Čtení: Ž 91,1-2 a 9-16 | Text: Mt 4,1-11 | Písně: 138, 495, 500, 461, 515, 469, 693 | Pavel Čmelík

 

Audio záznam v mp3 zde.

 

Bratři a sestry, milí přátelé!
Jsme na začátku šestitýdenního postního období, které skončí až Velikonocemi, nedělí vzkříšení 24. dubna. Není náhoda, že postní období má tuto délku. Čas půstu před Velikonocemi nám připomíná dobu, kterou Ježíš strávil na poušti, než začal veřejnou činnost.

 

Postili jste se někdy? Jak dlouho? Den, dva, týden. Myslím, že většina z nás nezažila půst v takovém rozsahu, o kterém čteme v Ježíšově případu v evangeliích. Ovšem všimněme si, že důvodem Ježíšova pobytu na poušti nebyl půst sám o sobě, ale spíš pobyt o samotě, pobyt tam, kde nebyli žádní jiní lidé, tam, kde Ježíš mohl být skutečně sám jen se svým nebeským Otcem a také – jak nám evangelista výslovně připomíná – s pokušitelem ďáblem.

 

Důležité je i to, že Ježíš pobyt v poušti neabsolvoval z vlastního lidského rozhodnutí. Ve všech třech evangeliích, kde se o Ježíšově pokušení na poušti píše, se můžeme dočíst, že Ježíše na poušť vedl Duch svatý. Tedy ten Duch, který na Ježíše předtím sestoupil při křtu v Jordánu. Tento Duch vede Ježíše nejprve nikoliv mezi lidi, nikoliv hned do služby, ale právě naopak – do pustiny, na místa, kde žádní lidé nejsou.

 

Zatímco pro nás je půst Ježíšův v tomto období na prvním místě, pro evangelisty je na prvním místě pobyt o samotě, pobyt v poušti. A teprve jako následek přebývání v místech, kde není nic k jídlu se dostaví hlad a tělesné strádání. Ale nezapomeňme, že půst sám nebyl tím důvodem odchodu do pouště. Důvodem byla zkouška pokoušením ďáblem. Vyhladovění po dlouhé době pak bylo jen prostředkem, který zkoušku vyhrotil.

 

Evangelisté nám líčí jen samotný závěr dlouhého pobytu v poušti, možná poslední den, možná poslední dva dny z celkového počtu 40. Co Ježíš dělal celou dobu předtím? Co dělal dlouhé dny a týdny o samotě, když ještě strádání těla nebylo tak vyhrocené? Čekal pasívně, až bude nejhůř? Až tělo bude tak vyčerpané, že síla mysli, síla vůle bude ochromená?

 

Ježíš odcházel na poušť do samoty plný Ducha svatého. Věřím, že počátky jeho pobytu o samotě byly spíše upevňováním jeho duchovního základu, upevňováním jeho vztahu s nebeským Otcem. Ďábel zpočátku Ježíšova pobytu na poušti neměl příliš velkou šanci. Až ke konci po dlouhých pěti týdnech bez jídla začal být hlas těla silný, tak silný, že ďábel vycítil šanci: Teď je pravá chvíle! Teď už je Ježíš slabý! Teď bych ho mohl dostat! A proto přichází.

 

Někdy je to podobně v našem životě. Když jsme plní Ducha svatého, když prožíváme jistotu víry a zároveň se nám i vcelku dobře hmotně daří, ďábel jakoby nás nechával na pokoji. Jakoby neměl velkou šanci nás svést. Vždyť se k nám Bůh přiznal a my Bohu děkujeme za všechno hmotné, co máme, i za jídlo a pití, kterého máme nadbytek. Určitě je to správně takto děkovat a pěstovat v sobě vděčnost vůči Bohu! Ale teprve, když přijde zkouška, teprve když ztratíme něco z toho, na co jsme zvyklí, když naše tělo začne protestovat, když začne trpět nedostatkem, teprve tehdy přichází pravá chvíle pro pokušitele.

 

Všimněme si, že ďábel Ježíše nenabádá k ničemu zlému. Neradí mu, aby si chleba někde ukradl. Právě naopak! On mu radí řešení, které by ukázalo a Ježíši samotnému potvrdilo, že je Boží Syn! Kdo jiný než sám Boží Syn by mohl udělat takový div, aby tvrdé kameny proměnil v chutný měkký chléb! „Jsi-li Boží Syn…." Tak začíná ďáblovo pokušení. Malé a nenápadné zpochybnění na začátku. Nenápadná provokace, která má být přehlédnuta v lákavé nabídce, v lákavé radě, jejíž uskutečnění by nejen potvrdilo Boží Synovství Ježíšovo, ale uspokojilo i tu neodbytnou touhu hladového těla po nasycení. Božství i lidství by bylo v osobě Ježíšově potvrzeno a upevněno. Není tedy problém v skutku samotném, problém je v osobě, která radí. Je to ďábel. Není to Bůh. Není to nebeský Otec. To stačí k tomu, aby byl Ježíšem rázně odmítnut. Zatím ještě ne definitivně. Zatím jen odkazem na Boží slovo a jeho větší důležitost pro zachování života na rozdíl od pozemského chleba.

