Čtení: Iz 55,6-11 | Text: L 12,54-59 | Písně: 130, 392, 647, 636, 686 | Jan Krupa
Bratři a sestry!
Rozpoznat a hlavně dohodnout se, co je v našem postmoderním a liberálně smýšlejícím světě správné, se zdá být úkolem nadlidským. Už třeba jenom proto, že kdokoli s tím kdekoli začal nebo se o něco podobného pokusil, byl buď zakřiknut hned na počátku či později smeten a nebo si počínal tak, že chtěl ty druhé přesvědčit za každou cenu mocí a silou. Ježíš Kristus postupuje jinak. Nejednal sice se svým okolím vždycky jenom jako v bavlnce. Nepřinesl pokoj, který my dnes někdy označujeme poněkud familiérně – klídek nebo pohodička. Chtěl, aby lidé porozuměli jeho nabídce a tak pochopili, co nám Bůh nabízí, co je správně podle jeho vůle a doporučení. Ježíš nebyl v mnoha ohledech jiný než jeho současníci v Palestině, kteří například rádi pozorovali oblohu a usuzovali z toho, jaké asi bude počasí. Tu a tam to musel dělat také, jinak by nemohl k jejich pozorování přitakat. Jemu však tato činnost slouží k poněkud hlubší úvaze na téma co je správné? K otázce, co je třeba dělat, aby to bylo dobré. K zamyšlení nad sebou samým, a tudíž i nad lidským životem a údělem. Proč jsou lidé schopni správně uvažovat, když se jedná o počasí, o tom, jestli bude pršet nebo bude vedro, ale když mají přemýšlet o daleko důležitějších věcech, když jde o jejich život, o správné jednání, o záchranu toho podstatného, jednají často tak, jako by na tom tolik nezáleželo?
Ale co je tedy správné? Odpověď poněkud překvapí – vyrovnat se se svým protivníkem. Dokud je čas, udělat všechno, abych se nedostal před soudce nebo jak je v původním textu před vládce. Nu, nevím nakolik nám tato odpověď může pomoci celou záležitost objasnit. Že by tím nejdůležitějším, co po nás Ježíš chce, bylo usmíření s protivníkem? Jistě není nic příjemného být stále s někým ve sporu, ale že by právě tuto okolnost Ježíš takto vypíchl? Klíč k odpovědi je zašifrován v tom slově – protivník. /58. -59. verš/. Z toho, co Ježíš říká plyne, že jsme to my, kdo nejsme v právu. Proto je na nás, abychom se s tím pokusili něco udělat. To znamená, že tím protivníkem nemůže být druhý člověk, můj bližní. Protože nikdo z nás přece není vždycky v neprávu k někomu z lidí. Pán Ježíš připomíná všem svým posluchačům, že tím, vůči komu jsme vždycky v neprávu, je Pán Bůh samotný. A my máme ze své strany udělat všechno proto, abychom se s ním vyrovnali. Už prorok Izaiáš volal: "Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, on slituje se nad ním; Bůh odpouští mnoho." V tom je naše naděje! Na cestě před soud máme šanci, nebude zbytečná naše prosba o odpuštění, nebudeme volat do prázdna, nebudeme ve svých prosbách vůči našemu Pánu házet hrách na stěnu. Na to se můžeme spolehnout.
Příhodný čas, nabídnutá příležitost, kterou Ježíš zmiňuje, totiž ona cesta před soud, to je náš život. Máme možnost svěřit opravdu svůj život Bohu a jedině u něho hledat odpuštění. Spolehnout se, že právě z jeho milosti dostáváme svůj život. To, co dobrého smíme vykonat, objevujeme právě díky jeho milosti. Spolehnutí, důvěra, víra v Boží dobrotu je tím vším, co máme hledat u toho, koho Ježíš v tomto malém podobenství, či spíše přirovnání, nazval protivníkem. On je to ale zároveň i strážce. Jistěže v tom kladném smyslu slova.
To je tedy podle Ježíše správné. Takto vystupovat ve svém životě a tak také vždy postupovat. Jenomže my dobře víme, jak je snadné opakovat staré chyby; rozhodovat se v uzlových okamžicích zase nesprávně; mnozí z nás mají pod vlivem spíše náboženské než opravdu křesťanské výchovy pocit, že zadluženost vůči Bohu je trvalá a neměnná. Že se s tím nedá nic moc udělat, že se to nedá za jeden lidský život zvládnout, a že stejně skončíme ve vězení pro dlužníky. Ale právě takovému pesimismu Ježíš čelí. Je tu naděje a příležitost pro každého. Rozhodnout se správně, svěřit život Bohu, žít z jeho odpuštění, které nám dává sílu o odpuštění prosit i sami odpouštět. Když zůstaneme jenom u počítání dluhů, budeme žít ve vězení svého vlastního rozpočtu. Ale Ježíš Kristus nás přece přišel z tohoto sevření vysvobodit. On sám za nás zaplatil náš dluh tím, že v náš prospěch dal svůj život. Tak otevřel naději, že je opravdu možné žít z odpuštění, svůj život pojímat jako službu druhým a společně čerpat z toho, jak nám Bůh slouží svým slovem, svým milosrdenstvím i neochvějnou věrností.
Ten čas, který měli rozpoznat Ježíšovi současníci, to byl Ježíšův život. Čas pro nemocné, opovrhované, zanedbané, přehlížené. Pro ty, kdo byli v opovržení z politických i mravních důvodů, pro svou náboženskou nečistotu nebo neznalost všech příkazů zákona. Ježíšův život byl ten čas, který měli rozpoznat. Pro nás je tím časem naše rozhodnutí pro víru; poznání, že náš život je přes všechny starosti a obtíže smysluplný. Naše rozhodnutí pro víru v toho, kdo svůj život za nás dal a tak zaplatil i ten poslední haléř. Toto naše rozhodnutí bude správné. Protože ten náš protivník je vlastně na naší straně. Jedná s námi podle práva, ale i samotné právo převyšuje svým milosrdenstvím. Doprovází nás a čeká na naše rozhodnutí. On sám už se rozhodl. Pro nás. Když vzkřísil Ježíše k životu a otevřel naději pro celý svět.
