Čtení: L 2, 25-40 | Text: L 2,34-35 | Písně: 72, 373, 652, 393, 250 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Po pastýřích a mudrcích máme dnes před sebou další postavu, která se setkala s narozeným Ježíšem jako Mesiášem. Děj se však už neodehrává v Betlémě, ve chlévě, kde se Ježíš narodil. Evangelista nás vede z provinčního městečka do hlavního města, do Jeruzaléma a z chléva, místa tak podřadného rovnou do míst nejsvětějších, do chrámu. Celé líčení je propojeno se Starým zákonem, s židovskou tradicí. Přítomnost Josefa a Marie s malým Ježíšem v chrámu je dána předpisy židovského zákona. V pozadí těchto předpisů, které se zvláště zabývaly prvorozenými syny, byla událost vyjití z Egypta, kdy všechno prvorozené mužského rodu zahynulo v oné poslední noci, kterou vyvolený lid prožil v otroctví. Jen tam, kde byly veřeje dveří pomazány krví beránka, jen tam anděl smrti nevstoupil.
Obětování v chrámu za prvorozeného syna mělo připomínat tuto událost. Život prvorozeného syna byl vykoupen obětí, prolitou krví obětního zvířete. Tak už od samotného narození Ježíš vstupoval do tehdejšího židovského řádu záchrany skrze oběť. Tak už v tomto úkonu evangelista naznačuje cestu, kterou půjde Ježíš jako Spasitel, jako zachránce životů, jako oběť vydaná pro záchranu mnohých.
Do tohoto starozákonního inventáře zapadá i Simeon – muž zbožný a spravedlivý, jak jsme četli, očekával potěšení Izraele, tedy narození zaslíbeného Spasitele, zachránce vyvoleného lidu. Simeon žil v centru židovského kultu, někteří vykladači se domnívají, že byl knězem v jeruzalémském chrámu, ale to není jisté. Lukáš Simeona charakterizuje zbožností, spravedlností, očekáváním potěšení, řekli bychom možná moderně optimizmem a nadějí a hlavně přítomností Ducha svatého v jeho životě. Možná bychom si ho mohli představit jako stařičkého faráře nebo bratra staršího, který už má lidově řečeno odslouženo, ale stále žije duchovně se svou církví, stále se modlí a stále očekává a věří, že Bůh přinese svému lidu všechno, co zaslíbil. Očekává to navzdory skutečnostem, které zažil a které vidí kolem sebe a které by mohli vést spíše ke skepsi a nevěře. Očekává také navzdory svému stáří. Možná tím více se upíná k Bohu a jeho zaslíbením. Upíná se k nim tak silně, že Bůh sám ho v Duchu svatém ubezpečil, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše (v. 26). To je smyslem jeho života, to jediné ho ještě drží na tomto světě.
Jak nás evangelista ujišťuje, je to právě jen tajemství vedení Ducha svatého, které působí, že Simeon je v chrámě právě ve chvíli, kdy přichází Marie s Josefem s malým Ježíšem v náručí. Pro všechny ostatní přítomné (kromě prorokyně Anny) je Ježíš jen dalším v řadě židovských chlapců, kterého zbožní rodiče přinesli do chrámu, aby splnili, co předpisuje zákon. Ten, kdo rozpozná v Ježíši zaslíbeného Mesiáše, se nenajde mezi aktivními kněžími, kteří tam vykonávali obřady, přijímali oběti, ale právě mezi těmi, kteří tam byli tak nějak navíc, mezi něž patřil právě Simeon. Ten do dění vstupuje poněkud mimochodem, nečekaně poté, co rodiče všechno splnili. Simeon bere malé dítě do náruče a z úst mu v tu chvíli vytryskne chvalozpěv. Ví, že jeho život se v tu chvíli završil, naplnil. Ví, že jeho poslání v tomto světě dosáhlo cíle. Bratři a sestry, jen si to představme, jak obrovská víra se skrývala v životě Simeona (a Anny), když celý život čekal jen na ten jeden jediný okamžik, jen na těch pár vteřin nebo snad minut, kdy držel v náručí malé dítě, ve kterém rozpoznal Spasitele.
