Čtení: | Text: | Písně: | Pavel Čmelík

– text – 2 Kor 12,1-10 Čím se chlubí apoštol?
– Bratři a sestry, milí přátelé!
Viděli jste někdy archeologa při práci? Když hledá v zemi ukrytá tajemství dávné historie? Je to zdlouhavá práce náročná na trpělivost. A taky se u ní musí přemýšlet a hledat souvislosti mezi tím, co už je objeveno, co je středem pozornosti a ostatními nálezy kolem, odkrytými nebo ještě tušenými pod zemí.
Podobné mě to někdy připadá s Božím Slovem: je jako veliká mozaika, vzájemně propojený celek, z něhož my často odkrýváme nebo soustředíme pozornost na malou část a přitom je důležité, abychom nepominuli souvislosti této části s bližším nebo i širším celkem.
Tak máme před sebou dnes několik veršů z 2. listu apoštola Pavla korintským křesťanům. Asi jsme všichni zaznamenali, že se v něm mluví několikrát o chlubení, tedy o něčem negativním, mluví se konkrétně o chlubení náboženskými zážitky a hlavně – proti tomu je paradoxně postaveno chlubení se vlastními slabostmi. Ve čteném oddíle Pavel také mluví o jakémsi ostnu ve svém těle, kterého by se byl raději zbavil, ale nebylo mu to dáno. A Pavel pochopil, tento osten v těle přijal, jako něco, co mu bylo dáno, aby byl pokornější, aby si více uvědomoval, že žije z Boží milosti. Ale hlavně – právě tento osten v těle apoštolově způsoboval, že se více v jeho životě vyjevovala skutečná Boží moc. Že si lidé, Pavlovi posluchači a adresáti, museli více všímat Božího působení v jeho životě než Pavlových vlastních schopností či jiných projevů, které nám lidem na druhých imponují.
Na začátku dnes čteného textu sám autor prozrazuje, že bude psát o něčem, co nepovažuje za důležité. Proč asi?, napadne nás. Proč někdo píše někomu jinému o něčem, co sám nepovažuje za důležité a ještě to bez obalu prozradí adresátům? Tato skutečnost nás nutí vzít v úvahu širší kontext čteného oddílu.
Všechny čtyři poslední kapitoly 2. dopisu korintským křesťanům Pavel věnuje obhajobě svého apoštolství. Proč? Jeho apoštolskou autoritu v tomto sboru někteří snižovali. A bylo to právě proto, že se jim apoštol zdál příliš nedokonalý, příliš málo zbožný na rozdíl od jiných, kteří do sboru přicházeli a mluvili o svých duchovních zážitcích.
Pavel, nejen ve čteném oddíle, prozrazuje, že také prožil s Ježíšem Kristem, s Bohem něco mimořádného. Sice v textu mluví o nějakém jiném člověku, kterého zná a který byl vytržen až do třetího, tedy do toho nejvyššího nebe, ale vykladači se shodují, že tady mluví cudně ve třetí osobě j.č. apoštol sám o sobě. Jakoby ani nechtěl prozradit, že ty popisované zážitky jsou jeho vlastní. Právě z obavy, aby se pro posluchače nestal středem pozornosti on sám místo Ježíše Krista. Apoštol nepopírá, že mimořádné zážitky k víře patří! Nepopírá, že je sám má (viz v. 12,6), ale odmítá se jimi chlubit. Odmítá, aby tyto zážitky byly středem jeho víry. Odmítá tedy to, k čemu ovšem korintští křesťané tíhli, co mezi nimi bylo velmi rozšířeno. Pozor! Zde je zase malý rozdíl: I apoštol přeje všem křesťanům, i korintským, aby prožívali mimořádné věci, aby mluvili jazyky, aby prorokovali a zázračně uzdravovali. Ale rozhodně brání tomu, aby na těchto zážitcích stavěli základy své víry. Tím musí podle apoštola zůstávat Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, jak můžeme číst na jiném místě Nového zákona.
