Čtení: 1 Sam 21,1-10 | Text: 1 Kor 10,23-11,1 | Písně: 19, S233, 483, S 119, 484 | Pavel Čmelík
– Bratři a sestry, milí přátelé!
Při přemýšlení nad textem pro dnešní bohoslužby jsem si uvědomil, že jiným způsobem mluví o něčem podobném, co jsme zde slyšeli minulou neděli. Také v dnešním oddíle je řeč o křesťanově svobodě. Otázka svobody křesťana je zde však probírána nikoliv ve vztahu ke dni odpočinku, neděli. Zde se apoštol naopak dotýká otázek svobody ve vztahu k věcem z jiných náboženství, v našem oddíle konkrétně otázek, zda křesťan smí či nesmí jíst maso obětované nějakým pohanským božstvům. Především se však zabývá obecně vztahem křesťanovy svobody a svědomí k druhým lidem, bratřím a sestrám ve víře i pohanům.
Pokud jde o možnost křesťana jíst maso obětované modlám, apoštol odpovídá nejprve celkem jednoznačně: ano, lze. Dokonce nabádá až k jakési povrchnosti či bezstarostnosti, když píše, že křesťana vůbec nemusí zajímat, zda maso bylo nějakému božstvu obětováno či nikoliv. Argumentuje v této souvislosti citátem žalmu, ve kterém se říká, že Hospodinova je země i její plnost (Ž 24,1). Tedy i maso, které někdo předložil pohanskému božstvu, ve skutečnosti pochází od Hospodina a jeho – Hospodinovou – zásluhou se na této zemi objevilo. Je jedno, jestli je pak někdo obětoval jinému božstvu. Kdo věří v Boha, dobře ví, že tato božstva nemají nad Bohem žádnou moc a proto nemohou mít moc ani nad tím, co Hospodin dal na tuto zemi jako potravu pro člověka. Zní to pěkně jasně a apoštol by tady mohl svou argumentaci skončit. Není co řešit.
S masem obětovaným modlám problémy nemáme ani my dnes. Ne, že by se občas neobjevovaly potraviny obětované např. Kršnovi v jídelnách nebo obchodech, které provozují příznivci hnutí Hare Kršna. Ale není to něco, co by hýbalo společností, s čím bychom se jako křesťané setkávali v každodenním životě tak, jak tomu bylo v dobách apoštolových. Tehdy se na trhu běžně prodávalo maso obětované modlám. A když nějaký křesťan přišel na návštěvu k pohanským sousedům nebo příbuzným, nikdy předem nevěděl, zda mu podají pokrm připravený z toho, co bylo obětováno modlám. Patřilo to k běžným a rozšířeným zvyklostem doby. A apoštol považuje za zbytečné, aby se při takových návštěvách křesťan zneklidňoval tím, co mu dají k jídlu. Vždyť jako křesťan má ve vztahu k pohanům úplně jiné poslání – zvěstovat Krista a přivést své pohanské sousedy k poznání spásy a svobody v Kristu. Jistě si dovedeme představit, že při takové návštěvě, když křesťan svobodně jedl maso obětované modlám, mohl jeho pohanský soused položit otázku, zda a proč mu to nevadí. A od takové otázky je jen krůček ke zvěstování evangelia. A jistě si obdobné situace dovedeme představit i dnes. Když překvapíme nevěřící, že děláme něco, co oni si myslí, že křesťané nedělají.
Ale už samotný začátek našeho oddílu nám napovídá, že věc nebude tak jednoduchá, pokud jde o společenství křesťanů samotné: Všecko je povoleno – ano, ale ne všecko prospívá. A také ne všecko přispívá ke společnému růstu (verš 23). Už tady apoštol jasně říká, co je pro něho důležité, co sleduje svým mluvením i jednáním. Přiznává, že jako křesťané jsme skutečně svobodní lidé. Moderně řečeno, apoštol tady popisuje občana svobodné, demokratické společnosti. Dokonce bych řekl, že popisuje to, jak smýšlí i dnešní občan, který si už většinou ani neuvědomuje, že jeho smýšlení má výrazně biblický křesťanský základ. Být svobodný a dělat si, co chci – to je přece běžná norma myšlení dnešního člověka. To je ideál, kterého se lidé snaží s větším či menším úspěchem dosáhnout. Není tím pochopitelně myšleno to, co je zjevně úchylné jako vraždy, násilí a krádeže. Ale běžný člověk bez rozdílu, zda je křesťan nebo ne, touží po tom, aby byl nějak zajištěn. Aby měl životního partnera a dobrou rodinu. Aby měl práci, která ho baví. Aby měl takový příjem, aby mohl slušně žít. Aby měl přátele a byl uznáván. Souhrnně řečeno: aby byl šťastný a jeho svobodu nic neohrožovalo.
Problém je, že toto pojetí, tento přístup k životu je v zásadě sobecký a nerealizovatelný. A právě s touto skutečností se – na rozdíl od dnešní společnosti – vyrovnává apoštol. Zdůrazňuje totiž, že ke svobodě patří odpovědnost, odpovědnost daná tím, že já jako jedinec žiju uprostřed společenství dalších lidí, pro apoštola především ve sboru věřících.
