Čtení: Sk 16, 25-34 | Text: Ef 6,14-17 … přijměte také přilbu spasení | Písně: 244, 370, 648, Sv190, 489 | Pavel Čmelík

Bratři a sestry, milí přátelé!

    Pokračujme dnes v zastaveních nad součástí křesťanovy duchovní zbroje, jak nám ji klade před oči apoštol Pavel. Po pásu pravdy, pancíři spravedlnosti, obutí k pohotové službě evangeliu pokoje a štítu víry přichází na řadu přilba spasení … „Lebku také spasení vezměte“ (kral.) – „přilbou ať je vám jistota konečného vítězství“ (Slovo na cestu) – „vezměte přilbu záchrany“ (Studijní překlad) – „jistota vaší záchrany buď vaší přilbou“ (heutige deutsch). Pokud bychom hledali v Novém zákoně, zda je ještě jinde použito slovní spojení „přilba spasení“, našli bychom pouze jedno místo. V Listu Tesalonickým apoštol Pavel píše: „Oblečme…. přilbu naděje spasení“ (1 Tes 5,8). Zde je tedy spasení spojeno s nadějí. Ve verších předcházejících bychom četli o víře a lásce. Tak je zřejmé, že na tomto místě jde o zdůraznění známé trojice z 13. kapitoly 1. listu Korintským – víry, lásky a naděje.

   Je dobré opět připomenout, že Pavlovo spojení přílby a spasení není jeho originální výmysl. Stejně jako pás pravdy, pancíř spravedlnosti, obutí k pohotové službě evangeliu pokoje a štít víry i přilba spasení je převzata ze Starého zákona, konkrétně proroka Izajáše: „Hospodin se oděl spravedlností jako pancířem a na hlavě má přilbu spásy, oděl se rouchem pomsty, jako pláštěm zahalil se rozhorlením.“ (Iz 59,17) Tak to zaznělo už na samotném začátku našich bohoslužeb ve vstupním slovu. Pozoruhodné je, že podle Izajáše má na hlavě přilbu spásy sám Hospodin. A také stojí za pozornost, že Hospodin podle Izajáše má nasazenou přilbu spásy ve velmi bojovné situaci: je rozhorlen nad tím, co se děje na zemi mezi lidmi. Samé bezpráví, nespravedlnost a utiskování slabých. A přilbu spásy Hospodin nasazuje na hlavu jako součást přípravy do blízkého boje. V tomto smyslu tedy apoštol kopíruje Izajáše nikoliv staticky, ale v kontextu, dynamicky, když o přilbě spasení také mluví v souvislosti s připraveností k boji.

    Jistě však stojí za pozornost ten jeden podstatný rozdíl: u Izajáše se jedná o samotného Hospodina, který se připravuje k boji. U apoštola Pavla o nějakých tisíc let později je objektem příprav k boji člověk, věřící křesťan, následovník Ježíše Krista, Božího Syna. To, co patřilo ve Starém zákoně k Hospodinu, to patří v Novém zákoně k člověku. Proč to takto apoštol mění? Může si to dovolit? Není to rouhání, brát to, co patřilo k Hospodinu a dávat člověku? Jsem si jist, že v pozadí stojí apoštolovo rozpoznání, že v Ježíši Kristu se to, co patřilo před Jeho příchodem na svět pouze Bohu, s Jeho příchodem na svět se stalo součástí lidského života. Je to možné jen díky daru Ducha svatého, který věřícího vyzbrojuje Boží zbrojí a vystrojuje Boží výstrojí. A k té patří i přilba spasení.  

   Co to tedy je ta přilba spasení? Čeho je obrazem? A jak zapadá do výzbroje a výstroje Božího bojovníka? Přilba je na hlavě a chrání hlavu. Přesněji to, co je uvnitř hlavy, tedy mozek. A ještě přesněji nikoliv mozek samotný, ale to, co se v něm odehrává, tedy myšlení. Mně se líbí kralický překlad, který říká, že máme vzít „lebku spasení“. Je tím pěkně řečeno, že naše lebka samotná, naše kosti nestačí dostatečně ochránit mozek před poškozením. Proto také vojáci a bojovníci od starověku až po dnešek vždycky nosili něco na hlavě, od kožených čepic přes kovové helmice až po moderní přilby ze speciálních lehčených materiálů, které jsou pohodlnější a lépe odolávají současným průrazným projektilům.

