Čtení: Mt 7,1-6 | Text: Ga 6,1-5 | Písně: 162, 242, 681, Sv 191, 197, 388 | Pavel Čmelík
Bohoslužby Vsetín – Horní sbor 3.3.2013, křest, rodinná neděle
– vstupní slovo: Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil. (Ž 55,23)
– Bože, Otče náš v nebi,
děkujeme ti, že nás slyšíš a přijímáš. Děkujeme ti, že se vším, co prožíváme, smíme přicházet za tebou. Děkujeme, že stále ještě držíš nad tímto světem svou ochrannou ruku, i když my lidé často myslíme sobecky jen sami na sebe a tebe nechceme poslouchat. Děkujeme za tvou lásku, která se projevila ve tvém Synu Ježíši. On na sebe vzal těžké břemeno našich vin, to břemeno, které mu způsobilo tolik trápení a nakonec smrt na kříži. On to podstoupil kvůli nám, z lásky k nám, aby nám otevřel cestu zpět k tobě, svatý Bože. Prosíme pokorně, skloň se k nám i v tuto chvíli. Přijď a navštiv nás svým svatým Duchem. Obživ naše unavená a hříchem zkažená nitra. Posilni nás, abychom žili čestně a opravdově v tomto světě plném násilí a lží. Ukaž nám své milosrdenství, abychom měli dost lásky jedni k druhým. Posilni nás, abychom měli dost sil k nesobeckým činům lásky. Na tvé slovo očekáváme, tvou moc s nadějí vyhlížíme. Amen
Bratři a sestry, milí přátelé!
K přečtenému oddílu z listu galatským bych chtěl přidat ještě pár slov. Nejvíce z oddílu vyčnívá verš, který mluví o nesení břemen jedni druhých a takovým způsobem naplňování zákona Kristova. Podobné myšlenky Ježíš několikrát vyslovil, když např. mluvil o tom, že ten, kdo je největší má být služebníkem všech. Nebo když v řeči na rozloučenou před svým zatčením mluvil o tom, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Oběť pro druhé, nikoliv oběť nějakého zvířete v chrámu, to je pro Ježíše středem pozornosti. A apoštol znovu tyto myšlenky připomíná těm, kteří se s Kristem v lidské podobě nesetkali, galatským křesťanům i nám.
Jak už nás i děti upozornili, nést břemeno druhého může mít velmi rozmanitou podobu. Tím nejjednodušším je to doslovné – totiž náklad, který nese někdo na svém hřbetě. Určitě znáte pohádku „Mrazík", ve které se z pyšného Ivana stane člověk s medvědí hlavou. A nešťastný Ivan dostane jako podmínku k navrácení lidské podoby právě pomoc druhým. V pohádce je pěkně ukázáno, jak taková pomoc za každou cenu nedopadá dobře. Dokud Ivan myslí jen sám na sebe, je úplně jedno, zda pomáhá nebo ne. Stále zůstává člověkem s tváří medvěda. Dokonce, i když vezme hromadu klestí i se slepou stařenkou na záda a pořádně se zapotí, než ji donese k její chaloupce, ani taková obětavá pomoc Ivana nezmění. Kdy dojde k proměně? Kdo z vás pohádku zná?
Ano, k proměně dojde až ve chvíli, kdy Ivan najde na cestičce hůl stařenky a uvědomí si, že hůl může stařence chybět. Teprve až Ivan úplně zapomene sám na sebe a na to, o co mu jde, že se chce změnit zpátky v člověka. Teprve v okamžiku, kdy se v Ivanovi probudí opravdová nevypočítavá láska, láska, která nepřemýšlí o svých zásluhách, ale o druhém člověku a jeho potřebách. Teprve tehdy se Ivan znovu stane člověkem. Vlastně můžeme říct, že až v tu chvíli se Ivan vůbec stává člověkem. K proměně Ivana nedojde v okamžiku, kdy hůl vrátí stařence. K jeho proměně dojde v momentu, kdy je hnut soucitem se stařenkou. Použil jsem tady slovní spojení „hnut soucitem". O kom Ježíš říká, že byl hnut soucitem? (o milosrdném Samařanovi ve známém podobenství – viz L 10,25-37).
