Čtení: Iz 42,1-9 | Text: Mt 12,15-21 | Písně: 33, 438, 631, 434, 244, 441, 250 | Pavel Čmelík

Bratři a sestry, milí přátelé!
Z čteného oddílu bych se chtěl zastavit u několika věcí: Tou první je skutečnost, že Ježíš uzdravil nemocné, ale zakázal jim, aby „ho nikomu neprozrazovali" (Mt 12,16). Přesněji přeloženo: aby nečinili zjevným, kým on je. Když si najdeme podobné oddíly o uzdravování jinde v evangeliích, zjistíme, že posedlí lidé, kteří se dostali do Ježíšovy blízkosti, poznávali, že Ježíš je Boží Syn. Ale nemluvila z nich víra, ale démoni zděšení Boží přítomností, démoni, kteří v blízkosti Ježíše rozpoznali, že se blíží konec jejich existence a snad, aby se udrželi či získali čas či se zavděčili Ježíšově vyšší moci, tito démoni hlasitě prozrazovali lidem kolem, že Ježíš je Syn Boží. To je jeden důvod, pro který Ježíš nechtěl, aby o něm mluvili. To mluvení nebylo svobodným vyznáním víry v Božího Syna, ale vyjevením strachu z jeho rozpoznané moci.
Na podobnou věc bychom narazili i ve Skutcích apoštolských u misionáře Pavla (Sk 16,16-18). Umlčel mladou otrokyni s věšteckým duchem, která chodila za ním a jeho spolupracovníky a věcně správně křičela, že oni jsou služebníci boha nejvyššího a zvěstují cestu ke spáse. A přesto ji apoštol umlčel, protože rozpoznal, že i u této mladé ženy se jednalo o výkřiky zlých duchů, nikoliv o její svobodné a vědomé vyznání víry.
Druhým důvodem, proč Ježíš nechtěl, aby lidé o svém uzdravení mluvili s druhými, byl ten, že cílem Ježíšova mluvení i činění nebylo uzdravování, ale zvěstování Božího království, zvěstování evangelia. Tak evangelista Jan důsledně nemluví o uzdraveních či jiných neobvyklých Ježíšových činech jako o zázracích, ale znameních. Cílem pozornosti nejsou zázraky samotné, ale rozpoznání přítomnosti Božího království na zemi, přijetí evangelia, radostné zprávy o Boží uzdravující moci, o odpuštění hříchů. Zázračná uzdravení či nasycení mají sloužit pouze jako znamení, jako návěstidla, že s Ježíšem skutečně přišla Boží moc na tuto zem. Také u evangelisty Marka se často shledáme s tím, že Ježíš uzdraveným zakazuje, aby někomu říkali o tom, co prožili (např. hned v první kapitole Mk1,44). Pokud Ježíš uzdravoval veřejně, pak to byla součást zvěstování. Ukazoval přítomným, že Boží vůle je jiná než lidské předpisy a zákony (uzdravování v sobotu – např. Mk 3,4).
Můžeme tedy uzavřít, že Ježíš důsledně dbal na to, aby jej lidé nepovažovali jen za zázračného léčitele, ale chtěl, aby přemýšleli o tom, co dělá a říká a sami pak rozpoznávali, že Ježíš je Boží Syn, Mesiáš, který přináší Boží království na tuto zem. Součástí tohoto království je i moc nad tím, nad čím jsme my lidé bezmocní, tedy nevyléčitelné nemoci, postižení a posedlosti zlými duchy.
Druhá věc, na kterou bych chtěl upozornit, je skutečnost, že máme před sebou text z Nového zákona, ale zároveň o stovky let starší text ze Starého zákona, proroctví Izajášovo. Boží Slovo Starého zákona se zde stává Božím Slovem Nového zákona, aktuálním Božím Slovem o Mesiáši, o Ježíši Kristu. To je nesmírně důležitá věc. Všichni evangelisté zdůrazňují, že Ježíš, jeho příchod a působení v tomto světě není ničím jiným než naplněním více než tisíc let staré historie vyvoleného národa. Ježíšova přítomnost v tomto světě je logickým důsledkem, vyvrcholením duchovního zápasu, hledání a Božího sebezjevování, o kterém píše už Starý zákon.
Přítomnost Ježíše ve světě tedy není jen nějakým dočasným, okamžitým jevem, který nastal za příhodných (či nepříhodných) společenských okolností, za doby okupace vyvoleného národa mocnými Římany. Ježíšova přítomnost je něčím mnohem větším, mnohem trvalejším, něčím, co překračuje hranice střídání mocenských útvarů ve východním Středomoří. A na tuto skutečnost právě evangelisté ukazují, když citují stovky let stará proroctví a působení Ježíše vnímají jako jejich naplnění.
Proč je to pro nás důležité? Věřím, že stejně jako se v dějinách společnost díky Božímu zjevování dlouho připravovala na příchod Mesiáše, stejně tak je mocný přesah jeho příchodu do dějin následujících, což dějiny i současnost křesťanství potvrzují.
Ovšem pro nás je nejdůležitější obsah, či dosah toho, co s Ježíšem do světa přišlo a co už starozákoní proroci zvěstovali. V čteném oddílu se nemluví přímo o evangeliu, radostné zvěsti. Naopak mluví se zde o něčem, co nás lidi spíše děsí, totiž o soudu (ř. krisis). Ježíš přišel do tohoto světa, aby vyhlásil soud, aby ho vykonal, aby právo dovedl k vítězství. Už Izajáš ubezpečuje, že služebník Boží vyhlásí soud a nepřestane, dokud se právo nestane skutečností.