Ovšemže víra se týká nás lidí. My ji prožíváme, my ji chceme žít ve svých všedních dnech, ve svých starostech. A tady už apoštol právě promlouvá pravdivě do skutečného, všedního života v tomto světě: Pravá víra je tam, kde člověk v sobě nese nemoc a přece nerezignuje. Přece nezačne skuhrat, stěžovat si, nezačne malomyslnět a propadat strachu o svou budoucnost.
Pavel objevil a přijal jednu zákonitost – právě tehdy, když člověk má mimořádné duchovní zážitky, potřebuje jako určitou protiváhu něco, co jej sráží k zemi, aby nezpychl. Sám u sebe tuto pravdu apoštol našel a sám Kristus mu ji odhalil, když apoštol prosil, volal, aby byl zbaven toho ostnu, který ho brzdil a znepříjemňoval mu život.
Jistě bychom rádi věděli přesněji, o co se v Pavlově případě jednalo. Ovšem osten v těle je něco, co si dovedeme i sami představit. Asi jste to také prožili: člověk běhá po venku a zapíchne se mu do nohy třeba nepatrný osten z ostružiny, nebo do dlaně či do prstu drobná tříska. Zůstane v živém masu, v těle. Zalomí se uvnitř a nejde vytáhnout. Je to něco zcela drobného, ale každý krok nám připomene, že jej máme v palci zapíchnutý. Kdykoliv uchopíme neopatrně nějaký předmět, projede celou rukou ostrá bolest.
Samozřejmě v případě ostnu v chodidle nebo třísce v dlani víme, že se s tím dá něco dělat. Při nejhorším počkat několik dní či týden až se tělo samo zbaví malého nepříjemného vetřelce.
Ale Pavlův osten znamenal trvalé, celoživotní omezení. Většinou se mluví o nějaké nemoci, snad epilepsii. Mohl to být i špatný zrak. Jiní myslí na Pavlovy nepřátele z řad židovského národa, právě z těch, na kterých samotnému Pavlovi tolik záleželo a kteří mu tak hodně znepříjemňovali život. Ještě jiní myslí na pokušitelské myšlenky, kraličtí v komentáři dokonce uvádí názor, že to byly zvrácené myšlenky, které apoštola pronásledovaly. Ale všechny tyto názory zůstávají pouze spekulacemi.
Jisté je, že ale právě tento osten v těle, zbožně po lidsku viděno, Pavla omezoval právě v té činnosti, které zasvětil celý svůj život – v hlásání evangelia. Možná, že kdyby neměl tento osten v těle, mohl uskutečnit ne jen tři, ale čtyři nebo pět misijních cest. Možná mohl mluvit k mnohem většímu počtu lidí. Možná by se jich ještě víc ke Kristu obrátilo. Asi takto i apoštol sám uvažoval, když Krista prosil, aby od něho ten osten odňal. Nemusíme si hned myslet, že apoštolovi šlo jen o sebe, že prostě chtěl být zdravý, bez problémů, bez bolesti, aby se mu lépe žilo. Prosil za zdraví právě proto, aby byl víc prospěšný Kristu.
A jakou odpověď na své modlitby dostal: Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti. (ČSP) Myslím, že mnozí z nás známe především první část tohoto výroku: dosti máš na mé milosti (kral.). Ale pro výrok je nesmírně důležitá i druhá část. Pokud si totiž přivlastníme jen tu první – stačí ti má milost – pak je nebezpečí, že Boží milost se nám stane lacinou milostí na rozdíl od drahé milosti, jak Boží milost rozlišil německý teolog a odpůrce fašismu Dietrich Bonhoeffer. V té druhé části Ježíšova slova apoštolovi se právě mluví o tom, že dokonalost Boží moci souvisí, je bezpodmínečně spojena, s naší lidskou slabostí. To je myšlenka, která nám lidem, nejen nevěřícím, ale i nám křesťanům, zní cize. Není nám příliš příjemná. Být slabý a současně silný. To nějak nejde dohromady. Buď jsem slabý a ztěžuji si na to, jak jsem slabý a druzí kolem mě mne musí opečovávat a povzbuzovat, nebo naopak jsem silný, jsem borec, když mluvím tady v kostele tedy duchovní borec – a pak já opečovávám druhé, já jsem plný energie, jsem středem, kolem něhož se všechno točí, protože právě já jsem ten silný a úspěšný, ten, který druhým pomáhá.