A jak už to tak bývá v pohádkách, od chvíle vnitřní proměny už Ivan spěje i k dosažení svého osobního štěstí a nakonec si vezme krásnou a hodnou Nastěnku za ženu. Ještě ho čeká nejedna těžká zkouška, ale už je jasné, že Ivan je jiný, dospělý člověk schopný obstát ve zkouškách.
Proč tento příklad říkám? Protože pěkně ilustruje to, o co jde i apoštolovi. Nesení břemen jedni druhých jako Kristův zákon i apoštol zasazuje do širších souvislostí. Jednak nejde jen o to břemeno fyzické. Tedy nějaký konkrétní náklad. Břemena pro apoštola jsou ve smyslu čteného oddílu především problémy druhých. Ovšem ne nějaké problémy, které druhého potkaly bez jeho zavinění. Přímo se mluví o hříchu: upadne-li někdo z vás do hříchu (Ga 6,1). Jistě uznáte, že hřích bratra či sestry ve víře je těžkým břemenem. Jako společenství Božích dětí bychom přeci měli být svatí, čistí a neposkvrnění hříchem. Skutečnost je ale většinou jiná. Musíme se snášet navzájem i se svými chybami.
Povšimněme si, že apoštol mluví o tom, že máme druhého, který upadl do hříchu „přivádět na pravou cestu" nebo, jak překládají jiní, „pomáhat mu v nápravě". Tedy v nápravě toho, co svým hříchem způsobil. Ale podobně jako v případě Ivana, i apoštol velmi zdůrazňuje, že pravá pomoc se děje „ve vlídném duchu" (v duchu mírnosti) a také s vědomím, že i já, který druhému pomáhám, mohu podlehnout pokušení.
Největším pokušením je podle apoštola právě lidská pýcha („myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic.."). Stejně jako Ivan – myslel si, že je pan Někdo, druhými pohrdal – a ve skutečnosti byl pan Nikdo. Před takovým postojem apoštol velmi varuje.
Ale varuje také před srovnáváním se s druhými. To je totiž často způsob, jakým si my lidé dodáváme sebevědomí. Vždycky se někde kolem nás najde někdo, kdo je ještě větší hříšník než já, kdo je na tom právě v oblasti, na které mi záleží, hůř než já. A já pak mám falešný pocit, že jsem Někdo. Nebo se naopak člověk začne porovnávat s někým, kdo je lepší a pak má pocit, že je Nikdo, že nic nedokáže, že nic neznamená atd. Však to známe.
Ke zdravé víře patří citlivost k druhým, ochota nechat se pohnout soucitem, ale také nesrovnávat se s druhými, ale s Kristem samotným. Když se totiž začneme srovnávat s Kristem, upřímně a poctivě, poznáme, že nám hodně chybí ke Kristově dokonalosti a že jediná možnost je nechat se naplňovat Kristovým duchem, Duchem svatým.
„Každý bude odpovídat sám za sebe" píše apoštol na závěr čteného oddílu. Já nebudu před Bohem odpovídat za hříchy druhého, ale budu odpovídat za to, co jsem pro druhého udělal a jak jsem to udělal. Byl to čin skutečné lásky nebo povýšené napomínání, moralizování? Všiml jsem si vůbec, že druhý má problém, že si neví rady se svým hříchem nebo jsem ho lhostejně minul, odvrátil se od něho s pohrdáním?
Abychom byli schopni skutečně pomáhat druhým, pak potřebujeme především sami prožívat pomoc druhých a hlavně prožívat osvobozující moc božího odpuštění v Ježíši Kristu. Ježíš sám je hnut soucitem s námi ubohými lidmi a nabízí nám svou pomocnou ruku. Budeme-li se každý sám za sebe jeho držet jednou rukou, můžeme druhou ruku bezpečně a svobodně podat našemu bližnímu. Amen
Pane Ježíši, prosíme, drž nás ty sám, když na nás dotírá pokušení. Ty sám buď naší posilou, abychom odolali zlému. A dej nám pak otevřené oči i soucitné srdce, abychom nechali tebe skrze nás pomáhat lidem kolem nás. Amen
– poslání: Žd 12,1-3
