Čtení: Gn 13,1-18 | Text: Sk 5, 33-42 | Písně: 16, 177, 473, 610, 248 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Hned na začátku kázání bych chtěl vysvětlit důvody, které mne vedly k výběru dnešních biblických textů, tedy epizody z příběhu praotce Abrahama (tehdy ještě Abrama) a právě přečtené epizody z počátků církve v Jeruzalémě. Souvisí to s diskuzí, která ve sboru od jara probíhá. Několikrát během ní zazněly obavy z rozdělení sboru. Já tyto obavy také sdílím, ale hledám pro ně východiska v Bibli a také v historii sboru, jak se dovíte záhy.
Ty dva biblické příběhy jsou právě o rozdělení a každý z nich nese trvalé poselství. Řeknu to rovnou a stručně. Starozákonní příběh mluví o rozhádaných pastýřích, z nichž jedna strana patřila Abramovi, druhá jeho synovci Lotovi. Na tom příběhu je zvláštní to, že Abram se nesnaží vstoupit do hádek snahou usmířit rozvaděné silou své autority, kterou nesporně byl. Naznal, že shoda není možná, že jediné řešení je rozchod. Abram vystupuje iniciativně vůči Lotovi, ale současně velkoryse: „Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se napravo, já se dám nalevo." (Gn 13,9) Jistě měl Abram mnohé oprávněné výhrady k Lotovi a jeho názorům i k jeho charakterovým vlastnostem. Lot, když uviděl úrodné zelené nivy podél Jordánu, neřekl: Abrame jsi starší a váženější, tak ti přenechám ty úrodné roviny, protože se tam budeš mít lépe a já mladý půjdu tady do těch méně úrodných hor. Abram mi dal vybrat, zajásal Lot, tak hurá na skvělé pastviny k Jordánu. A Abram to bez reptání přijal.
Ani na Lota nezanevřel, přestože volil vysloveně sobecky to, co bylo pro něho výhodné. Naopak, hned v další kapitole můžeme číst o tom, jak se Lota a celého jeho jmění zmocnili útočníci. A Abram? Mohl si říct: Dobře mu tak? Jednal sobecky, tak ho teď Hospodin sám potrestal, že mě starého nechal na těchto chudých kopcovitých pastvinách a sám si vybral ty úrodné roviny. Ne, čteme že „když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vyrazil se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci…" (Gn 14,14). A Lota osvobodil i s celým jeho jměním. Lot, i když po hádkách odešel jinam, zůstal Abramovi bratrem. Příběh tohoto rozdělení nás učí, že k tomu, kdo je ve sporu mocnější, patří nikoliv nadřazenost a direktivnost, ale moudrost, tolerance a velkorysost.
Jiným způsobem se s něčím podobným setkáváme u apoštolů stojících před židovskou veleradou o více než tisíc let později. Tam už je to složitější, protože mocných je víc a většina z nich vidí v apoštolech a jejich vlivu pouze nebezpečí, které je potřeba zarazit, odstranit, nejlépe stejnou cestou jakou byl odstraněn ten, kterého oni tak suverénně vyznávají a hlásají.
A přece se tam najde jeden moudrý a velkorysý, jeden, který je opravdovým synem Abrahamovým, totiž Gamaliel. Moudře své kolegy ve veleradě zarazí, připomene události z historie a nakonec připustí, že přece i toto může být Boží dílo, o čemž většina ovšem není přesvědčena. Ale Gamaliel připouští – co kdyby to přeci jen bylo Boží dílo? A dává moudrou radu, kterou nakonec celá velerada přijme: „Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu." (Sk 5,38-39) Tady už je k toleranci a velkorysosti otevřeně připojeno vědomí, že Bůh má rozhodující slovo, nikoliv my lidé, byť bychom byli ti nejzbožnější a stojící v čele. Nevím, jestli mu později jeho kolegové ve veleradě nevyčetli, že měli s následovníky Ježíše hned zkraje pořádně zatočit. Jisté je, že velmi brzo došlo k rozchodu synagogy s prvotní církví a Kristovi následovníci byli z Jeruzaléma vyhnáni. Paradoxně právě to vedlo k dalšímu šíření církve.
A teď už se konečně dostávám k historii našeho sboru. Minulou neděli tady zaznělo, že sbor letos slaví 229. výročí vzniku. Kdo znáte historii a umíte dobře počítat, rychle spočítáte, že je to 4 roky po vydání Tolerančního patentu. Ten byl vydán v říjnu 1781, náš sbor vznikl až v roce 1785. Jak to, když je známo, že už měsíc po vydání Tolerančního patentu vsetínští evangelíci slavili Večeři Páně v Bubelově stodole?