Kdyby se aspoň v tu chvíli událo něco mimořádného. Kdyby se ozval hlas z nebe nebo vzplanul nějaký oheň nebo přišlo nějaké zvláštní znamení, kdyby se třeba v tu chvíli někdo v chrámu uzdravil… Nic takového se nestalo. Jen jakýsi zbožný stařec vzal do náruče dítě cizích rodičů a pronesl nad vznešený chvalozpěv. Můžeme si představit, že ti, kteří Simeona znali celá léta a vídali ho v chrámu, že ti zařadili tento výjev do dalšího z řady Simeonova náboženského blouznění. Vždyť co je Mesiášského na obyčejném malém dítěti!? Jaképak spasení viděly Simeonovi oči?! Většina zbožných kolem si mohla pomyslet: jo, to je tak přání choré mysli toho zbožného staříka.
Ale Simeon měl právě tu víru, o které mluvil Ježíš, když učedníkům později řekl: kdybyste měli víru jako zrno hořčičné….. Víra, která vidí život a vidí jeho růst a vidí jeho budoucnost a nedá se odradit a uzemnit vnějšími okolnostmi. Víra, která nechá tělo v pokoji zemřít, odejít z tohoto světa, protože právě tak maličko jí stačí, protože dovede rozpoznat znamení času, znamení, kterým je v tu chvíli narozené, bezmocné nemluvně.
Simeon skutečně není žádný romantický snílek, náboženský blouznivec, není žádný idealista, který by si mesiášskou dobu představoval idylicky, tak jak si ji později často představovali Ježíšovi učedníci. To můžeme rozpoznat ze slov, která jsou určena Ježíšově matce Marii. Divná slova, musela si pomyslet Marie. Nejprve takový skvostný chvalozpěv a teď (dokonce jako požehnání?!) slova o pádu, vzpírání a dokonce o meči, který pronikne duši samotné Marie. Za těmi slovy můžeme rozpoznat Simeonovu zkušenost s životem uprostřed vyvoleného lidu a dobrou znalost starozákonních spisů. Prorok Izajáš v kapitole 8. mluví o Hospodinu, který se stane kamenem úrazu mnohým v Izraeli, kamenem, o který klopýtnou a padnou. A když Simeon mluví o znamení, kterému se budou vzpírat (doslova: které bude popíráno), pak naráží na události v knihách Mojžíšových, kde se popisuje putování vyvoleného lidu pouští. Při tomto putování lid také často reptal proti Hospodinu. Stejné sloveso jako použil Simeon, ve Starém zákoně vyjadřovalo vzpouru lidu proti Hospodinu (viz např. Nu 20,13). A když Simeon mluví o Ježíši, že „…jest dán…..jako znamení…..aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí", pak opět naráží na putování a zkoušky vyvoleného lidu v poušti. Mojžíš sám vysvětluje, že to Hospodin dopustil, „… aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli." (Dt 8,2)
Mesiáš je tedy dán ze stejného důvodu: jako ten, který přinutí lidi kolem sebe, aby vyjevili, co mají ve svém srdci. A skutečně k tomu pak došlo, když Ježíš vedl spory s farizeji a zákoníky. Když je usvědčoval a odhaloval, co nosí ve svém srdci. Ale Ježíš tohle dělal i v pozitivním smyslu, když např. ženu, která byla uzdraven dotykem ze své nemoci, přinutil říct nahlas před zástupem celý její příběh, když ji přiměl zveřejnit to, co ona chtěla utajit, co ji podle tehdejších zákonů znemožňovalo žít mezi druhými lidmi. Tak Ježíš v dospělosti skutečně působil – nutil svým životem, svým jednáním i svými slovy, aby lidé odkrývali tajemství svých srdcí, aby nahlas pověděli, co si myslí. A Ježíš pak usvědčoval pyšné a sebejisté z pýchy a pokořoval je a utištěné, zdrcené a bezmocné naopak pozvedal a povzbuzoval. Tak vykonával Boží spravedlivý soud. A v Duchu svatém tento soud koná dodnes. Možná to vždycky nevidíme, neprožíváme. Ale Simeon nám v takových obdobích dodává naději a povzbuzuje nás, abychom trpělivě očekávali na Boží moc, abychom viděli a věřili, že Bůh přináší dodnes nové věci právě tam, kde to zatím většina lidí není schopna rozpoznat. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že se můžeme inspirovat postavou Simeona, věrného Božího služebníka. Děkujeme za to, že on je nám příkladem naděje ve věcech zdánlivě malých a nenápadných. Prosíme pokorně, naplňuj nás svým Svatým duchem, tak jak jím byl naplněn Simeon, abychom se nechali tímto Duchem pokorně vést ve svých životech. Amen
–
poslání: 1 Pt 1,13