Kdo z nás by netoužil po spravedlnosti a právu?! Kolik jen nespravedlností se děje ve světě! Kolik se jich děje i kolem nás a často i pod záštitou zákonů, které ovšem vždycky mají nějaké mezery a vždy se najdou tací, kteří zákony ohnou ve svůj prospěch a skutečná spravedlnost a právo pak přichází zkrátka. Jen kolik je lichvy a vydírání a často i od státem zřízených institucí, kde sedí lidé, kteří „jen plní předpisy" a ve jménu jejich plnění pak dovedou toho, kdo si nedá pozor obrat o spoustu peněz bez ohledu na jeho situaci!
Prorok Izajáš nás však ujišťuje, že soud, právo a spravedlnost, které do světa přichází s Božím Mesiášem, že toto právo je jiné, zvláštní. Ba přímo opačné než právo a spravedlnost v zákonickém a svévolném pojetí tohoto světa. Jednak Mesiáš nepotřebuje své právo halasně prosazovat, vykřikovat. Tak to dělají často právě lichváři a podvodníci, kteří hlasitě a bezohledně vykřikují o něčem, že na to mají právo, aby zakryli skutečnost, že jsou draví vlci, kteří touží za jakoukoliv cenu urvat z bohatství společnosti a této země maximum.
Ježíš své právo nemusí hlasitě prosazovat, protože se jedná o skutečné právo, které má moc samo o sobě. Ježíšův soud a spravedlnost jsou charakterizovány zvláštními obrazy: třtinu nalomenou nedolomí, doutnající knot neuhasí. Už jsme si s dětmi tuto skutečnost připomenuli a vysvětlili, ale zamysleme, co to pro nás znamená.
Ježíšovo právo se uskutečňuje soudem, ale díky soudnímu verdiktu je právě onou radostnou zvěstí. Na jedné straně se jde o nepříjemně pravdivé pojmenování skutečnosti, na druhé straně výsledkem takového konstatování není odmítnutí a zavržení, ale přijetí. Nalomená třtina se za normálních okolností dolomí a zahodí, stejně tak nefunkční, čadící knot v lampě.
Tyto obrazy charakterizují náš stav: nejsme dokonalí a Bůh to ví. Jsme sami všelijak zlomení, nalomení, poškození. Naše životy jsou často jen takovým čaděním, dýmením, nikoliv svícením jasným světlem. Čím to? Hříchem. A přesto, že tomu tak je, Bůh nás neodsuzuje, nezavrhuje. Společnost, ve které žijeme, jedná opačně: kolik je případů lidí, kteří někde léta poctivě pracovali, a když dosáhli vyššího věku a ztratili výkonnost, zaměstnavatel je prostě propustil. Už jste nepotřební, už nepodáváte takový výkon jako dřív, tak běžte.
To je běžný způsob jednání v dnešních podnicích, způsob, který z lidí dělá vysáté a uštvané trosky, který nutí lidi, aby se tvářili, že jsou zdraví a schopní, i když už jsou unavení a vyčerpaní. V této společnosti se šíří stále víc atmosféra strachu a obav o budoucnost, o hmotné zajištění prakticky ve všech věkových skupinách. Mladé a nezkušené nikdo nechce a zkušené, ale unavené stejně tak.
V tom je rozdíl pohledu Božího na člověka a pragmatického pohledu této společnosti. Ježíš je Boží služebník – neláme nad nikým hůl, i když je to člověk možná ostatními odepsaný. Jsem rád, že právě křesťané v tomto městě ten Boží soud, který se slitovává uvádějí ve skutečnost – v zařízeních Diakonie, Charity, v Elimu a dalších. Právě tam jsou místa, kde se má naplňovat a naplňuje se Boží spravedlnost, která třtinu nalomenou nedolomí a lnu kouřícího neuhasí. Tam mají možnost znovu nabýt důstojnosti staří, nemohoucí a nemocní či jinak postižení lidé vyvrhovaní zdravou společností na okraj.
Ne nadarmo se říká, že znakem vyspělosti každé společnosti není to, jaké má hospodářské či kulturní výsledky, ale to, jak se chová ke svým slabým, k těm nalomeným a doutnajícím, k bezdomovcům, postiženým a starým a nemocným. Právě všechny nelidské, totalitní režimy se vyznačují tím, že takové lidi odstraňují do ústraní nebo přímo likvidují jako bezcenné.
Žel se mi zdá, že společenství věřících často podléhají pokušení tohoto světa, pokušení, že i my musíme být silní a úspěšní. Pak se ale divíme, že ztrácíme moc, která je z Boha. I církev se pak míjí svému posláním ujímat se s láskou právě těch, kteří jsou nějak slabí, zranění a na okraji.
Ale naše síla v Kristu je daná a zvláštní právě v tom, že se projevuje nejnápadněji v tom, co je pro svět projevem bezmoci. Už Jan Křtitel říkal: on (Ježíš) musí růsti a já menšiti se. V životě to znamená, že Ježíšův způsob jednání v nás musí růst, tedy i laskavý zájem o slabé a bezmocné. My se pak smíme z boží milosti stávat nástroji Božího soudu, který nedolomí nalomenou třtinu a neuhasí doutnající knot. Takto se sklání Ježíš ke každému z nás a čeká, že se takto budeme sklánět k sobě navzájem i k lidem kolem nás.
Pane Ježíši, děkujeme ti, že nás nezavrhuješ, i když jsme všelijak porušení, zlomení a jen doutnající. Prosíme pokorně, napřimuj nás svou mocí, uzdravuj naše zlomenosti a rozfoukej svým Svatým duchem doutnající víru, abychom hořeli jasným plamenem tvé lásky. Amen

poslání: 1 J 1,8-9

Kategorie: Kázání