Čtení: 1 Kr 19,8-13 | Text: 1 Kor 3,4-9 | Písně: S172, 177, 5 písní s chválící skupinou | Pavel Čmelík
Bohoslužby Vsetín – Horní sbor 7.7.2013
Bratři a sestry, milí přátelé!
Dnešní kázání jsem si pracovně nazval Kázání starých jabloní. U manželčiny rodné chalupy na pasekách roste totiž velký sad tvořený převážně starými jabloněmi. Většinou jsou to odrůdy, které se dnes již nesadí. Stromy jsou mohutné, již proschlé, ale stále přinášejí úrodu – jeden rok menší, jiný zase větší. Jeden rok se urodí jadernice, jiný rok řehtáky či hrkávky nebo další odrůdy, které ani nedokážu pojmenovat.
Ten sad založil můj již zesnulý tchán. Když ty staré jabloně vidím, vzpomenu si na jeho vyprávění, za jakých okolností sad vznikl. Když tchánovi bylo 12 let, dostal poprvé peníze, které mohl utratit, za co chtěl. On šel a koupil několik prvních sazenic jabloní a založil sad. Udělal to proto, že už nechtěl jen sbírat poloshnilá jablka v příkopech po cestě ze školy, jablka, o které už jejich majitelé nestáli, ale pro něho byla jedinou příležitostí, jak jablko alespoň zčásti ochutnat.
Později sad doplňoval, až se rozrostl do dnešní podoby, kdy ho tvoří desítky starých stromů. Při pohledu na ten starý sad si představuji 12 letého chlapce, který jde a za své první peníze kupuje sazenice a zakládá ho. A kladu si při tom otázku: jaké touhy mají dnešní 12tiletí hoši, kteří žijí jako v případě mého syna jen o dvě generace později? Do čeho investují peníze, pokud je dostanou? Co je pro ně cenné, nejcennější? Odpověď si asi dovedeme představit. Nechci ani nemohu je kritizovat za to, jací jsou. Oni nejsou ani lepší ani horší, než jsme byli v jejich věku my nebo jejich dědové. Oni nemají vliv na okolnosti, ve kterých vyrůstají stejně, jako na ně neměly vliv děti v době, kdy vyrůstal můj tchán, tedy v době tzv. První republiky. Jisté však je, že jablka dnes nejsou žádnou vzácností. I teď v červenci se dají koupit v obchodě. Asi bychom těžko hledali 12tiletého hocha, který by z touhy po jablkách investoval peníze do výsadby jabloňového sadu.
Ty staré jabloně jsou tedy živými němými svědky o dřívějších časech a o tom, čím ještě relativně nedávno lidé žili. Ale pojďme k věcem hlubším či obecnějším: výpověď těch starých stromů je možná jen proto, že jejich existence není závislá pouze na člověku. Ano – někdo je musel zasadit, někdo je musel také zalévat. Ale ony nevyrostly do podoby plodných stromů díky lidskému přání. Kdyby jejich růst byl závislý na tom, kdo je zasadil a zaléval, dnes už by na svém místě nebyly. Jejich růst byl a je stále v rukou Božích. Tak už se konečně dostáváme blíž k čtenému textu z listu Korintským. Tam apoštol používá pro duchovní práci přirovnání z oblasti zemědělské.
Co to vlastně znamená, že Bůh dává vzrůst? Sázení i zalévání jsou činnosti nápadné a možná i hlučné. Ale viděl jste někdo nebo slyšel něco růst? O někom se říká, že slyší trávu růst. Znamená to ale, že slyší i to, co nikdo neříká nebo neřekl. Růst je věc docela nenápadná a tichá. Není slyšet ani vidět na první pohled.
Dnešní technika umožňuje snímat ve větších intervalech růst klíčícího semínka. Když se pak řada snímků pustí jako film, za pár vteřin vyroste ze semínka celá rostlina. Možná jste to také někdy viděli. Ale normálním lidským pohledem růst není vidět. Probíhá tak pomalu, že si ho nevšimneme. Jen když pár dní nebo týden nejsme na zahradě a pak přijdeme, zjistíme, že tráva povyrostla (letos zvláště rychle, když měla tak vydatnou zálivku). A stromy rostou ještě pomaleji, celá léta nebo spíš desítky let. U takového stromu můžete prosedět celý den a stejně neuvidíte, jak roste. A přece roste!
My lidé se ovšem rádi chytáme nápadných věcí. Říkáme, že nám zelenina narostla proto, že jsme ji zaseli a zalévali. Ano – bylo to jistě důležité, bez zasetí a zalévání by nic nevyrostlo. Ale růst sám o sobě se děje bez našeho přičinění. Není to jako stavba, kde dáváme cihlu k cihle, až vyroste zeď. Rostlina roste sama – tedy, jak věříme, roste díky tomu, že Bůh jí dal život, který se v ní rozvíjí podle předem stanoveného řádu, podle plánu, který je uložen v genetické informaci v každé živé buňce rostliny.
