Čtení: Ž 104,13-24 | Text: Gal 5,22-24 | Písně: 667,388, 546, 548, 549, 618, 636 | Pavel Čmelík
– Text: Gal 5,22-24 Ovoce Ducha svatého
Bratři a sestry, milí přátelé,
Chtěl bych k tomu oddílu o ovoci Ducha svatého připojit pár poznámek: Jednak kvůli zařazení do širšího kontextu Písma, je nutné zmínit, že v Novém zákoně se dočteme o darech Ducha sv. a o ovoci Ducha sv. Dary jsou jakési schopnosti křesťana: učit, prorokovat, modlit se v jazyku, vést druhé atd. Ovšem ovoce Ducha je něco jiného. Apoštol Pavel v celé 13. kapitole 1. listu Korintským zdůrazňuje, že všechny velké dary Ducha sv. nejsou nic bez lásky. Podrobnějším způsobem vyjadřuje to, co stručně říká sám Ježíš: po ovoci poznáte je. Tedy ovoce je důležitější než dary. I sebekrásnější obdarování křesťana je k ničemu, pokud nepřináší ovoce. To je tedy první poznámka a vraťme se zpět k dnes čtenému výčtu ovoce Ducha v listu Galatským:
Jedná se o devět druhů ovoce, a pokud se nad nimi zamyslíme, můžeme je rozdělit podle příbuznosti do tří skupin:
a)Láska, radost, pokoj. Láska je jmenována na úplně prvním místě a jistě to není náhoda, zvláště pokud jde o apoštola Pavla. Stačí, když si uvědomíme jeho důraz na lásku, jak je obsažen v 1. Kor. 13. Stejně jako v Korintským se i zde, v listu Galatským, mluví o lásce agapé, tedy o té nejvyšší lásce křesťanské, která je vyšší než láska mezi mužem a ženou nebo láska v rodině či mezi přáteli.
Ve srovnání s další trojicí ovoce Ducha svatého, tato první ukazuje k Bohu. Žijeme Boží láskou, z lásky k nám Bůh obětoval svého jediného Syna, Ježíš Kristus nám ukázal lidskou podobu Boží lásky.
Druhé ovoce – radost – souvisí s křesťanovým vědomím, že jeho jméno je zapsáno v nebesích. Na tuto radost upozornil Ježíš své následovníky, kteří se vrátili z misijní výpravy, při které uzdravovali a dělali jiné mocné činy: Ježíš jim řekl: z toho se neradujte, radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebi (L 10,20). Jinak řečeno: můžeme se radovat z toho, že patříme Bohu a že si to uvědomujeme a že víme, že tento Bůh je láska.
Posledním ovocem z první trojice je pokoj. Máme pokoj s Bohem. Máme pokoj s Bohem? Pokoj s Bohem v našem nitru, v našem srdci souvisí s přijetím odpuštění hříchů a přijetím Boží moci vůbec. Víme-li, že Bůh je láska, že za nás obětoval svého Syna, aby nás přijal, aby nám odpustil, máme z toho radost a radost pak působí pokoj v našem srdci. Náš vztah k Bohu není plný napětí, nejistoty, úzkosti a strachu, ale naopak pokoje a jistoty, protože Bůh nám ve své lásce dává radost, kterou nám tento svět nemůže vzít. Proto můžeme společně s žalmistou vyznávat: pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet (Ž 4,9).
b)Druhá trojice je trpělivost, laskavost, dobrota a jak už jsem zmínil, tato trojice je o vztazích s druhými lidmi. Vůči druhým lidem potřebujeme a máme být trpěliví, laskaví a dobrotiví. Když se nad těmito třemi vlastnostmi zamyslíme, pak přijdeme na to, že Bůh sám s námi má velikou trpělivost, je naším laskavým Otcem, který je k nám velmi dobrotivý. Tak ty první tři druhy ovoce stojí v základu další trojice. Teprve, tehdy, když sami zakoušíme Boží lásku, radost a pokoj, pak teprve jsme schopni být k druhým lidem opravdově trpěliví, laskaví a dobrotiví. Předáváme jim totiž něco, co sami známe a každodenně zakoušíme ze vztahu našeho nebeského Otce k nám. Takže to není naše zásluha, ale jsme jen těmi, kteří předávají druhým, co sami získali.
c)Poslední trojici ovoce Ducha sv. tvoří věrnost, tichost a sebeovládání. A je to opět trojice, která je jiná než obě předcházející. Zatímco první trojice ukazuje na vztah Boha k nám osobně, druhá na reálný projev tohoto vztahu mezi námi lidmi, třetí trojice ukazuje na základy našeho osobního vztahu k Bohu i k druhým lidem.