A na soužití nás lidí má vliv jiné nastavení svědomí každého z nás. A to vede k různým postojům. V komentáři k tomuto oddílu v překladu Bible nazvaném Slovo na cestu autoři uvádí tři druhy problémů způsobované naším odlišně nastaveným svědomím: 1. Když jsme necitliví a děláme si, co chceme bez ohledu na to, jestli tím druhého zraníme nebo ne. 2. Když jsme přecitlivělí a raději neděláme vůbec nic ze strachu, že by se to někomu nemuselo líbit. 3. Když se vším souhlasíme a snažíme se získat uznání od lidí místo od Boha.
Každý z nás by se asi v některém z těchto postojů mohl najít. Někdo tíhne více k tomu nebrat na druhé příliš ohledy, a když je o něčem přesvědčen, že je to dobré, tak to prostě udělá. Jiný naopak bere až příliš ohledy na druhé a pak raději nedělá vůbec nic, protože si uvědomuje velké riziko, že se někoho dotkne, že někoho zraní. A další zase souhlasí s čímkoliv, co říkají a dělají druzí a neptá se, zda se to líbí Bohu. Hlavně, když s tím jsou spokojeni ti lidé.
Když se však vrátíme k otázce svobody a svědomí podle dnešního oddílu, uvědomíme si, že apoštol rozděluje křesťany pouze na dva tábory: jedni mají své svědomí široké a druzí úzké. Ti se širokým svědomím jsou schopni užívat života a pozemských darů bez výčitek a s vděčností, že to vše je dar od Boha. V dnešní době takové pojetí může vést až k tzv. liberalizmu. Liberální pojetí zdůrazňuje svobodu a v dobrém smyslu říká, že člověk může dělat cokoliv kromě toho, čím škodí někomu jinému.
Úzké křesťanské svědomí naopak vidí především to, co víru ohrožuje. Snaží se zdůrazňovat a držet se pouze toho, co je ve víře jisté. A kdekoliv není obsaženo to, co je skutečně věroučným základem, tam už se úzké křesťanovo svědomí bouří. Tam už začíná vidět červeně a říká: Pozor! Tady je nejisto! Pozor! Tady číhá nebo může číhat nebezpečí! Úzké křesťanovo svědomí tíhne k zákonictví. Aby nemuselo žít v neustálém napětí a v neustálé nejistotě, úzké křesťanovo svědomí se snaží vytvořit bezpečný systém toho, co se v životě dělat má a co zase ne. Snaží se co nejpřesněji definovat, co se Bohu líbí a s čím už Bůh nesouhlasí.
Tak jako příliš široké křesťanské svědomí nakonec vede k vyprázdnění, k neurčitosti víry a nakonec vlastně ke ztrátě vztahu k Bohu, příliš úzké křesťanské svědomí vede ke svázanosti a snižuje Boha na soubor příkazů a zákazů (tak to známe u zákoníků a farizejů v evangeliích).
Oba přístupy tedy mají své přednosti i zápory, oba mají i svou legitimitu uvnitř křesťanského společenství. První umožňuje otevřenost společenství navenek, druhý brání, aby se ze společenství vytratil zdravý věroučný základ.
Genialita apoštola Pavla spočívá v tom, že neruší skutečnost širokého a úzkého křesťanského svědomí, i když on sám jako misionář tíhne k širokému svědomí. Ale upozorňuje na hodnotu vyšší, na lásku. Láska je totiž to, co umožňuje soužití křesťanů se svědomím širokým a úzkým. Láska umožňuje, aby společenství přijímalo užitek od těch, kteří mají svědomí úzké i od těch, kteří mají svědomí široké. Láska také brání tomu, aby se z toho, kdo se v rozporu se svým vlastním svědomím přizpůsobuje někomu jinému, aby se měnil v pokrytce. Láska také způsobuje, že křesťan s úzkým svědomím nevidí hned v bratru s širokým svědomím někoho, komu na víře vlastně nezáleží a kdo odpadá od Boha, protože dělá něco, co je pouze společenské nebo spojené jen se světem.
Apoštol nechce z křesťanů s úzkým svědomím udělat křesťany se širokým svědomím, ani nechce nutit křesťany se širokým svědomím k pokrytectví. Chce, aby si všichni společně uvědomovali, že žijí Ježíši Kristu a že všechno, co dělají, nedělají kvůli sobě, ale kvůli Kristu samotnému a k jeho slávě. Nacházíme tak v pozadí textu jinde přímo apoštolem vyslovenou myšlenku, že jako společenství křesťanů jsme přes všechny rozdílnosti jedno v Duchu svatém, v Duchu Kristově, který nás pevně spojuje v jedno tělo.
Pane Ježíši, prosíme, naplňuj nás svou láskou, svým Svatým Duchem. Pomáhej nám vytvářet jednotu založenou v tobě samém. Dej, ať veškerou svou různost přijímáme s užitkem a vzájemným obohacením, ať se nesoudíme navzájem, ale hledíme především na tebe. Amen
poslání: Fp 4,4-6