   Mozek je centrum myšlení člověka, i centrum vnímání a velín celého těla i všech činností člověka. Moderní věda ví o mozku už dost, ale stále zůstává mnohé dění v mozku zahaleno tajemstvím.

   Vzpomínám si na otce spolužáka ze základní školy, který začal mít veliké bolesti zad. Chodil po všech možných vyšetřeních, ale lékaři dlouho nemohli přijít na to, z čeho jeho bolesti pocházejí. Nakonec mu udělali kompletní vyšetření, při kterém provedli i rentgen hlavy (tehdy ještě nebylo CT). A přitom zjistili, že uvnitř hlavy, v mozku má jakési kulaté kovové tělísko. A tu si otec spolužáka vzpomněl, že jako kluk se jednou potají zmocnil vzduchovky svého otce. Přitom došlo k výstřelu, který zasáhl z bezprostřední blízkosti koutek jeho oka. Krev netekla, jen oko slzelo, ale jinak prý necítil ani nějakou bolest. A vzhledem k okolnostem se samozřejmě ani nikomu nesvěřil, protože by ho nejprve čekal pořádný výprask. A po letech diabolka, která kdysi bez problémů skončila uprostřed hlavy, začala tlačit na nějaké nervové centrum a tím vyvolávala falešný pocit, že záda nejsou v pořádku a vytrvale bolí. Lékaři sice odhalili příčinu bolestí, ale museli současně konstatovat, že se s tím nedá nic dělat. Jakýkoliv lékařský pokus cizí tělísko z mozku vyjmout by vedl jen k většímu poškození. Lidský mozek je zvláštní orgán a dodnes v mnoha směrech neznámý. A přece tak důležitý pro život.

   Skutečnost, že ani špičková lékařská věda si neví rady s mnohými projevy mozku, tato skutečnost by nás měla vést k tomu, abychom se s větší touhou obraceli k tomu, který je autorem, Stvořitelem mozku. Ten přece musí vědět nejlépe, co je pro naši mysl potřebné a zdravé! A proto máme Boží Slovo, Slovo autora nás samých, který nás vyzývá: přijměte přilbu spasení. Přijměte ujištění, že o vás vím, že vás vedu a že jsem s vámi.

    Přemýšlivý necírkevní posluchač může namítnout: Spasení? Co to je!? Co to slovo znamená!? Nejde přece o proces, při kterém dobytek spásá travní porosty. Tak nějak by asi většina lidí kolem nás odpověděla, kdybychom se jich na ulici zeptali, co si představují pod slovem spasení. Ale i my potřebujeme hlubší zamyšlení, aby se nám toto slovo nestalo jen součástí náboženské hantýrky, či vědecky pověděno, aby to pro nás nebyl jen „terminus technicus“ oboru teologie. Bible naštěstí používá tohoto slova často jako součást příběhů konkrétních lidí.

