Čtení: Ex 15,1-18 | Text: J 16,16-23a | Písně: 219, 367, S154, 662, 447 | Pavel Čmelík
Bohoslužby 29.4.2012 Vsetín – Horní sbor
– Text: J 16,16-23a
Bratři a sestry, milí přátelé!
Dnešní evangelijní text nás vrací k velikonočním událostem. Jedná se však o slova Ježíšova, která pověděl ještě před tím, než byl zatčen a ukřižován. Přesněji, jsou to slova řečená těsně před těmito událostmi. Celkově jde o dlouhou Ježíšovu řeč, rozloučení s učedníky, z něhož jsme dnes četli jen malou část. Ježíšova dlouhá řeč končí modlitbou a hned po ní evangelista Jan popisuje, jak byl Ježíš zatčen.
Text, dnes čtený patří do části povzbudivé Ježíšovy řeči, která je nadepsána O příchodu Přímluvce. Možná jste postřehli, že v čteném textu se třikrát opakuje stejná fráze: „zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte". Kraličtí překládají: „maličko a neuzříte mě, a opět maličko a uzříte mě." Jistě ne náhodou se fráze opakuje třikrát, ale aby se čtenář právě nad tímto slovem zamyslel, aby se mu právě tato fráze vryla do paměti.
I evangelista zdůrazňuje, že tato slova si učedníci skutečně zapamatovali a přemýšleli nad nimi. Ptali se sami mezi sebou, co těmito slovy chtěl Ježíš říci. My už tato slova čteme v době po velikonocích. My už víme, že jimi chtěl Ježíš říct, že bude ukřižován, umře, ale po třech dnech vstane z mrtvých a učedníci ho znovu uvidí. Tak, jak to máme dále i v evangeliu Janovu zachyceno: nejprve ženy, ale potom i učedníci a další se setkali s Ježíšem, který vstal z hrobu. Přišel za nimi, mluvil s nimi, viděli ho a dokonce s nimi i jedl.
Ovšem nejde jen o událost, která se tu míní. Jde také o způsob, jakým Ježíš svůj konec a nový začátek popisuje. Nápadné je ono slovo zanedlouho nebo maličko, dosl. řecky: mikron. Proč je to tak zdůrazněno? Co se tím asi myslí?
Ježíš sám uvádí v této souvislosti příklad ze života, když mluví o ženě, která rodí. Porod dítěte, zvláště prvního je velikou a zlomovou událostí v životě každé ženy, a vlastně obou manželů. Na porod se žena celé měsíce připravuje a o narozené dítě se pak celá léta stará. Samotný porod je v tomto pohledu jen okamžikem, kratičkou chvílí. Ale je to okamžik rozhodující, zlomový, při kterém se naplní předchozí přípravy a současně rozhodne o mnoha letech budoucnosti. Přesto, že jde v tomto pohledu o kratičký časový úsek, leckterá žena přizná, že měla pocit, že porod trval celou věčnost.
Skutečně to tak v nás je nastavené tam, kde se o něčem rozhoduje. Tam, kde prožíváme veliké napětí a utrpení, tělesné nebo duševní. Při takových příležitostech čas jakoby plynul strašně pomalu, nebo dokonce jakoby se i na chvíli zastavil. A nemusí to být jen porod, ale třeba nějaká zkouška – studenti to znají, nebo svatba – radostná událost, ale přece spojená s určitým napětím a očekáváním právě proto, že jde o zlomovou událost v životě.
Ježíš ve čteném oddíle mluví o té vůbec největší zlomové události v celých dějinách lidstva. I tato událost zapadá podle Ježíše do řádu prožívání člověka. A on o tom mluví už předem. Nejen o tom, co se stane a jak to bude probíhat. Mluví i o tom, jak to budou učedníci vnímat později. A máme to v Písmu zachyceno proto, že i my jsme stejní. I my zlomové události zpětně vnímáme ve zkratce, jako okamžik, kdy se něco naplnilo a něco nového začalo.
Nejde ale jen o ten čas. Jde především o změnu, která v tomto čase proběhne. Tak jako při porodu žena trpí, má zármutek, ale když se narodí dítě má radost, tak – říká Ježíš učedníkům – i vy budete mít chvíli zármutek, ale pak se budete radovat, Váš zármutek se promění v radost (v. 20). Apoštol Pavel později v listu Římanům napíše: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena." (Ř 8,18)
My sami žijeme v nejrůznějších podobách utrpení na tomto světě. Řešíme spoustu problémů, které na nás každý den doléhají. Musíme se postarat o rodinu, o své děti. Žijeme v napětí se svými partnery, s kolegy v práci. Potýkáme se se zdravotními problémy. Každý má své vlastní problémy, svá vlastní trápení, která na něho doléhají den co den, v některém období více, jindy zase díky Bohu méně. Ale jsou tady na tomto světě přítomna, a když se zamyslíme nad životem, dobře víme, že nás budou v nějaké podobě provázet až do konce našeho pozemského života.