 

Ale ďábel nelení. Není žádný hlupák. Nedá se jen tak lehce odradit. Reaguje chytře a inteligentně. Když tedy Boží slovo, tak Boží slovo. A opět začíná pokušení nenápadným zpochybněním: „Jsi-li Syn Boží…" Tentokrát však nejde o primitivní ukojení potřeb těla. Tentokrát jde právě o naplnění Božího slova, tedy toho, co Ježíš sám považuje za důležité. Ďábel sám cituje: „vždyť je psáno.." A ono je to opravdu v Božím slově psáno. Tak proč nezkusit, jestli to funguje? Proč nedokázat, že právě na Božího Syna Ježíše tohle slovo platí?

 

Ovšem, jak se ukáže, osoba, která tento požadavek vznáší, zná slovo Boží jen po svém, svévolně. Chce Boží slovo zneužít. A Ježíš dobře ví, že v témže slovu Božím jsou verše, výroky Hospodinovy, které takové věci zakazují: Nebudeš pokoušet Hospodina! Nezneužiješ Boží jméno! Tak je protivník opět usvědčen, že mu ve skutečnosti nejde o naplnění Božího slova, ale o jeho zneužití.

 

Do třetice to pokušitel zkusí jinak: Sláva a moc v tomto světě. Nebylo by to úžasné? Ježíš jako vládce všech království. Co víc by si mohl Ježíš na zemi přát? Vždyť kdyby získal moc nad všemi královstvími světa, mohl by konečně zavést skutečnou spravedlnost. Mohl by potrestat všechny podvodníky a lháře. Všechny pyšné a zlé by od moci odstavil. Bezohledné despoty by poslal do vyhnanství. Ty, kdo mají na svědomí vraždění nevinných, by nechal popravit nebo doživotně zavřít. Není to lákavá představa? A nepřišel přeci Ježíš na svět jako Boží Syn právě proto, aby se ujal vlády nad světem?

 

Opět je to nabídka legitimní v tom, že vystihuje, na co Ježíš má nárok, co mu patří. Jediný problém zůstává opět v osobě toho, kdo tohle všechno nabízí. Je to ďábel. Je to pokušitel. Není to Bůh. Poklonit se ďáblu by znamenalo dosadit jej na místo Boha. A to nelze. Vždyť ďábel tento svět nestvořil. Ďábel v něm sice má své krále a království, ale jen do času. I on je přece nakonec poddán Bohu. Když Bůh zavelí, ďábel zmizí. Ztratí moc, ztratí i všechna království. Je nesmyslné klanět se ďáblu, i kdyby nabízel cokoliv. On totiž nabízí něco, co mu ve skutečnosti nepatří. On nabízí něco, čeho se násilím zmocnil, ale co mu bude stejně odňato. Jedině Bohu stojí zato se klanět. Jediný Bůh je hoden naší nejvyšší úcty.

 

Jaké ponaučení můžeme přijmout z Ježíšových reakcí na pokušitele? To první je možná o znalosti Písma svatého. Náš život není založen na jídle a pití, náš život stojí na Božím Slovu, na Bibli. Proto stojí zato Bibli znát, číst ji. To druhé, co nám Ježíš ukazuje: nestačí jen Bibli číst a znát verše zpaměti. To je jistě velmi důležitý základ. Ale tenhle základ ovládá i ďábel. Důležité je ke znalosti samotné přidat Ducha svatého, přidat přemýšlení a rozvažování nad Božím slovem. Pak vynikne to nejpodstatnější z Božího slova a nikdo nás nenachytá na citáty z Písma vytržené ze souvislostí a rafinovaně provokující. A konečně to poslední, co nám Ježíš ukazuje je pevné přesvědčení, že ať je v tomto světě cokoliv, ať ďábel ovládá a nabízí sebezajímavější možnosti, ve skutečnosti to není on, kdo má poslední slovo nad děním, ale Bůh sám, který tohle všechno stvořil a který jednou řekne dost i všemu ďáblovu počínání. Proto jen Bůh sám je hoden naší nejvyšší úcty.

 

Ježíš ve zkoušce pokušení na poušti obstál. Zkouška byla přípravou na jeho pozemské působení, na sebezapření tak důsledné a hluboké, že Ježíš přijal i cestu utrpení a smrti na kříži. Boží láska se tak ukázala silnější než lidská nenávist. Víme už dnes na začátku postního období, že ani smrt samotná neznamenala Ježíšovu porážku, ale naopak slavné vítězství, když Ježíše Bůh vzkřísil z mrtvých.

 

My sami se často necháme pokušitelem ošálit. Ježíš nám však stále znovu vychází vstříc a stále znovu nás zve a vede do duchovního boje. Spolehneme-li se na jeho pomoc, smíme prožít i vítězství nad ďáblem. To vítězství smíme prožít, není naše, je to vítězství Ježíšovo, ale my máme díky Jeho vítězství nový život. Amen

 

Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi na poušti porazil pokušitele a tak jsi se dobře připravil na své působení završené obětí na kříži. Děkujeme, že jsi nám příkladem a vedeš i nás v našich bojích s pokušitelem. Dej, ať se tě pevně držíme, protože jedině s tebou máme šanci zvítězit. Amen

 

Čtení: Ž 91,1-2 a 9-16 poslání: Žd 3,12-13 písně:138, 495, 500, 461, 515, 469, 693

Kategorie: Kázání