Věrnost je vlastnost Boží, o Bohu je mnohokrát v Písmu řečeno, že je věrný. Ale věrnost je i lidská schopnost. Ježíš sám v jednom podobenství říká: Služebníku věrný, vejdi v radost svého Pána (Mt 25,21nn). Apoštol Pavel nás nabádá k tomu, abychom věrně sloužili Bohu i lidem.
Tichost je další vlastnost, kterou sám Ježíš vysoko hodnotí v blahoslavenstvích: tiší dostanou zemi za dědictví (Mt 5,5). Nejtišším z lidí byl Mojžíš, člověk, který stál mezi Bohem a jeho lidem jako prostředník. Tak tichost ukazuje na další základ v nás, lidech, který právě takové postavení umožňuje. Ježíš tichost ve svém lidství dovedl k dokonalosti v poslušnosti vůči Bohu i lidem: byl jako beránek vedený na porážku, tichý, ústa neotevřel. Nevzepřel se ani Bohu, ani lidem.
Poslední z trojice i poslední v celém výčtu je sebeovládání. Bývá časté, že prvně i posledně jmenované je nějak důležité. A věřím, že to platí i o tomto seznamu. K sebeovládání nás odkazuje i následující verš, který jsem záměrně k tomuto výčtu připojil: Ti, kteří náležejí Ježíši Kristu, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. (Gal 5,24). Tady nám sám apoštol vysvětluje, co má na mysli, když mluví o sebeovládání. Nejde o to, zatnout zuby: víte, tak často vypadá naše lidské sebeovládání. Protože přemýšlíme, jsme schopni se v určitých situacích ovládnout. Uvědomujeme si totiž, že hněv nebo volný průchod našich citů by ublížil nám samým nebo někomu jinému. Stoikové ve starém Řecku dokonce pěstovali sebeovládání jako určitou životní filozofii a někteří pak byli schopni i se stoickým klidem přijmout vlastní smrt. Ale to není sebeovládání, které má apoštol na mysli. Naše lidské sebeovládání je často pouhým potlačením hněvu nebo jiných emocí. Ale v nás, uvnitř, v srdci zůstává zuřivost, hněv, nenávist a zášť. Z toho pak vznikají všelijaká hluboká vnitřní zranění, která mnoho lidí pronásledují po celý život. Z takového postoje rostou křesťané, kteří se sice navenek dovedou ovládat, nedávají najevo své city, ale uvnitř jsou plní zloby a hněvu.
Proto apoštol říká: ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Čili sebeovládání, které má apoštol na mysli nehledí na vnější projevy chování člověka, ale na to, co člověk nosí ve svém nitru. A tady sami musíme často konstatovat, že si se svým nitrem nevíme rady, že následovat Krista je nám zatěžko, protože se bojíme utrpení.
Jsem přesvědčen, že sebeovládání v seznamu stojí na konci jako lidská odpověď na Boží lásku jmenovanou na začátku. Ten, kdo opravdu věří Bohu, kdo je opravdu věrný a v tichosti spoléhá na Boha, ten zjišťuje, že sebeovládání mu není zatěžko, protože sílu k němu získává z Boží lásky. A to je moc, která je silnější a taky svobodnější než jiné běžné prostředky sebeovládání: výchova, společenské zákony, konvence či zvyklosti a tradice. Ty nás často vedou k pudovému sebeovládání. Totiž k tomu sebeovládání, které je v jádru sobecké, protože chce jen dosáhnout svého vlastního uspokojení, dobrého postavení ve společnosti, uznání u druhých lidí apod.
Sebeovládání, o kterém mluví apoštol, naopak vyvěrá z upřímné víry v moc Ducha svatého a v sílu Boží sebeobětující se lásky. Příklad Boží lásky dává pak sílu člověku ke svobodné oběti, ke svobodnému sebeovládání, které nesleduje své vlastní cíle, vlastní prospěch, ale Boží cíle, Boží lásku k lidem, kterou prožíváme ve vztazích k našim bližním.
Ovoce Ducha sv. podle Galatským tu budeme mít před sebou, i když budeme slavit Večeři Páně. Zkuste se znovu nad ním zamyslet, zkuste si i doma ještě jednou přečíst, co nám Písmo říká a tak nechat v sobě něco z tohoto ovoce dozrávat či vyrůstat a přinášet lidem ve svém okolí.
Pane Ježíši, chválíme tě za to, že ty jsi nám ukázal příklad, jak i my můžeme přinášet to dobré ovoce moci Božího ducha na této zemi. Pomáhej nám, abychom se vyznali sami v sobě a poznávali, kde je nám zapotřebí této moci, která nás osvobozuje tak, že naše ovoce je pro druhé lidi kolem nás lahodné, přitažlivé a užitečné. Amen -pč-
