za deset let. Dovedeme si to dokonce i biblicky zdůvodnit: přece sám Ježíš říká o svém druhém příchodu učedníkům, že ani on, tedy ani Ježíš sám, neví, kdy se to stane. To ví jen Otec v nebi. A také svět už kolikrát v dějinách zažil napínavé očekávání druhého příchodu, které mnozí považovali za tak jisté, že i prodali své majetky – a nic. Ježíš nepřišel ve slávě na oblacích nebeských se zástupy andělů.
A tak nám dějiny ukazují dva extrémní případy netrpělivosti nás věřících. Ten méně častý extrémní případ jsou ti, kteří svou netrpělivost nahradí úsílím vypočítat, zjistit, kdy Pán příjde. A tak hledají, počítají a konstruují. Provádějí akrobacie s různými biblickými i nebiblickými výroky. Hledají a nalézají znamení blížícího se druhého příchodu v událostech ve světě. Nakonec všechno pospojují tak, že určí rok nebo i den, kdy Pán přijde. Ale pominou to nejdůležitější: že totiž, jak praví sám Ježíš: onen den přijde jako zloděj v noci. Tedy zcela nečekaně. Nikdo z lidí si ten den nenaplánuje. Nikdo z lidí, i kdyby tomu věnoval celý život se nedozví, kdy to bude. Kdy nastane ta chvíle druhého příchodu Ježíše na tuto zem. Jen lidská netrpělivost a všetečnost vede k tomu, že člověk marní svůj čas zbytečnými výpočty data druhého příchodu.
Snad ale ještě větším nebezpečím pro křesťanskou víru je to, co moudře vyjádřil už král Šalamoun v přísloví citovaném na začátku: dlouhým čekáním zemdlívá srdce. Srdce, nitro člověka, tedy to místo, které je nejdůležitější. Tam, kde se děje to, čemu člověk věří, podle čeho se rozhoduje, co určuje jeho jednání. Tam, kde jsou ty nejskrytější motivy. Tam může proběhnout ten nebezpečný proces zapomínání nebo i vědomého potlačování, když čas utíká a nic se neděje a přichází pochybnost. Rozum říká: nevěř tomu. Nikdy se to nestalo a tolik lidí kolikrát čekalo a zklamalo se. A pak se myšlenka na druhý příchod úplně vytratí.
Neztratí tím ale víra jeden svůj podstatný rozměr? Nezmizí z ní něco důležitého? Jestliže odsuneme myšlenku druhého příchodu někam na vedlejší, slepou kolej, neztratí naše víra, náš život důležitý korektiv i důležitý zdroj naděje?
Už první generace křesťanů měly s tímhle potíže, jak nám ukazuje Jakubův dopis. A dokonce to mělo zřejmě jeden špatný dopad: jakmile si věřící přestali připomínat, že Pán Ježíš může přijít podruhé na tento svět třeba už zítra, začali se k sobě chovat škaredě. Proto jim Jakub docela tvrdě připomíná: soudce stojí přede dveřmi. Ne někde daleko, ne někde v neznámém čase kdesi v dáli, ale před vašimi dveřmi už stojí připravený váš soudce, kterého vy nazýváte svým Pánem a Spasitelem. Ale on vás bude soudit za vaše činy! Za vaši nenávist. Za vaše pomluvy. Za vaše věčné stěžování a skuhrání. Bratři a sestry, měla by nás občas obejít hrůza z toho, že náš Pán je náš soudce a jak Jakub připomíná: už stojí přede dveřmi. Už dnes nebo zítra před něho budeme každý osobně postaveni a budeme se zodpovídat z toho, co jsme udělali špatně nebo naopak neudělali, co bylo dobré a potřebné udělat.
Pokud člověk věří, že přijde někdo, kdo jej bude soudit za to co dělá, kdo bude jednou hodnotit jeho život, má určitý mravní korektiv svého myšlení, mluvení i jednání. Taková víra kultivuje lidské svědomí. Pochopitelně ta kultivace odpovídá míře v jaké člověk příchod svého soudce očekává. Má-li pocit, jako už sám Ježíš o tom mluvil, když uváděl příklad Noe, že je dost času a nestará se, co dělá, jí a pije, žije jakoby Boha nebylo, pak jeho svědomí není kultivováno, není obděláváno. Bible říká, že takoví se jednou budou divit stejně jako se divili za dnů Noe, když přišla potopa.
Nás však Jakub nabádá k trpělivosti. Tedy, abychom si trpělivě, každý den znovu a znovu připomínali, že Ježíš příjde. Jako příklad trpělivosti před nás Jakub staví dva různé druhy lidí. Ten první příklad je zcela pozemský, civilní: rolník, zemědělec. Musí čekat na déšť, který mu zajistí úrodu. Nezbývá mu nic jiného, než čekat. Ale zároveň musí být připraven. Jakmile déšť svlaží půdu, musí mít připraven pluh a všechno ostatní potřebné k přípravě půdy. A také osivo, zrno, které do svlažené půdy zaseje. A jistě takový rolník také trpělivě sleduje vývoj počasí, aby v pravou chvíli začal s prací na poli. Trpělivě vyhlíží déšť. Těší se na tu chvíli, kdy začne pršet, protože déšť je pro něho zdrojem života a tak i nadějí a potěšením.
