Čtení: | Text: | Písně: | Pavel Čmelík
Bohoslužby 3.6.2012 Vsetín – Horní sbor – rodinná neděle
– Text: Mk 12,13-17 Spor o daň císaři
Děti, rozuměly jste, o čem jsme četli? Dovedl by to někdo stručně zopakovat? (reakce dětí) V tom příběhu jde o něco víc než jen o peníze. Jde o to, co s těmi penězi člověk dělá. A specielně jde o tu část peněz, kterou si člověk neponechává, ale odvádí ji jako daň. Patří tyto peníze státu, tedy tehdejšímu římskému císaři nebo Bohu, což v realitě pro farizeje znamenalo příspěvek na provoz chrámu v Jeruzalémě.
Ježíš odpověděl zvláštním způsobem: Co je císařovo, odevzdejte císaři, co je Boží, Bohu.
Mám jednoho kamaráda, který pracuje v zoologickém oddělení muzea a sbírá brouky, přesněji vodní brouky. On také cestuje za brouky do celého světa. Mimochodem, víte, kde žije největší vodní brouk na světě? To se budete divit, protože největší vodní brouk na světě žije u nás, resp. v Evropě.
Ale já jsem vzpomenul tohoto kamaráda proto, že byl před pár lety s přírodovědeckou expedicí na Madagaskaru. Jak tam chodili a zkoumali krajinu, tak přišli k jednomu pramenu vody v horách a kolem toho pramene se válela spousta věcí. Nejdřív si mysleli, že to tam je nějaký nepořádek. Pak ale zjistili, že je tam třeba plná láhev rumu. A to, co zdálky považovali za rozházené papíry, byly skutečné peníze. Nikdo je nebral, ani oni si je nevzali. Dověděli se totiž, že ten pramen je pro místní domorodce posvátný. Tamní domorodci věří, že v pramenu sídlí mocní duchové a aby si je naklonili, přinášejí jim dary. Než tam táhnout něco těžkého, třeba nějaké zvíře, je jednoduší obětovat peníze. A tak tam kolem pramene ležely (a asi dodnes leží) bankovky i mince různých hodnot, asi podle toho, jak moc který člověk chtěl těm duchům, božstvu posvátného pramene obětovat.
Co vy na to říkáte? Jsou tam ti domorodci věřící? Vždyť dávají božstvům své peníze! Co myslíte, jak má správně křesťan zacházet se svými penězi? Nám se zdá směšné a pověrčivé, co s penězi provádějí uvedení domorodci na Madagaskaru. Ale realita kolem nás nám ukazuje, že ani v naší tzv. vyspělejší kultuře neumíme s penězi nakládat. Někteří, když mají dost peněz, kupují kdejaké nepotřebné věci. Jiní naopak nechávají peníze zahálet na účtech. Mám ale i vlastní zkušenost, že uložené peníze v bankách jsou na tom ještě hůř než ony peníze domorodců poházené u vodního pramene. Nejenže časem ztrácejí hodnotu, ale jejich vlastník ani neví, čemu nebo komu slouží. A jsou jiní lidé (a není jich málo), kteří si peníze půjčili a teď nemají na splácení a tak poznávají krutou tvář božstva peněz, kterému u nás slouží nejen různí lichváři, ale i státem kontrolované finanční ústavy. Pod pláštíkem svobody a demokracie a volného trhu a tzv. ekonomické krize narůstá právě v oblasti nakládání s penězi lhostejnost a bezohlednost.
Tak se může stát, že stará paní, která si půjčila na pohřeb vlastního dítěte a pak i vnuka se časem dostala do situace, kdy jí exekutoři obrali prakticky o všechno, že jí nezbývalo dost ani na holé přežití. Ale kupodivu se na druhou stranu ve společnosti našlo tolik ochotných dárců, že ve sbírce na splacení jejího dluhu se nasbírala částka desetinásobná, která může posloužit i dalším takto postiženým lidem. Ovšem ne každý dlužník se takové velkorysé a spontánní pomoci dočká. Prostě – jak praví klasik – je něco shnilého ve státě dánském – tedy ve společnosti cosi důležitého chybí, co se projevuje ne tam, kde se porušují platné zákony, ale právě tam, kde se údajně podle zákonů platných ve společnosti postupuje. Případ známého vysoce postaveného politika, uvězněného za přijetí úplatku sice naznačuje, že se snad v oblasti peněz něco začíná lepšit, ale nepodléhejme iluzím.
