Čtení: Iz 29,9-14 | Text: Mt 15,1-10 | Písně: 65, 438, 195, 672, 486 | Pavel Čmelík

Bratři a sestry, milí přátelé,
v ekumenickém překladu, který používám, je čtený oddíl první polovinou delšího odstavce nadepsaného Čisté a nečisté. V některých jiných překladech je odstavec přesněji tematicky rozdělen na oddíl Tradice otců – to je ten, který jsme tady dnes slyšeli – a následující oddíl s nadpisem Co člověka znesvěcuje. Obojí dělení má své důvody: ten první zdůrazňuje provázanost celého odstavce, druhý zdůrazňuje dvě poněkud odlišná témata, která se zde řeší.

Zůstaňme u nadpisu Čisté a nečisté. Můžeme tento nadpis vnímat ve třech rovinách: Ta první je docela přízemní a obecně lidská. Když někdo slyší, že se mluví o čistém a nečistém, pak ho asi na prvním místě napadnou hygienické návyky. Tedy – učedníci si před jídlem neumývají ruce a Ježíš, který je za ně odpovědný, nedbá na jejich čistotu. V této představě jsou učedníci jako děti ve škole, které po hodině pracovní výchovy na zahradě mají jít na oběd a odpovědná a pečlivá paní učitelka dohlédne, aby si před odchodem do školní jídelny omyly ruce. To je přece správné. Jíst se špinavýma rukama je nebezpečné, protože hrozí infekce. Žloutenka, nepříjemná nemoc, se oprávněně nazývá nemoc špinavých rukou.

Proto všichni považujeme za správné, že se dodržují dobré hygienické návyky. Ty výtky farizeů mohou někomu vyznívat tak, že pod Ježíšovým vedením se z učedníků stávají pomalu ale jistě něco jako bezdomovci, kterým je jedno, zda mají ruce čisté nebo špinavé. A farizeové váží cestu až z Jeruzaléma, aby na tuto skutečnost Ježíše upozornili. Podíváme-li se na naše ruce očima současné mikrobiologie, budeme až zděšeni, co všechno na rukách máme. I ty dobře umývané, jsou stále pokryté mraky bakterií. Ještěže tohle tehdy farizeové nevěděli.

Zdravé hygienické návyky však jistě nebudeme zavrhovat jen proto, že je po nás vyžaduje někdo nesympatický, jako jsou farizeové. Ono je to i pro nás dnes do značné míry prostě součást kultury. Nejde jen o čistotu, ale o to, že je to jakýsi dobrý zvyk. A taky to někteří mohou přehánět. Některé duševní nemoci jsou doprovázené přehnaně častým omýváním rukou. Ale jestliže farizeové za Ježíšem přišli kvůli tomuto tématu až z Jeruzaléma, pak je zřejmé, že jde ještě o něco víc. A to se dostáváme ke druhé rovině dnešního textu.

Omývání rukou nemělo tehdy (na rozdíl od dneška) hygienický ráz. Ten byl spíše druhotným, bezesporu kladným důsledkem. Omývání rukou byla především tradiční kultická záležitost. Farizeové příliš nerozlišovali mezi tělesným a duchovním. Prakticky všechno bylo nějak duchovní – v dobrém i zlém smyslu. Když znečištění rukou, pak především dotykem s někým nebo něčím duchovně nečistým. Koupí ovoce na trhu, které prodával nějaký pohan, už došlo k znečištění. Na ovoci zůstala stopa duchovně nečistého trhače nebo prodavače. A tato stopa se dotykem přenesla i na kulticky čistého farizeje. A toto znečištění bylo potřeba odstranit. Podobně nebezpečné byly zdi, kliky, peníze, jednoduše všechno, s čím přicházeli do styku pohané. Všechno bylo zjevně nebo skrytě kulticky zamořeno a znečištěno. Proto bylo potřeba se pravidelně očisťovat.

Tento problém řešila právě tradice se spoustou náboženských předpisů, které určovaly každý den od rána do večera. A farizeové upřímně věřili, že čím víc židů bude podle těchto tradičních předpisů žít, tím větší bude šance, že přijde Boží království na zemi. Proto jim vadilo, že Ježíš se svými učedníky tyto zvyky nedodržoval. Pro ně to znamenalo ohrožení jejich zbožného plánu pro židovskou společnost. Ježíš sice věřil ve stejného Boha, ale jinak. Oni potřebovali dosáhnout toho, aby věřil stejně jako oni. Aby se naučil respektovat zaběhnutá pravidla a tradice. Protože jedině tak bude společenství věřících jednotné a silné. Jedině tak se to bude líbit i Bohu. Bratři a sestry, nepřipomíná nám tento spor něco? Nechováme se někdy stejně jako oni farizeové? Není i pro nás nebezpečné to, co překračuje naše ověřené a časem prověřené náboženské zvyklosti a tradice? Pro nás je přirozené a důležité, abychom žili v jistotě. Ale přemýšlejme, co je pro nás skutečnou jistotou!?