Někdy mám pocit, že vnímáme jen to, co je vlastně pouhým prostředkem či nástrojem růstu, ale není růstem samotným. A z takového vnímání pak vznikají problémy, na které narazil apoštol v Korintském sboru. Dynamika růstu sboru je podle apoštola stejná jako dynamika růstu stromů. Kazatelé (díky Bohu i mnozí členové) se snaží, aby bylo zvěstováno Boží slovo – aby bylo rozséváno. Jiní se snaží, aby to slovo dále rostlo. Vedou rozhovory, modlí se a vytváří dobré podmínky k růstu víry. Ale přes všechno toto úsilí nesmíme zapomínat, že je to Bůh sám, který způsobuje, že zaseté slovo roste a sílí! To je tedy to zásadní a základní sdělení dnešního biblického textu vyjádřené v 6. verši, kde Pavel praví: „já jsem sázel, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst." Apoštolovo slovo tedy vychází z praktického života, pro mne ze spojitosti se zmíněnými starými jabloněmi, ale i širšími biblickými souvislostmi.
Pokusím se tedy shrnout do třech oblastí toto kázání starých jabloní:
1.Jsou svědectvím toho, jak žili naši předkové. Připomínají jejich hodnoty, jejich priority, ale i to, co oni mohli používat, co měli pro život k dispozici. Jsou tedy pro nás připomínkou toho, na co my dnes navazujeme, z čeho vycházíme a možná si to ani neuvědomujeme. Je dobré se tím zabývat, abychom porozuměli sami sobě a abychom také mohli odmítnout to, čím nás naši předkové třeba i v duchovní oblasti zatížili (nebyli dokonalí) a naopak ocenit to, co nám dobrého v duchovní oblasti předali. V této souvislosti můžeme připomenout Mistra Jana Husa, jehož upálení jsme si včera připomínali a také Cyrila a Metoděje, jejichž příchod na Moravu před 1150 lety jsme si připomínali o den dříve. Pro nás je hmatatelným odkazem předků tento sbor, společenství, které oni poponesli dějinami o kousek dál a předali svědectví o Boží lásce v Ježíši Kristu.
2. Staré jabloně jsou ovšem také obecněji projevem života, který vznikl na jedné straně prací člověka, ale především díky Bohu samotnému. On je dárce života. On způsobuje, že to, co je živé, roste. My říkáme, že to roste samo, ale když si člověk uvědomí zranitelnost všeho živého, i toho, co vyrůstá v přírodě, pak pochopí, že samo od sebe nic neroste. Je tu někdo, kdo do rostlin vložil plán jejich růstu. Je tu autor toho, jak mají vypadat. Ale je tu také ten, který způsobuje, že rostlina živě reaguje na podmínky růstu, které se mění. Proto stvoření kolem nás mluví. I ty staré jabloně mluví a vydávají svědectví. Nejen o člověku, který je s láskou a péčí sadil a zaléval, ale především o Bohu, který jim dal vzrůst a který je mnohem větší než člověk, který na začátku jejich růstu sázel a zaléval.
Na úvod bohoslužeb jsme si připomenuli slova z žalmu 19: „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě."
To je hlas Božího stvoření, které svědčí o svém tvůrci hlasem, který není lidskou řečí, ale přece zní po celé zemi. Je to hlas života samotného, který se projevuje právě i v těch starých jabloních. I ony mluví touto řečí a Bůh očekává, že my lidé tento hlas budeme slyšet, že mu budeme naslouchat tak, jak mu naslouchali žalmisté. Že tedy to stvoření kolem nás nám nebude jen sdělovat, jak bude velká či malá úroda jablek. Že nebudeme slyšet jen to, kolik kubíků dřeva narostlo v našem lese či kolik metráků sena sklidíme z luk. Hlas stvoření chce být svědectvím o tvůrci stvoření samotného. Chce být svědectvím o tom, který dává život, který způsobuje růst všeho živého. Vždyť bez něho by byly všude kolem jen mrtvé pláně bez života!
3.Po vzoru apoštola Pavla jsou nám staré jabloně i obrazem života sboru. Písmo nás upozorňuje, že my lidé jsme součástí života na této zemi stejně, jako jsou jeho součástí ostatní tvorové i stromy. Všichni jsme vzešli z tvůrčí dílny stejného autora, a proto pro nás všechny platí v některých věcech stejné zákonitosti. To platí i pro sborové společenství. My se snažíme, pracujeme na Božím díle a jsme spolupracovníci Boží. To je na jednu stranu úžasné, protože Bůh s námi počítá a naše aktivita je zásadní a velice důležitá. Bůh nám svěřuje své dílo, zve nás ke spolupráci na něm.
Ale nikdy nesmíme zapomenout, že růst tohoto díla záleží na něm, na Bohu. Proto prosíme o Ducha svatého, proto než své dílo začneme, v modlitbě je s Bohem konzultujeme. Proto potřebujeme slyšet jeho radu, jeho hlas, jeho usměrnění. Proto si také musíme dát pozor, abychom nezveličili druhé lidi, pracovníky na Božím díle, na úkor Boha samotného.
Věříme, že Ježíš sám je hlavou našeho díla a my jsme jeho nástroje. Duch svatý dává růst Božímu dílu v nás i mezi námi. Bez něho se všechno zdrcne jen na naše lidské pokusy a zbožné snahy. S ním se dějí věci, které přetrvají. A my se pak jen musíme divit a žasnout, že Pán je při svém díle, že působí a dává růst.
Pane Ježíši, bez tebe bychom nic nebyli. Bez pomoci tvého Ducha svatého je každé naše úsilí jen marnou snahou. Prosíme, pomáhej nám, abychom měli pozorné uši a dobře slyšeli, co chceš, abychom dělali, abychom stáli na tvém díle tam, kde ty nás chceš a ne tam, kde se my sami chceme prosadit. Dej nám pak tu milost, abychom viděli růst tvého díla a radovali se z něho. Amen
poslání: Kol 2,6-7