     V prvním čtení jsme slyšeli o žalářníkovi, který chtěl spáchat sebevraždu, když zjistil, že zemětřesení uvolnilo východy z jím střeženého vězení. I když za to nemohl, přece cítil zodpovědnost a považoval tuto událost za konec své životní kariéry. Apoštol Pavel mu v tom na poslední chvíli zabránil. A když žalářník zjistil, že žádný z vězňů nechybí, v jeho mozku nastala revoluce. Nechápal, jak je to možné. Jeho myšlení, jeho dosavadní zkušenosti uložené v jeho mozku nedokázaly tuto událost zařadit. A současně jeho mozek nemohl to, co se stalo nijak pominout, vytěsnit. Měl to v hlavě a ono to tam létalo a kolovalo a bořilo všechny jeho dřívější představy. Až nakonec došel k jedinému východisku: „ Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“ (Sk 16,30) Víte, ta jeho otázka vlastně ani nedává smysl. Vždyť on chtěl ukončit svůj život, protože si myslel, že mu vězni utekli. A když se dověděl a přesvědčil, že neutekli, tak si přece mohl oddechnout a začít přemýšlet, jak odstranit škody napáchané zemětřesením. Jenže jeho mysl už byla zasažena. On si dobře uvědomil, že zpěvy chvalozpěvů, zemětřesení a nakonec i přítomnost vězňů, kteří nevyužili příležitosti utéct, že to všechno znamená průlom něčeho nového do tohoto světa a tedy konkrétně i do jeho mysli. Nešlo to pominout. Staré se zhroutilo. Ale, co teď? Co dál? Co bude? Jak zachráním svou zmatenou mysl?

    Proto jde za těmi, s nimiž to všechno souvisí, za Pavlem a Sílasem, Božími služebníky. Je prosí, aby mu řekli, co má dělat, aby byl zachráněn. Aby zachránili jeho mysl plnou zmatků. A v tu chvíli slyší jednoduché a prosté slovo: „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ (Sk 16,31) Tady mě zaujalo, jak překladatelé v původním řeckém textu stejné slovo v ústech žalářníka překládají jiným českým výrazem v ústech apoštola Pavla (zachráněn – spasen). Mohli bychom o tom polemizovat, ale myslím, že to přeci jen něco vystihuje.

       Jsou situace, ve kterých člověk docela obyčejně lidsky touží po záchraně. Topící se člověk touží po tom, aby ho někdo zachránil – vytáhl z vody. Raněný touží, aby ho někdo zachránil – obvázal mu rány a vyléčil. Lidé ohrožení teroristy touží po zásahu policie, která je zachrání – vysvobodí z ohrožení. A mohli bychom mluvit o dalších situacích, ve kterých se může ocitnout kdokoliv z nás.

    Ale na onom žalářníkovi je příkladné, že jeho touha nakonec nesměruje jen k tomu, co znamená záchranu pro tento svět. Jak už jsem zmínil, k tomu by mu stačilo, kdyby se přesvědčil, že jsou všichni vězni na místech. On pochopil, že potřebuje záchranu hlubší, trvalejší. Rozumíte, o co jde, bratři a sestry? Ten nejhlubší smysl i problémů každého z nás není v tom, abychom vyřešili to jednotlivé, konkrétní, co nás třeba trápí. Ať už jsou to nemoci, zranění tělesná i duševní a jiné. Smysl toho všeho je, abychom hledali, nacházeli a dostávali přilbu spasení. Tedy to, co trvale ochrání naši mysl. Ne jen právě teď a právě v tomto problému, který nám třeba zrovna leží na srdci a pronásleduje nás. Přilba spasení je trvalá součást našeho pozemského bojování. Znamená trvalé ujištění, že patřím Bohu ať se děje cokoliv. Ona ochraňuje samotné nitro mé mysli. To neznamená, že nebudu nemocný, že vždycky se mi všechno podaří, že vždycky všechno zvládnu tak, jak bych si přál. Přilba spasení chrání naši mysl, abychom nezačali hledat smysl naší existence v tom, co je pomíjivé. Kdo má přílbu spasení, nemusí svou hodnotu budovat na úkor druhých lidí, ani na výkonu, ani na dobrém zdraví, ani na kráse či sportovní postavě, ani na penězích rodině, majetku, zábavě. Dokonce ani na církvi a sboru ne. Kdo má přílbu spasení na prvním místě ví, že prostě patří Kristu.

 

Ať se děje cokoliv, já patřím tobě, Pane Ježíši. Ty jsi mi dal přilbu spasení a já jsem ji s vděčností přijal. Děkuji. Amen     -pč-

 

Poslání: Ž 37,39-40

Kategorie: Kázání