Rolník je obrazem duchovního života. My ho můžeme takto přijímat. Být připraven na příchod Pána Ježíše znamená vědět, že s jeho příchodem přichází něco nesmírně důležitého, životodárného do naší existence. Bez něho jen existujeme, jen čekáme. S jeho příchodem ožíváme, začínáme opravdu žít a růst a také přinášet úrodu, přinášet ovoce. Druhý Ježíšův příchod má svou předzvěst už v našem životě. Působením Ducha svatého přichází JK už nyní do našich životů. Jsme na to připravení? Počítáme s tím, že už nyní přichází ke každému z nás? Počítáme s jeho reálným působením v našich všedních dnech? Jak se na takové působení připravujeme? Nemíjí nás stejně jako nepřipraveného rolníka déšť?
Ten druhý příklad, který před nás Jakub staví, je příklad osob nadmíru duchovních, Božích svědků, proroků. Oni byli těmi, kteří viděli stahující se mračna Božího soudu i těmi, kteří předvídali přicházející déšť Božího požehnání. Ale často žili uprostřed lidí netečných, neschopných pochopit a přijmout ani slova milosti, ani slova soudu. Proto jsou tito proroci příkladem zvláštní trpělivosti, s níž zvěstovali slova soudu i milosti navzdory tomu, že je lidé kolem ve své většině odmítali a často i nenáviděli až k smrti. Nechtěli slyšet, co je Boží vůle. Chtěli si dále dělat své věci, dále si žít, jíst a pít a užívat si jako pštrosi s hlavou v písku, tvrdíce všem kolem, že takhle žít je to nejlepší, co může být. Proroci jim byli konkurencí až nepřáteli, protože odhalovali jejich lži. Tyto muže nám Jakub dává za příklad trpělivosti a věrnosti. Když to dokázali oni, proč ne my? Když je Pán posílil a pomohl jim přežít všelijaké ústrky a pronásledování, proč by nepomohl i nám? Proroci jsou příkladem pro nás. Ale jejich slova máme v Bibli i jako měřítko pro to, co je Božím slovem. Abychom si nějakou svou vlastní náboženskou pomýlenost, která narazí na nepřijetí a odpor, nevyložili hned jako Boží slovo.
To, co potřebujeme už do současného života je zdroj a posila víry. Proto máme Bibli, Boží slovo, ale máme i společenství věřících. Když jsem po skončení školy slouži základní vojensou službu, bylo tam hodně mladých hochů, kteří si psali se svými dívkami doma. Ty dopisy pomáhaly udržovat vzájemný vztah v době, kdy nebylo možné se vidět. Jak rád člověk bral ty známé obálky do ruky. Jak se těšil, až dopis příjde a někde ve chvilce klidu se někam zašije a přečte si ho. Po přečtení takového zamilovaného dopisu najednou všechny nepříjemnosti vojenské služby ztrácely svou sílu.
A my jsme ve vztahu k Bohu na tom podobně. Připomenu však nejdříve přeci jenom i onu druhou část na začátku kázání čteného přísloví: splněná touha je stromem života. To je opak dlouhého čekání, kterým srdce zemdlívá. Co je pro nás splněním touhy? Člověk, zvláště člověk žijící v církvi se potřebuje setkat s Boží odpouštějící láskou. Takové setkání zanechá silnou touhu v srdci. Tak silnou jako když se člověk zamiluje. Setkání s bytostí, která mne má ráda a já mám rád ji. Pojí nás pouto silné lásky. To je setkání s Bohem v Ježíši Kristu. Takové setkání potřebujeme v životě zažít. Nemusíme ho prožívat stále, každý den. Ale potřebujeme je prožít, abychom věděli, o co jde. Upřímnost, důvěra, odpuštění, nová síla – to jsou součásti vztahu lásky ke Kristu. A k posilnění máme dopisy. Mnoho dopisů. Celou knihu dopisů. Vždyť se říká, že Bible je Boží milostný dopis k nám lidem. Tyto dopisy nás posilují, udržují a dávají nám znovu a znovu naději. Tak můžeme čekat trpělivě na příchod. Nevíme kdy. Ale víme jistě, že příjde. On to slíbil a víme, že mu můžeme věřit. Amen. Přijď již, Pane Ježíši.
Pane Ježíši, děkujeme ti, že nám dáváš takovou velikou naději, že smíme očekávat tvůj druhý příchod na tuto zemi. Prosíme, sviť před námi svým jasným světlem, abychom měli dost sil tě následovat ve všedním životě. Pomáhej nám a drž nás i v našem sborovém společenství, abychom měli dost trpělivosti a uměli si odpouštět a vzájemně se povzbuzova ve víře, lásce a naději. Amen -pč-
čtení: Mt 11,2-11 poslání: Ž 146,5-7 požehnání: Ř 15,13 písně: 33, 259, 672, 260, 304
