Čtení: Gn 4,1-16 | Text: L 18,9-14 | Písně: 370, 379, 693, 179, 378 | Pavel Čmelík
dnešní text z evangelia stará církev zařadila jako téma dnešní neděle v rámci církevního roku. Už tato skutečnost naznačuje, že jde o text jakési vyšší důležitosti, že je zde vyjádřeno něco, co církev, společenství věřících potřebuje slyšet, potřebuje se nad tím zamýšlet.
Hlavním tématem je modlitba. „Co je to modlitba?” zeptal jsem se tento týden jedenáctileté holčičky, která byla u nás na návštěvě a zajímala se, o čem budu kázat. „Modlitba je, když někdo mluví k Bohu.” odpověděla bez váhání. Dnešní Ježíšovo slovo nás nutí zamyslet se hlouběji nad modlitbou. Upozorňuje nás na skutečnost, že není modlitba jako modlitba, že i u modlitby může platit známé úsloví: když dva dělají totéž, není to totéž.
Tak tomu je i v dnešním textu: dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili. Oba měli stejný úmysl – modlit se. Oba za tím účelem přišli na stejné místo – do chrámu. Ale tím shoda mezi nimi končí. Bible zná víc takových mužů, kteří dělají stejnou věc a přece zásadně jinak – vzpomeňme třeba na dva muže, kteří stavěli dům v jiném Ježíšově podobenství. Ale vykladači dnešního oddílu vidí souvislost už se starozákonním příběhem ze samého začátku Bible, s příběhem Kaina a Ábela, který jsme si připomněli v prvním čtení. Také tam se mluví o tom, že dělali stejnou věc, totiž obětovali Hospodinu. Oběť jednoho Bůh přijal, oběť druhého odmítl. K čemu to vedlo, se ještě vrátíme. Zatím se přidržme evangelijní perikopy.
Před samotným podobenstvím je vysvětlený jeho účel: O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství (9. verš). Takže tady je předem upozornění a vysvětlení. Aby snad někdo nepochyboval. Možná nám to připadá samozřejmé, ale není. Pro ilustraci se vrátím k rozhovoru s onou dívenkou. Převyprávěl jsem jí to, co dělali oni dva muži v chrámu bez úvodu a závěru. Jen to, že do chrámu přišel farizeus, který Bohu děkoval za to, že není vyděrač a podvodník jako ten celník, že poctivě odvádí desátky a postí se. A vzadu stál celník, ani neměl odvahu pozvednout oči k nebi a jen Bohu sděloval, že lidi okrádal a podváděl a opíjel se a vůbec vedl špatný život a prosil Boha za smilování. Pak jsem se jí optal, co si myslí, kterého z těch dvou Bůh vyslyšel. Bez váhání odvětila: „Toho farizea.” „Ne, špatně”, odpověděl jsem. „Tak oba dva.” „Ne, zase špatně.” „Tak toho druhého?”, odpověděla do třetice nevěřícně.
Tak to bývá s námi věřícími. Myslíme si, že Bůh více slyší ty, kteří jsou nějak duchovně na výši. Myslíme si a často si to ani neuvědomujeme, bereme to jako samozřejmé, že Bůh vyslyší spíš někoho, kdo má nějaké zvláštní zásluhy či zvláštní nadání či vzdělání či postavení či obdarování či já nevím co. Hlavně je to něco, co kolem onoho člověka vytváří gloriolu jakési větší zbožnosti, větší sounáležitosti s Bohem. Kdysi za mnou přišel jeden známý a v rozhovoru si povzdechl: „Víš, když ty to máš s tím Pánem Bohem dobré. Ty jsi farář. Ale já? Já jsem jenom obyčejný člověk.” Dnešní Ježíšovo podobenství nás upozorňuje, že nic takového před Pánem Bohem neplatí. Dokonce to může být právě naopak. Darebák, opilec, podvodník a zločinec, na kterého dolehnou jeho hříchy a on je v pokání vyznává před Bohem, ten je na tom mnohem lépe než křesťan, který se modlí s pocitem, že vlastně je dobrý a že Pán Bůh z něho může mít jen radost. Nedělá mu ostudu a žije příkladným životem, který všichni kolem mohou následovat.
Proto nás i evangelium přímo upozorňuje na smysl a účel tohoto podobenství a v závěru i sám Ježíš zdůrazňuje: „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.”
Vykladači upozorňují, že by se nám líbilo, kdyby příběh končil tím, že se ve farizeovi něco hne a on se přestane na celníka dívat s pohrdáním a přijme ho za bratra ve víře. Nic takového tam však není. Oba muži odchází z chrámu každý sám za sebe. Farizeus se soběstřednou nábožnou sebespokojeností. On si myslí, že věří v Boha, ale ve skutečnosti Boha nezná a Bůh se nezná k němu. On si ve skutečnosti vystačí se svým vlastním pocitem zbožnosti. Stačí mu formální náboženské úkony a dodržování morálních zásad a životních pravidel. U toho končí i jeho zbožnost. Víc si nepřipouští. Boží odpuštění, ospravedlnění nepotřebuje a tak ho ani nedostane.