Některá ta trápení jsou osobní specifická, jiná jsou nám společná: jako členy HS ČCE nás trápí ubývání členů sboru a konkrétně návštěvníků bohoslužeb. Trápí nás malý počet dětí v nedělní škole a další věci. Ale trápí nás i celková situace ČCE a celkově malý zájem lidí o křesťanství v ČR. Není nám lhostejné ale ani to, co trápí většinu našich spoluobčanů bez ohledu na to, jsou-li věřící či nevěřící. Mám na mysli neutěšený stav vlády a celkově neutěšené poměry ve společnosti. K tomu se vyjádřila i synodní rada ČCE, jak si můžete přečíst i ve vývěsce.
Důležité je, že Ježíš nás nechce odvést od tohoto světa s jeho všemi nedokonalostmi a bolestmi. To tak podle Ježíše je stejně, jako patří k porodu dítěte předporodní bolesti. Ježíš nechce ani, abychom nějak útrpně rezignovali. To je cesta, kterou propagují některá východní náboženství, ale i některé křesťanské směry: že se má člověk jen smířit s tím, že s bolestí na tomto světě nic nemůže nadělat, že má jen trpět, nebo si dokonce v utrpení libovat.
Ježíš nikde neříká, že na utrpení v tomto světě máme rezignovat, že před ním máme nějak zavřít oči nebo si namlouvat, že ve skutečnosti není. Ježíš překonává utrpení v tomto světě nadějí a taky vírou a láskou. Ježíš nás chce povzbudit. Na jiném místě přece říká: „Na světě budete mít soužení. Ale vzchopte se. Já jsem přemohl svět." Neříká tedy: rezignujte, stejně s tím nic nenaděláte. Neříká ani: tvařte se, jakoby nic. Ani ale neříká: vezměte to pevně do vlastních rukou a nastolte právo a svobodu všem utlačovaným a všechny darebáky zavřete do vězení nebo raději rovnou popravte. Ani v tomto si Ježíš nedělá iluze o svých následovnících. Jsou také jen omylní lidé.
Naděje, kterou Ježíš svým vzkříšením přinesl na tento svět je naděje zvláštní v tom, že na jedné straně umožňuje vidět pravdivě tento svět se vším jeho nekonečným utrpením. Ale na druhé straně do tohoto utrpení přináší světlo, sílu, která pomáhá utrpení skutečně řešit. Řešení utrpení v tomto světě totiž velice často v praxi znamená vyrážení klínu klínem. Zmenšení utrpení jedněch se často děje na úkor zvětšení utrpení druhých. Všechny revoluce, které se děly a dějí v tomto světě, takto probíhají, když lidé, kteří je provádějí, zapomínají na tu nejvyšší autoritu nad sebou.
Ježíš nás dnešními slovy povzbuzuje k trpělivosti. K trpělivosti, kterou v dnešním světě zvlášť potřebujeme. Je to trpělivost víry ve vzkříšeného Krista. Proto si tuto událost stále znovu připomínáme, aby se nám nestala pouhou chvilkou, maličkým časem, který kdysi dávno proběhl a my už ani o něm nevíme. Stejně jako žena si potřebuje připomínat bolest i radost narození svého dítěte. Stejně jako manželé si potřebují připomínat trápení i naděje počínající lásky, stejně jako student si má připomenout co všechno vynaložil, aby složil zkoušku. Stejně tak si i my potřebujeme připomínat, že Ježíš zemřel a byl vzkříšen kvůli nám, kvůli mně, kvůli tobě, bratře a sestro. Potřebujeme si připomínat, že tato událost pronikla v určitou dobu, v určitou chvíli i do našeho osobního života. Že jsme mohli prožít, že i život každého z nás dostal nový smysl, radost, kterou, jak říká Ježíš, nám nikdo nevezme (v. 22).
To je naše základní potěšení, které nám dává sílu procházet utrpením tohoto světa s vědomím, že budoucí sláva je s ním nesrovnatelná. Víra ve vzkříšeného Krista nám umožňuje správně vidět: ne tak, jak jsme my lidé nastavení, že totiž těžké věci jakoby trvaly celou věčnost a radostné chvíle jsou jen prchavými okamžiky pocitu štěstí. Víra ve vzkříšeného nám říká pravý opak, utrpení tohoto světa je prchavé a radost ve vzkříšeném Kristu je věčná. To je naše posila k životu v tomto světě, který vypadá, že v něm utrpení vítězí. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že ty máš moc obracet naše myšlení správným směrem. Prosíme, dej nám k tomu sílu, abychom se uměli vypořádávat čestně s nepříjemnostmi, které nám život na tomto světě přináší. Amen -pč-