Totiž sbor, který tenkrát vznikl, byl luterský. A velmi brzy se v něm vytvořila početná skupina nespokojených. A víte, co chtěli? Především chtěli jiné bohoslužby. Nelíbilo se jim, že v luterských bohoslužbách je příliš mnoho liturgie, že je to příliš podobné katolíkům, od nichž odešli. Chtěli bohoslužby jiné, bližší jejich vnitřnímu cítění, které bylo zaměřené na praktický život víry podle slova Božího.
Dopadlo to tak, že v onom roce 1885 byl oficiálně ustaven reformovaný, neboli kalvínský, neboli helvetský sbor na Vsetíně. A také tehdy řešili časy bohoslužeb, protože se scházeli ve stejném kostele na místě dnešního Dolního sboru, protože tehdy patřil jedněm i druhým. Tak se nejdříve scházeli luteráni, po nich helvíti. A nebylo to právě bratrské soužití, alespoň podle historických dokladů soudě.
Až po letech, v r. 1827 postavili předkové tento kostel a osamostatnili se.
Ale pojďme dále do historie. Zhruba 100 let po vzniku našeho sboru na Valašsku působil charismatický reformovaný kazatel Jan Karafiát. Není třeba ho představovat. Jeho kázání, jeho myšlenky daleko překračovaly jeho působiště na Hrubé Lhotě. Především pod vlivem jeho myšlenek, ale bezesporu i pod vlivem celkové větší svobody a sebeuvědomění v tehdejší společnosti, se opět v našem reformovaném sboru začali ozývat lidé, kteří nebyli spokojeni se stavem církve a sboru. Nakonec to vedlo k vlně odchodů ze sboru a vzniku tehdejší Svobodné církve reformované, nynější Církve bratrské na Jasence. Mezi její zakladatele na Vsetíně patřili především bývalí členové našeho sboru. Co se jim nelíbilo? Příliš tradiční sbor. Příliš vlažný a formální. Rozpor mezi kostelovou nedělní zbožností a praktickým životem. Jak víte, „cébéčko" na Jasence, jak říkají mladí, dodnes funguje a dokonce založilo další sbor Maják.
Ale přesuňme se opět o nějakých sto let později, do historie nedávné, pro mne a většinu z vás skoro současnost. Opět se na scéně objevuje charismatická osobnost, tentokrát přímo zde ve sboru, br. farář J.B.Šourek. A opět jeho působení zapadá do období počínajícího uvolnění ve společnosti, ve vzduchu již visí pád komunistického režimu, který mele z posledního. A opět vzniká ve sboru početná skupina především mladých lidí, kteří dychtivě nasávají nové a duchovně nosné myšlenky a touží žít praktický křesťanský život ve sboru i ve všedním životě. A opět je tu pnutí mezi zastánci tradičního a nového, opět je tu duchovní kvas, který nakonec vede až k odštěpení skupiny mladých a založení Křesťanského společenství, které ovšem brzy zaniká, rozpadá se, protože nemá hlubší zakotvení.
Mám obavy, že v té době tady silně chyběl někdo vlivný a přitom stejně velkorysý jako Abram, který nepřestal být bratrem, ani tomu, s nímž se rozhádal a byl ochoten mu v nouzi poskytnout pomoc ze svých bohatých zdrojů. Mám obavy, že tu tehdy chyběl i někdo stejně vlivný a přitom velkoryse zbožný jako Gamaliel, který dokázal i ve věcech na první pohled scestných připustit, že jde o Boží dílo a že Bůh sám musí rozsoudit, zda to obstojí nebo ne. Mnohé dílo je v počátku křehké a zranitelné a potřebuje někoho, kdo zachraňuje stejně jako někoho, kdo neztratí naději, i když se situace zdá neřešitelná. Neříkám to jako kritiku někoho, o to mi vůbec nejde. Ale rád bych, abyste vy sami jako sbor nahlédli na sebe sama z odstupu.
V současnosti je mezi některými křesťany populární řešit rodové kořeny. Myslím, že své rodové kořeny mají i sborová společenství, i Horní sbor. V genech Horního sboru je uložena za ty generace jak vzpoura, tak touha po opravdové víře a prakticky žitém evangeliu. Je na sboru, aby se ze svého dědictví, z toho, co mu bylo historicky dáno do vínku, aby se snažil vytěžit a podpořit to, co je dobré a nosné, a s moudrostí odmítnout či velkoryse překonat to, co je zlé. Pán nám mocí svého Ducha svatého pomáhej.
Pane Ježíši Kriste, žijeme v tomto světě, který se většinou k tobě nezná. A přece chceme být tvými následovníky prospěšnými i světu kolem nás. Posiluj nás a drž nás při sobě, abychom dokázali s nadhledem přijímat i to bolestné a nepříjemné, co prožíváme mezi sebou i ve vztahu k tomuto světu. Do tvé péče se vydáváme a pomoc tvého svatého Ducha očekáváme. Amen
poslání: Ef 5,9-10