Naproti tomu celník odchází ospravedlněn. Bůh ho ujistil svým odpuštěním. Asi bychom rádi věděli, jak to bylo dál. Jestlipak mu to vydrželo? Když se člověk namočí do něčeho zlého, pak
obecná lidská zkušenost říká, že to není tak jednoduché z toho vyjít. Že by skutečně stačila jedna modlitba v chrámu? Ježíš tyhle otázky dál neřeší. Jen konstatuje, že právě teď, právě po téhle hluboké a kající modlitbě celník odchází v pokoji, usmířen s Bohem.
Ovšem život víry farizea a život víry celníka jsou si na hony vzdálené a protínají se, setkávají se jen formálně – oba se modlí v chrámu. Není tak často i u nás? Nesetkáváme se i tady v kostele často jen formálně? Není i tady někdo jako farizeus, který si zakládá na své spravedlnosti a jiný zase jako ten hříšný celník, který odchází domů sám, druhými nepovšimnut?
Jak jsem zmínil dříve, vrátím se k souvislosti s prvním čtením. Vykladači upozorňují na určitý vývoj pohledu Bible na vztah mezi osobou typu farizea, který si zakládá na sobě a má falešný pocit dobrého vztahu s Bohem a pokorného celníka, který prožívá obecně vyjádřeno svou hříšnost a vydanost Bohu.
Když Kain zjistil, že Bůh jeho oběť nepřijal a oběť Ábela ano, co udělal? Vzplanul velikým hněvem. Tak velikým hněvem, že svého bratra Ábela zabil. Je to zvláštní druh žárlivosti, sobecké žárlivosti, která je dodnes v nás lidech. Jsme schopni i závidět, že někoho Bůh přijímá, nebo, že něčí oběť, práci či něco jiného Bůh přijímá, žehná jí. A přitom si myslíme: já jsem se přece tak snažil, já jsem, Bože, přece tolik vydal – a mě nepožehnáš? A tamtomu, který je takový ubožák, takový neschopný nebo přímo špatný člověk, k tomu se, Bože, znáš? To přece není spravedlivé!
V příběhu na počátku Bible takové uvažování vede až k vraždě. V Ježíšově podobenství se tito dva lidé míjejí, žijí vedle sebe. Ale, jak vykladači upozorňují, v osobě farizea Saula dochází ke zlomu. Díky zásahu Boží moci před Damaškem se farizeus Saul promění v apoštola Pavla. Ten už přestane nenávidět, přestane díky zbožné nenávisti vydávat na smrt ty, které Bůh pro Ježíše Krista vyslyšel. Naopak se stane jedním z nich. Stane se součástí společenství, ve kterém spolu stolují židé i pohané, celníci se spravedlivými, otroci s pány, vzdělaní s nevzdělanými. Všichni spojení u jednoho stolu, protože jejich Pánem se stal Ježíš Kristus, ten, který trpěl za viny všech bez rozdílu, ten, který byl vzkříšen a dodnes přichází a působí mocí svého svatého Ducha. To je záměr, celkový směr, kontext Božího Slova, jehož je dnešní oddíl součástí.
Kde stojíme my? Každý z nás by se měl ptát: Kde stojím já? Na které straně? Ty dvě postavy, farizeus a celník, jsou dva extrémy. Máme-li se v nich najít, pak musíme každý sám zpytovat své svědomí před Bohem. V tom je pro nás tento příběh obzvlášť aktuální. My dnes tady jsme také v chrámu a také přicházíme i proto, abychom se modlili. Jaké pohnutky nás vedou k modlitbě? Proč jsme vůbec přišli sem na toto místo? Abychom druhým ukazovali, jaká je naše víra? V takovém případě žádná víra není! Abychom si budovali zbožné sebevědomí na úkor někoho slabšího, horšího? Pak chybí i láska k bližnímu! To jsou totiž dvě zásadní věci, které onomu farizeovi v chrámu chybí: pokora před Bohem, skutečným Bohem, který je Pánem a kterého nelze ničím uplatit či obalamutit. A také láska k druhému člověku, který je zjevně zbožným okolím pohrdaný a považovaný spíše za odstrašující příklad než za objekt Božího zájmu.
Ještě jedna poznámka na závěr, aby nedošlo ke špatnému pochopení podobenství: je správné a dobré všechno, co onen farizeus dělal a o co se pokoušíme ve víře dodnes: totiž dávat desátky (to asi není u nás příliš zvykem), držet půst a žít dobře a mravně. Problém je, když zbožný člověk u tohoto skončí. Jak někdy slyším: Však já jsem, pane faráři nikoho nezabil! Tak jsem před Pánem Bohem v pořádku, ne?
Ježíšovo podobenství i celá Bible nás učí, že skutečná víra je víc než mravný a poctivý život. Skutečná víra je vydanost Bohu skrze jeho syna Ježíše Krista, který v Duchu svatém přichází dodnes do našich životů. Pak se víra stává skutečnou silou a pomocí a hlavně živým vztahem k tomu, který stvořil celý tento svět. Amen
Pane Ježíši, ty jsi přijímal všechny lidi bez rozdílu, hovořils s farizei i celníky. Každému jsi říkal to, co potřeboval slyšet, aby se dostal skutečně blíž k nebeskému Otci. Prosíme, promlouvej i k nám, abychom nebyli jen nábožní jako farizeové, ale ani neznabozi libující si ve svých hříších, ale abychom uměli vylévat své nitro před naším nebeským Otcem jako onen celník. Amen -pč-