A to se dostáváme k té třetí, nejdůležitější rovině dnešního oddílu. Ježíš s farizeji vůbec neřeší své učedníky. Nediskutuje s nimi o tom, že se učedníci někdy taky umývají, ale možná ne tak často jako farizejové. Nestanovuje nějakou zdravou míru, zdravou četnost umývání rukou. Nesnaží se vytvořit nějaké nové, lepší návyky a tradice. On jde rovnou k tomu, co je podstatné. Totiž jde do Písma, pro nás tedy do Starého zákona. Celý spor se tak posunuje na otázku: Co je víc, Písmo nebo tradice? A věřím, že tady už jsme i my u toho, co je stále aktuální. Celou dobu, co církev existuje, se vede zápas ve stejném duchu – Písmo nebo tradice? I katolická církev, která na tradici položila velký důraz, stále oficiálně považuje Písmo, Bibli za důležitější základ své existence.

Pro vsetínské evangelíky po více než dvou stoletích existence, je tato otázka neméně žhavá, aktuální. A nevím, zda nás to může uklidnit, ale otázka tradice či Písmo je stejně aktuální v Církvi bratrské, která je o 100 let mladší a dokonce i v Křesťanském společenství, které vzniklo někdy před 30 lety. Ukazuje se, že stačí, když v určitém sboru, v určité církvi vyroste jedna generace a ta další už s ní má problém. Co bylo důležité pro rodiče, přestává být důležité pro děti. A není to jen otázka puberty dětí ve věřících rodinách. Odpor proti tradičním hodnotám se u nich mísí s jejich postoji danými věkem. Ale ve společnosti jako celku existují celé skupiny, vlny, hnutí odporu proti určitým věcem. Ježíš může být z určitého pohledu jedním z takových odpůrců. Někdo ho může vidět jako toho, který se ve své době tak nějak svezl na vlně odporu a kritiky. Tak Ježíše možná vnímali a viděli i farizeové.

U Ježíše je nesmírně důležité, že jeho motivy nejsou negativní. Nešlo mu jen o kritiku, jen o negaci. Ježíš přišel na svět jako Boží Syn, který přináší život, pravidla života podle Božího království, ovšem vycházející z Písma. To byl jeho výrazně pozitivní program.

Pokud se Ježíš dostal do konfliktu, jako je popisován v dnešním oddílu, tak to bylo proto, že narazil na rozpor mezi tradicí a Boží vůlí vyjádřenou v Písmu. V dnešním oddílu konkrétně na rozpor mezi přikázáním samotného Desatera a tradicí, která umožňovala jedno z přikázání obejít. Nechci to tady rozebírat do podrobností. Probírali jsme tento oddíl ve středu na biblické hodině (všichni jste tam zváni). Ti, kteří tam chodí, si vzpomenou, že jsme se pokoušeli zamyslet, jestli třeba někdy nemáme pocit, že něco děláme pro Pána Boha a přitom se to děje na úkor našich rodičů, kteří by potřebovali naši péči. Je to jistě pro některé otázka živá a ne vždy je snadné, na ni najít uspokojivou odpověď.

Ovšem to, co je pro nás v dnešním textu nejdůležitější a co bychom si měli odnést je Ježíšův jednoznačný důraz, že Písmo je důležitější než tradice. Tím nechci tradici zavrhnout a ani Ježíš ji nezavrhuje, protože dělá a prochází všemi tehdy běžnými tradičními obřady. Kdybych se měl pokusit nějak to vyjádřit, přirovnal bych to k penězům. Tradice jako peníze. Je to něco, čím prostě víru žijeme pravidelně v nedělích i ve všedních dnech. Písmo pak je jako zlatý poklad, kterým jsou ty peníze kryty. Pokud nejsou peníze kryty zlatem, stávají se z nich jen bezcenné šustivé papírky. Můžou se naházet na hromadu a spálit. Pravda, společnost je možné nějakou dobu klamat, že peníze platí. Dříve nebo později se to však provalí a o peníze nekryté zlatem společnost prostě ztratí zájem.

Nehrozí nám něco podobného? Je naše tradice kryta Písmem? Je kryta tím pokladem, kterého si naši předkové tolik vážili? Je kryta tradice Horního sboru Písmem nebo prostě zaběhanými zvyklostmi, které se předávají z generace na generaci? Bratři a sestry, bez krytí věcí ve sborovém životě Písmem se neobejdeme. Není to vždy jednoduché a snadné, ale jiná cesta vpřed pro sbor nevede. Věřím, že tímto směrem nás vede i sám Ježíš v dnešním oddílu.

Pane Bože, děkujeme ti za dar tvého slova, za Bibli. Děkujeme, že se k ní můžeme stále vracet jako ke zdroji moudrosti, poučení, povzbuzení i napomenutí. Prosíme, dej nám odvahu, abychom se tvého slova drželi a ve tvém slovu stále hledali Pravdu. Pro Ježíše Krista a jeho oběť na kříži, smiluj se nad námi. Amen -pč-

 

Poslání: Žd 10,19-20

Kategorie: Kázání