Ale apoštol radikálně odmítá jakoukoliv chloubu soustředěnou na jeho vlastní osobu. Ale protože to bez chlubení nejde, protože ti korintští chlubení nutně potřebují ke svému duchovnímu životu – tak dobrá, řekne si apoštol, budu se chlubit: Jsem nemocný, trvale omezený, mám v sobě osten. Ani Bůh mě nevyslyšel, když jsem chtěl, aby mě uzdravil. Prostě a jednoduše, apoštol se chlubí svými vlastními neúspěchy. Chlubí se tím, čím by se rozhodně nikdo z jeho adresátů nechlubil.
Ale apoštol se chlubí s láskou. Jemu nejde jen o to, aby svým adresátům nastavil ironické zrcadlo, ve kterém odhalí svou karikaturu víry. On je nechce zesměšnit. Nechce je nějak jen poučovat o duchovních věcech. Ne! Apoštolovi jde o Pravdu a Lásku. Jde mu o to, ne aby on, apoštol zvítězil, aby své adresáty usvědčil z nepravdy. Jde mu o to, aby oni mohli také prožívat opravdovou lásku Boží, která nepotřebuje žádnou přetvářku. Lásku, která si nemusí na nic hrát, která se může podívat pravdě do očí. Pravdě právě v těch věcech duchovních i pozemských.
Pro tuto velikou lásku, která je skryta za apoštolovými slovy, pro tuto lásku my můžeme dnes také tato slova přijímat nejen jako část starého dopisu dávno zemřelým křesťanům, ale jako Boží slovo, které chce promlouvat i k nám dnes. Boží láska samotná nese tuto zvěst a chce pronikat do našich uší, ale skrze uši i do našich myslí a do našich srdcí. Bůh tě má rád, i když máš někdy pocit, že nevyslýchá tvé modlitby. Bůh stojí o tebe celého, nejen o tvé zdravé tělo. Bůh tě miluje, protože nemůže jinak, protože jsi jeho synem, dcerou a on touží po tobě, po tvém nitru. Touží po tvé oddanosti jemu. Touží tě přivést na hlubinu smyslu tvého života. Touží dát ti opravdovou kotvu, která udrží tvůj život i v těch největších bouřích. Touží ti dát něco víc než jen jednotlivé náboženské zážitky.
Apoštol Pavel je nám tak velkou inspirací i velikou výzvou pro naše vlastní přemýšlení o víře. Na čem stavíme? Co je pro naši víru tím zásadním? Apoštol nás vrací k následování Ježíše Krista. I on v utrpení nepřestal spoléhat na Boží moc. I on zažil nevyslyšenou modlitbu, když v Getsemane úpěnlivě prosil svého Otce, aby od něho odňal kalich utrpení. Přesto zůstal věrný. Tak nám ukázal pravou cestu k Otci. A apoštol Pavel je nám jedním z prvních v řadě svědků, kteří zvolili stejnou cestu. Budeme i my dalšími v této řadě?
Pane Ježíši, děkujeme ti, že ty dodnes působíš svým svatým Duchem a pronikáš do hlubin našeho nitra, i do těch věcí, na které jsme slabí. Děkujeme, že právě když poznáváme naši vlastní slabost, právě tehdy se ty v našich životech stáváš silným. Prosíme, posilni naši víru, abychom žili skutečnou Pravdou a Láskou. Amen

Čtení: Sk 26,16-19 poslání: Ef 6,10-11 písně: 46, 366, 648, 249, 200

Kategorie: Kázání