Protože peníze patří i ke křesťanovu životu, mluvíme o nich i zde na bohoslužbách. A také od samého počátku existence křesťanské církve byla součástí shromáždění sbírka. Tak je tomu dodnes i u nás. Není to samozřejmé. Potřebujeme se tomu učit. Když budete vycházet z kostela, můžete i vy přispět do společné sbírky.
Nedávno jsem poslouchal z rádia povídání manželky jednoho kazatele. Mimo jiné, tam také vyprávěla o tom, jak coby věřící žena a manželka kazatele řešila otázku dávání desátků. Když dostala peníze, poctivě oddělila desetinu a tu věnovala na sbor nebo na nějakou misii, prostě na něco, kde může mít křesťan dobrý pocit, že peníze poslouží něčemu, co je Bohu milé.
Ale po čase si musela poctivě přiznat, že vlastně při tom oddělování desátku už ani nemyslí na to, že podpoří nějakou Boží věc, že naplní boží ustanovení z bible, ale že se upřímně těší, jak si z těch zbývajících 9/10 koupí něco sobě pro radost, jak si za ty své zbylé peníze něco užije. Najednou sama sobě musela přiznat, že Bohu patří jedna desetina jejích peněz a zbylých 9/10 docela přirozeně považuje za své vlastní, za majetek, který s Bohem nemá nic společného. Samozřejmě musela nakupovat i věci pro rodinu, platit energie, nájmy aj. věci, které se v rodině platí. Ale myslela si, že tohle nemá s Bohem nic společného – ale její křesťanské svědomí jí začalo obviňovat, že takový postoj nějak není v pořádku.
Věřit Bohu přeci znamená, vydávat se mu se vším, tedy i se všemi svými penězi. Nebo snad – pokud Bohu dám desátek – nezáleží na tom, co udělám se zbytkem? I tato manželka kazatele na základě čtení Bible, přišla brzy na to, že člověk Bohu věří se vším všudy a ve všem nebo si musí přiznat, že ve skutečnosti nevěří.
Jak zhoubná je kalkulace ve víře nám ukazuje příklad Ananiáše a Safiry ve Sk. Apoštolských. Připomenu, že tito dva lidé byli nadšeni prvotním společenstvím křesťanů a připojili se k němu. Prodali pole a chtěli dát církvi peníze, ale dohodli se, že nedají všechny, že si ponechají rezervu, ale přitom se budou tvářit, že dali všechno. Jak to s nimi dopadlo, se můžete dočíst ve Sk. v kapitole 5. Nejde se před Bohem i před lidmi tvářit nějak, a skutečnost zakrývat. Je to pochybné a pošetilé. Pán Bůh touží po celém člověku, i s jeho penězi. A také ona zmíněná manželka kazatele, svědčila o tom, že její víra nabyla větší jistotu a vnitřního pokoje, když připustila, že Bohu ve skutečnosti patří i ty peníze, které nedá přímo na nějaký zbožný účel.
Tak máme uvažovat i my, a budeme zbaveni mnohých strachů a obav, které v našem životě souvisí s penězi. Strachem a obavami totiž ještě nikdo na světě svou finanční situaci nevyřešil. To jen ďábel takto trápí lidskou duši a žene člověka do náruče lichvářů a podvodníků. Jestliže tedy máme dávat co je císařovo, císaři a co je Boží, Bohu, pak s vědomím, že nakonec i císař patří Bohu a Bůh sám má nad ním poslední slovo. I v otázce peněz. Amen
Pane Ježíši, prosíme pokorně, dej nám odvahu, abychom se nebáli o své peníze a o zajištění naší existence. Ukazuj nám, že ty to máš pevně ve svých rukou a ať se s námi děje cokoliv, ty při nás stojíš a posiluješ nás. Zbavuj nás zbytečných starostí, aby nám pro ně neunikalo to, co je nejdůležitější. Uč nás také štědrosti v dávání, neboť takovým způsobem můžeme zažít mnoho
